Slavný alžbětinský dramatik William Shakespeare (1564 -1616) napsal za svůj život přes čtyřicet divadelních her. Hamlet stojí kdesi uprostřed jako v pořadí 24. autorova hra. Když napsal tuto svou slavnou tragédii, dle mnohých teatrologů nejlepší tragédii v anglickém jazyce a mnohými označovanou jako Shakespearovo první mistrovské dílo, stál její autor na vrcholu svých tvůrčích sil. Hra vznikla na přelomu 16. a 17. století (nevíme přesně kdy, ani neznáme přesné datum jejího prvního uvedení). Stejně jako mnohovrstevnaté Shakespearovy hry lákají režiséry k stále novým a novým výkladům, tak lákaly a stále lákají hudební skladatele, aby podle jejich námětů napsali nejen opery a balety, ale i muzikály, symfonické básně, klavírní a další skladby. Nejinak je tomu s Hamletem. Patrně první operu podle této tragédie napsal italský skladatel Francesco Gasparini, jehož Ambleto na libreto Apostola Zena a Pietra Pariatiho měl premiéru v době karnevalu roku 1706 v benátském Teatro San Cassiano. Role Hamleta byla napsána pro kastráta – altistu. Následuje celá řada zhudebnění italských skladatelů, např. Domenica Scarlattiho a dalších, až v roce 1822 měla v milánské La Scale premiéru opera Amleto Saveria Mercadanteho. V roce 1868 napsal operu Hamlet také dnes zcela zapomenutý francouzský skladatel Jean-Louis Aristide Hignard a v témže roce měla v Paříži i premiéru stejnojmenná opera Ambroise Thomase, která je v současnosti jediným operním zpracováním této látky, které se trvale udrželo na světových jevištích. Ve 20. století  byla  dne 5. března 1968 v Hamburku uvedena opera Humphreyho Searla a v témže roce 19. října zazněla v Budapešti opera Hamlet významného maďarského skladatele Sándora Szokolaye. 16. prosince 1980 byla ve Stuttgartu uvedena opera Hamlet německého skladatele Hermanna Reuttera, o sedm let později měla v Mannheimu premiéru opera Wolfganga Rihma Die Hamletmaschine, nenapsaná podle Shakespeara, ale podle stejnojmenné hry německého dramatika Heinera Müllera z roku 1977. V roce 2016 byla s velkým úspěchem znovu uvedena v Curychu. Švýcarský skladatel Rudolf Kelterborn nazval své zpracování hamletovské látky Ophelia. Jeho opera zazněla poprvé v roce 1984 ve Schwetzingenu. Námět o dánském princi zaujal i petrohradského skladatele Sergeje Slonimského, který v roce 1990 napsal operu Hamlet podle překladu Shakesperova díla od Borise Pasternaka (v roce 2001 napsal podle Shakespeara též operu Král Lear). Slonimského Hamlet byl poprvé uveden 3. června 1993 v Krasnojarsku. Ani v 21. století zájem o Shakespearova Hamleta neopadá, ba právě naopak. Komická opera v Berlíně uvedla v roce 2009 operu Hamlet – 12 hudebních obrazů skladatele Christiana Josta. V roce 2016 vzbudila velký ohlas premiéra opery Hamlet německého skladatele střední generace Arno Schreiera v Theater an der Wien v nastudování Michaela Bodera a v režii Christofa Loye. A v roce 2017 měly premiéru hned dvě zbrusu nové opery na tento námět. Nejprve v únoru zazněla v Dortmundu komorní opera německého skladatele Tima Jouka Herrmanna Hamlet – Být či nebýt na libreto André Meyera a Kirstin Howein. Na festivalu v Glyndebourne měla 11. června premiéru opera Hamlet australského skladatele Bretta Deana na libreto Matthewa Jocelyna pod taktovkou Vladimira Jurowského. Představení se stalo doslova událostí loňského festivalu, jistě i proto, že bylo nastudováno s velkou péčí a do náročných rolí byli obsazeni vynikající pěvci, např. Allan Clayton (Hamlet), Barbara Hannigan (Ofélie), Rod Gilfry (Claudius) nebo Sarah Connolly (Gertruda).

