Raritní operní dílo Carla Marii von Webera Silvana nejnověji nastudovaly Landesbühnen Sachsen v Radebeulu u Drážďan, kde je skladatel na místním Alter Katholischer Friedhof i pochován. Uvedením dnes již zřídka hrané – a tudíž neznámé – opery si soubor připomíná 200. výročí skladatelova úmrtí, které uplyne 5. června 2026. Premiéra inscenace proběhla 15. listopadu 2025. Úspěšně tak dramaturgicky navázala na nastudování Marschnerova Vampýra, jehož recenzi jsme na našich stránkách nabídli před třemi lety.
Silvana měla světovou premiéru roku 1810 ve Frankfurtu nad Mohanem na libreto Franze Carla Hiemera. Dílo vychází z přepracované starší Weberovy opery Das Waldmädchen (Lesní žínka). Právě tato raná kompozice, vzniklá již v době skladatelova mládí, dokládá jeho celoživotní fascinaci romantickými náměty lesa, přírody a tajemných bytostí. Silvana je zároveň nejstarší dochovanou Weberovou operou v úplné podobě. V době jejího vzniku působil Weber jako kapelník ve Vratislavi a Württembersku. Tato opera byla v jistém smyslu osudová pro jeho osobní život. V titulní roli totiž při frankfurtské premiéře zpívala jeho budoucí manželka, tehdy šestnáctiletá Carolina Brandt. Jak uvádí Zdeněk Němec ve své knize Weberova pražská léta (Praha: L. Mazáč, 1944, s. 20) „výtěžek opery postačil, aby autor, jako obvykle, neměl doma nic víc než svůj talent.“
Děj opery, situovaný do prostředí lesů a šlechtických sídel, propojuje romantickou pohádku s motivy rodinného dramatu. Hlavní postavou je němá dívka Silvana, nalezená v lese a vychovaná mimo civilizaci, do níž se zamiluje hrabě Rudolf von Helfenstein (tenor). Paralelně se rozvíjí milostný příběh Mechthildy (soprán), dcery hraběte Adelharta (baryton), a Alberta von Cleeburg (tenor), zatímco komickou rovinu zajišťuje Rudolfův zbrojnoš Krips (bas). Ve finále vychází najevo, že Silvana je ve skutečnosti Ottilie, dávno ztracená Adelhartova dcera; dochází ke smíření a dvojité svatbě.
Hudebně představuje Silvana přechod mezi klasicistní operní tradicí, typickým Singspielem a rodícím se německým romantismem. Partitura kombinuje konvenční čísla (árie, ansámbly, sbory) s nově se prosazujícím dramatickým výrazem a důrazem na orchestrální složku. Výraznou roli hrají lovecké motivy (zejména lesní rohy), sborové scény a melodika předjímající pozdější Weberova vrcholná díla, především Čarostřelce. Zvláštní pozornost poutá hudební ztvárnění němé titulní hrdinky, jejíž „hlas“ nahrazuje citlivě vedený orchestr. Spisovatel, skladatel, pedagog a hudební popularizátor Karel Vladimír Burian (1923–2000) ve své monografii o C. M. von Weberovi z r. 1970 (edice Suprahon – Hudební profily) nemá o hudbě tohoto díla valné mínění. Na základě analýzy partitury kriticky konstatuje (na s. 91–93), že na opeře je znát „chvat i lehkomyslnost“, že je v ní „velmi málo“ originálních myšlenek, že již samotná předehra „musí připadat jako vyložený archaismus“, přičemž Weberova individualita i poetičnost se zde podle něj utopily v manýře.
Zřejmě nic netušíce o tomto Burianově odsudku se Radebeulští rozhodli zpřístupnit toto pozapomenuté dílo širšímu publiku a potěšit tak jistě nejenom milovníky operních rarit. Orchestr odhodlaně a s vyvážeností vedl mladý, ani ne třicetiletý dirigent Jan Arvid Prée. Režijního tvaru, scény i kostýmů se ujal Hinrich Horstkotte. Inscenace je jako celek, včetně vedení postav, pojata v poměrně klasickém duchu a barevně (co se kulis i kostýmů týče) v ní výrazně převládá tmavě zelená barva. Během druhého a třetího jednání byly dominantním scénickým prvkem odlehčené panely s dveřmi a malovanými jehličnany. Na jedné straně sice hezky dokreslovaly atmosféru děje a romantičnost díla, na druhou stranu jejich neustálé posouvání a přeskupování za pomoci účinkujících nebylo zrovna praktické a místy vedlo k téměř až nebezpečným situacím.
Již ve výše zmíněné recenzi Vampýra jsme velmi kladně hodnotili výkon korejsko-německého basbarytonisty Paula Gukhoe Songa. I tentokráte díky svému objemnému, tmavě zbarvenému materiálu, dobře technicky vedenému hlasu i pečlivé německé dikci patřil v postavě hraběte Adelharta k nepřehlédnutelným interpretům a jeho výkony především ve 2. jednání patřily k vrcholům inscenace. Jeho (zpívající a od začátku přiznanou) dcerou Mechtildou byla téměř univerzální a ve všech ohledech spolehlivá pěvkyně Anna Erxleben, která ještě stále může nabídnout průzračný mladodramatický soprán, byť ve vyšších polohách se již lehce zužující. Jako druhá Adelhartova dcera, ona němá Silvana-Ottilie, se představila činoherečka Hannah Hupfauer, která ovšem promluvila až na samém konci díla. Režie jí v prvním jednání svěřila také práci s dřevěnou loutkou.
Jako Silvanin milý Rudolf se zdařile, jsa v rytířské zbroji, představil sympatický Ludwig Obst, který disponuje lehčím až středně lehčím charakterovým tenorem s výrazným přesahem do podoboru tenore lirico leggero. Naopak, ne úplně šťastnou byla volba slovinského tenoristy Aljaže Vesela, jehož pěvecký výkon byl suboptimální co se týče jak technického vedení hlasu, tak zvládání nuancí partu Alberta von Cleeburg, Mechtildina milého. Výčet hlavních postav by nebyl kompletní bez zmínky Rudolfova panoše Kripse, jehož ztvárnil maďarský barytonista Dániel Foki. Jde o poněkud nevděčnou roli, jejímž smyslem je dodávat celému dílu komickou jiskru, aby se tak odlehčilo rodinné „drama“ a ústřední zápletka s němou Silvanou. Fokimu se to povedlo bez křečovitosti a jeho obveselující „písně“ adekvátně naplňovaly Weberovo dramaturgické zadání, dnes již poněkud archaické, jako ostatně celá tato raně romantická opera. Zemským scénám v Radebeulu patří dík a uznání za její nastudování, které pomáhá objevovat neznámé minulé horizonty vývoje operního žánru v německy mluvících zemích.
Carl Maria von Weber – SILVANA, Landesbühnen Sachsen Radebeul, psáno z reprízy 22. března 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.