Balada o Modrovousovi, ale především o Juditě

Jednoaktová opera Bély Bartóka Hrad knížete Modrovouse se do Prahy znovu a znovu vrací. Sice spíše v koncertních provedeních, protože od poslední reprízy tohoto díla v Národním divadle v dosud jediné(!) inscenace (tehdy pod názvem Modrovousův hrad v českém překladu Evy Bezděkové) uplynulo již více než čtyřicet let. Praha ale od té doby zažila několik často výjimečných koncertních provedení, často s významnými pěvci. K tomuto titulu se nyní vrátila dramaturgie Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde pod taktovkou Roberta Jindry vystoupili zahraniční operní sólisté.

Jediná opera Bély Bartóka na maďarský text významné osobnosti středoevropské kultury Bély Balasze se stala základním dílem maďarské opery, a také jako jediný z maďarských operních opusů se stal trvalou součástí světového operního repertoáru. B. Balasz byl mnohostranně nadaný básník, teoretik, filmový publicista a scénárista. Spolupracoval s významnými osobnostmi evropské kultury, např. také s Leni Riefnstahlovou na filmu Der blaue Licht / Modré světlo nebo s Bertoltem Brechtem na zfilmování Žebrácké opery (shodou okolností oba tito tvůrci se později snažili zpochybnit Balaszovu spolupráci). Balasz původně zamýšlel napsat hru, ve které by spojil postavy Modrovouse a Dona Juana. Hru, kterou zveřejnil nejprve časopisecky, měl zájem zhudebnit nejprve jiný (tehdy teprve budoucí) klasik maďarské hudby, jeho spolužák Zoltán Kodály. Poetičnost textu ale okamžitě a silně oslovila Bélu Bartóka. Látka šlechtického Modrovouse a jeho manželek vychází z francouzského lidového příběhu, jehož prapůvodní inspirací mohl být spolubojovník Jany z Arku Gilles de Rais (později usvědčený masový vrah) nebo král Conomor z Bretaně. Látka literárně získala novou pozici díky převyprávění v pohádkové sbírce Charlese Perraulta (1697), odkud byl jen krůček na operní jeviště. Prvním zásadním zhudebněním byla opera Raoul Barbe-Bleue (1789) A. E. M. Grétryho, velmi úspěšná především na francouzských ale i středoevropských jevištích (mimo jiné Praha 1814 německy a 1831 v českém překladu). Nový rozměr námětu i novou popularitu dodalo látce ovšem symbolistní zpracování v dramatu Maurice Maeterlincka Ariane et Barbe-Bleue / Ariana a Modrovous (1901), o které jako o operním námětu uvažoval Claude Debussy. Hru ale pak proměnil v úspěšnou operu jiný velikán francouzského hudebního impresionismu Paul Dukas, který svoji operu jen na lehce změněný text původního Maeterlinckova dramatu uvedl v Paříži roku 1907 (v Praze poprvé uvedená německy roku 1925, a v nedávné minulosti velmi úspěšná inscenace ve Státní opeře). Zájem o pohádkovou látku se neprojevil pouze na francouzském jevišti, k pohádkovým kořenům se např. vrací úspěšná opera E. N. Reznicka Der Ritter Blaubart / Rytíř Modrovous, kterou inscenovala řada německých jevišť ve 20. letech 20. století.   Právě Maetrelinckova drama, jeho symbolistní estetika i zachycení psychologických, především emočních stavů se stalo základním východiskem pro Balaszův text. Libreto se omezuje na pouhé dvě zpívající postavy, jež zastupují také mužský a ženský princip. Ve výchozí dramatické situaci, kdy přichází Modrovous s novou manželkou na hrad, poznáváme podobnou otázku, jakou klade Elsa Lohengrinovi ve snaze dopátrat se jeho minulosti i vnitřního života, ať už je její motivací láska, zvědavost nebo touha muže pouze ovládnout přes jeho slabosti. Postupné odkrývání sedmi komnat představuje odkrytí celoživotní mužovy zkušenosti, která také obsahuje agresi, emoce i sexuální partnerství, ale také něhu i vázanost k prostředí. Konečné poznání je natolik zdrcující, že navždy poznamenává vztah muže a ženy. Opera existuje ve dvou jen nepatrně odlišných verzí, zpravidla označovaných roky (1911 a 1918).