Vraťme se však ještě zpátky, do r. 1865 – tehdy byl v Janově proveden Amleto významného italského dirigenta a příležitostného skladatele Franca Faccia, napsaný na zdařilé libreto Arriga Boita. Jeho opera upadla v zapomnění, až po roce 2010 se začala příležitostně vracet do repertoáru operních scén. Určitou renesanci tohoto titulu přineslo jeho festivalové znovuuvedení v Bregenzu v roce 2016 s naším tenoristou Pavlem Černochem,  který v náročné titulní roli svým svrchovaným výkonem dosáhl jednoho z významných mezníků své mezinárodní pěvecké kariéry. Ostatně z představení existuje i oficiální DVD záznam.

Franco Faccio: Amleto, die Theater Chemnitz © Nasser Hashemi

Franco Faccio (1840–1891) napsal svoji první operu I profughi fiaminghi (Uprchlí Vlámové) v roce 1863 na libreto Emilio Pragy, za dva roky poté byl premiérován Amleto, neúspěch těchto děl však vedl k tomu, že Faccio se stále více věnoval dirigování: po jeho úspěších v milánském divadle Teatro Carcano začal působit od r. 1869 jako asistent dirigenta v La Scale a v tomto slavném operním domě pak působil v letech 1871–1890  dokonce jako šéfdirigent. Faccio byl poctěn dirigovat dvě ze čtyř prvních uvedení Verdiho Requiem v Miláně (1874), dirigoval premiéru Ponchielliho Giocondy (1874), premiéru Verdiho Otella, jeho druhé verze Simone Boccanegry či evropskou premiéru Aidy a třeba  také premiéru Pucciniho Edgara v roce 1889.

Divadla v Saské Kamenici se poměrně  správně rozhodla uvést tuto raritu operního světa v právě zmíněné produkci festivalu v Bregenzu z roku 2016 – jako „leasing“ osvědčené kvalitní inscenace, která vzbudila velmi příznivý ohlas diváků i odborné kritiky. Nové hudební a režijní nastudování s novým orchestrem, sborem, sólisty a hosty opery v Chemnitzu doplnilo inscenaci do jejího výsledného tvaru. Tento způsob uvádění oper není zdaleka nový, je to jeden z nových trendů moderního operního divadla a je potěšující, že i naše scény se k němu alespoň trochu připojily – například Národní divadlo v Praze inscenací Werthera (režie Willy Decker) nebo Národní divadlo Brno produkcí Káťi Kabanové (režie Robert Carsen).

Inscenace švýcarského režiséra Olivera Tambosi je působivá, nese rysy osobitosti, jasné koncepce a je i na pohled vzrušující. Spolu s výtvarníkem scény Frankem Philippem Schlößmannem a výtvarnicí kostýmů Cesine Völlm Tambosi vytvořil na relativně vyprázdněném jevišti poutavý příběh dánského prince: hned světelná iluminace přední opony asociuje myšlenku „Svět je divadlo“ a princip „hraní si na divadlo“ je dodržován v průběhu celého představení (inscenace používá i zadní divadelní oponu); do svých postav se líčí sbor a líčidlo používá i Hamlet, jako symbol svého  hraného šílenství. Většina obrazů se uplatní na stolech, které v průběhu inscenace přijímají různou funkci. Zadní opona se dvakrát otevře, aby diváky ohromil příchod ducha zemřelého otce v proudu prudkého oslňujícího světla. Rovněž tak velký kámen přítomný (v některých obrazech) na jevišti symbolizuje tíhu svědomí a odpovědnosti jednajících postav. Pestré kostýmy (jen slabě historizující) pomáhají rozzářit jinak temný prostor jeviště. Boitův Hamlet respektuje zásadní výjevy ze Shakespeara, počet postav však logicky redukuje. Na rozdíl od Thomasova Hamleta Polonius skutečně umírá z rukou Hamleta (za závěsem v Gertrudině ložnici) a závěr diváky dobře znalé alžbětínské předlohy také překvapí: Facciova královna zcela vědomě  vypije přichystaný nápoj s jedem, aby se zbavila svého utrpení a výčitek a chránila svého syna.

Facciova hudba nenese výrazné stopy originality a nevymyká se z průměru děl vzniklých ve své době, ale je příjemná na poslech a divák si v paměti odnese zejména jímavý motiv smutečního pochodu Ofélie, který se v leitmotivech opakuje a je také obsažen v předehře díla.

Kateřina Hebelková a Gustavo Peña, die Theater Chemnitz       © Nasser Hashemi

O kvalitní hudební nastudování partitury Robert-Schumann Philharmonií se postaral první stálý hostující dirigent souboru Gerrit Prießnitz a nutno výkon orchestru vyzdvihnout, protože převyšoval výkony jednotlivých sólistů. Z těch je nutné se na prvním místě zmínit o Gustavo Peñovi. Španělský tenorista zpočátku působil herecky méně výrazně, ale nakonec se projevil jako tvárný umělec, který roli, která je prubířským kamenem i v činoherním divadle, úspěšně zvládl. Pěvecky se jeho Hamletovi s laserově pronikavým hlasem velmi světlého témbru dařilo v rychlejších pasážích, v pomalejších fázích vadil jeho hlas bez jakéhokoliv přírodního vibrata. Korejská pěvecká škola se naplno projevila hned ve dvou interpretacích ženských postav – Guibee Yang jako Ofélie nabídla menší lyrický hlas bez výrazu a roli „odzpívala“ bez znatelnějšího ponoru do její hloubky.  Rovněž tak nedostatek výrazu v její tváři (bohužel typický pro asijské zpěváky) představoval značný handicap v tak náročném kusu jako Hamlet. Výkon Iny Yoshikawy v menší roli divadelní královny Giovanny nesplňoval atributy profesionálního jeviště vůbec. Česká mezzosopranistka Kateřina Hebelková zdatně rozložila své síly v obtížném (téměř sopránově) položeném partu, ale její pěvecká dispozice toto odpoledne úplně optimální nebyla; i herecky byla jinak vděčnému partu Getrudy leccos dlužna. Jadrným projevem s přemírou vibrata oblažil svého Claudia barytonista Pierre-Yves Pruvot, Magnus Piontek byl málo výrazným Poloniem. Noé Colín i s přidanou amplifikací majestátně „produněl“ roli otcova ducha a herecky matný až bezradný byl Laertes tenoristy Cosmina Ifirmy.

Představení potvrdilo, že Hamleta Franca Faccia má cenu uvádět, pokud jsou k dispozici výborní inscenátoři, dobrý orchestr a sólisté – výrazné pěvecko-herecké osobnosti, které k právě ne tak geniální Facciově hudbě dodají přidanou hodnotu, která z průměrné partitury a silného nadčasového příběhu udělají jedinečný divadelní zážitek. Tato snaha v Chemnitzu zůstala stát v půli cesty, právě absence osobností jako byl již zmíněný Pavel Černoch (Hamlet) nebo Dshamilja Kaiser jako (Gertruda) v originálním bregenzském nastudování učinila ze sasko-kamenického Hamleta vizuálně zajímavé provedení opery, kterou už asi nikdo nezatouží vidět podruhé.

Franco Faccio: Amleto, Die Theater Chemnitz, délka představení 2 hodiny a 17 minut, jedna pauza

V recenzi byly použity texty pana Zbyňka Brabce z divadelního programu k inscenaci Thomasova Hamleta Divadla Josefa Kajetána v Plzni – se souhlasem autora.

Herecká scéna vraždy krále Gonzagy, die Theater Chemnitz © Nasser Hashemi

Gustavo Peña jako Hamlet, die Theater Chemnitz © Nasser Hashemi

Závěrečná děkovačka