Hlavní hostující dirigent SOČRu Robert Jindra velmi promyšleně přistoupil k nastudování zhruba hodinového díla s velkým respektem k jeho hudebním kvalitám a s důkladně vystupňovanou hudební i výrazovou gradací. Hudební klimaxy jsou ale organickou součástí jeho hudebního nastudování. Zdůrazňuje magičnost partitury i bohatost orchestrace, kterou je těžké stejně jako celou partituru jednoznačně stylově přiřadit. Partitura v sobě nese jak impresionistické kvality, tak zvukovou a výrazovou paletu raného expresionismu, především určitý spíše inspirační vliv Richarda Strausse. Bartókova opera je vedle nesmírně náročného orchestrálního partu, kterého se Symfonický orchestr Českého rozhlasu zhostil více než se ctí, především velkou výzvou pro dva pěvce. Orchestr ve velkém obsazení (část žestí byla před výjevem otevření 4. komnaty situována na varhanní emporu) se uvedl v nejlepším světle opravdu soustředěným výkonem s krásným zvukem a prošel pod suverénním dirigentským výkonem bez zaváhání celou partiturou s efektní, ale nikoliv samoúčelnou zvukomalbou.

Ač za hlavní hvězdu večera byl již předem považován představitel Modrovouse, již po pár minutách bylo jasné, že dominantní osobností večera je maďarská mezzosopranistka Szilvia Vörös (Judit). Ta po několika taktech vstoupila do role Modrovousovy poslední manželky s nebývalou citlivostí a intenzitou. Dokázala posluchačům plasticky zprostředkovat svět zamilované ženy, která ke svému postupnému rozčarování a později i hrůze objevuje temný svět Modrovousova hradu, který zároveň s psychoanalytickým výkladem díla i obrazem Modrovousovy mysli. Její měkký, barevný mezzosoprán zvládá skvěle místa lyrického okouzlení přes vzrůstající obavy až k nejdramatičtějším okamžikům jejího partu (napsaném již v sopránovém rejstříku). Pěvkyně, která roli již několikrát scénicky i koncertně předvedla, podala velmi ucelený a působivý až fascinující výkon, ke kterému ani jeviště nepotřebovala.

V roli Modrovouse vystoupil světoznámý rakouský basista Günther Groissböck. Významný představitel wagnerovských rolí a barona Ochse ze Straussova Růžového kavalíra, postavy, které dal nové kontury pro současné publikum a četné interpretační impulsy, takže se stal zřejmě nejvyhledávanějším představitelem této role ve světovém měřítku od jeho debutu v této roli v roce 2014 na salcburském festivalu. Roli odezpíval solidně, ale většího ponoru do tajemné postavy se posluchačům koncertu nedostalo. Samozřejmě na rozdíl od jeho pěvecké kolegyně byl jazykově limitován a soustavně sledoval notový zápis. V několika místech při přechodu ze střední do nižší polohy bylo možné zaslechnout i poněkud houkavé tóny a místy i zbytečný vokální tlak. Celkově jeho interpretace zůstala poněkud na povrchu postavy a chyběl jí celkový klid a vyrovnanost oproti jeho kolegyni. Přesto jde samozřejmě o cennou ukázku vokálního projevu světově uznávaného pěvce, která alespoň za mě zůstala poněkud za velkými očekáváními. Operu uvádí krátký prolog Vypravěče (někdy vynechávaný), který byl tentokráte v maďarštině působivě s amplifikací přednesen z empory. Provedení provázely dobře připravené titulky v češtině a angličtině, nicméně skromná programová brožura by si zasloužila alespoň otištění Balászova básnivého textu, který je zcela určitě nejen libretem, ale také plnohodnotnou básní.

Bartókova jediná opera dodnes působí magickým dojmem na posluchače, velký ohlas koncertního provedení byl potvrzen delšími ovacemi převážně předplatitelského publika.

Béla Bartók: Hrad knížete Modrovouse – Praha, Rudolfinum, 24. 3. 2026

Symfonický orchestr Českého rozhlasu

Dirigent: Robert Jindra

Szilvia Vörös, mezzosoprán (Judit)
Günther Groissböck, bas (Modrovous)
György Budányi, vypravěč