Praha se brzy dočká svého historicky prvního uvedení opery Dialogy karmelitek v regulérním nastudování souboru ND v budově Státní opery. Svojí formou ojedinělé dílo francouzského skladatele Francise Poulenca, které od své milánské premiéry roku 1957 nepřestává silně rezonovat na světových scénách, na českém jevišti dosud uvedlo jen Divadlo F. X. Šaldy v sezoně 2024/2025. Před několika týdny jsme na našich stránkách psali o nové inscenaci v Semperoper Dresden, která díky své snadné dostupnosti přilákala i řadu českých příznivců. Ano, Dialogy karmelitek se hrají po celém světě a nejnověji kupříkladu v Teatro Regio v italském Turíně.
Turínská produkce přitom sáhla po starší inscenaci režiséra Roberta Carsena, která měla premiéru před více než dvaceti lety v milánské Teatro alla Scala. Od té doby procestovala řadu světových scén – mimo jiné byla opakovaně uváděna ve Theater an der Wien, kde jsem měl možnost Carsenovu práci v novém hudebním nastudování vidět v sezoně 2010/2011. Pro úplnost dodejme, že s „Carsenem“ se naše publikum mohlo pravidelně setkávat také v Janáčkově divadle v Brně, kde byly s úspěchem nastudovány inscenace oper Káťa Kabanová, Osud a naposledy také Výlety pana Broučka.
Zatímco u většiny Carsenových režijních koncepcí se čas ukazuje jako spojenec jejich nadčasovosti, v případě milánské produkce z roku 2004 tomu tak docela není. Inscenace totiž postupně ztratila část své původní přitažlivosti – zejména proto, že v posledních letech vznikly interpretačně podnětnější pohledy na osud šestnácti karmelitánek z Compiègne. Ty se více noří do psychologické i duchovní hloubky textu a méně spoléhají na vizuálně ilustrativní vykreslování každodenních rituálů řeholního života. Milánská inscenace tak dnes působí spíše jako esteticky kultivovaný, avšak poněkud tradiční obraz příběhu, který současná režijní imaginace dokáže vykládat s větší naléhavostí i dramatickou vrstevnatostí. Pokud mohu soudit podle vlastní zkušenosti z uvedení ve Theater an der Wien, kde komornější prostor umožňuje sledovat detaily tváří i drobná gesta interpretek, právě tato intimita se ukazuje jako jeden z klíčů k účinnosti Carsenovy koncepce. V menším divadle totiž vyznívaly psychologické nuance i křehká dynamika vztahů mezi řeholnicemi mnohem přesvědčivěji. Na velkém jevišti Teatro Regio Torino však podobná jemnost zmizela. Divák zde místo subtilní práce s detailem spíše registruje mechanické přesuny řádových sester a početného sboru statistů po scéně, které působí poněkud rutinně a bez výraznější vnitřní motivace.
Hudebního nastudování turínské inscenace Dialogy karmelitek se ujal dirigent Yves Abel, který řídil také recenzované představení 10. dubna 2026 v Teatro Regio Torino. Jeho koncepci však citelně scházela výraznější práce s dynamickými i dramatickými kontrasty, a tak hudební proud se tak často měnil v jednolitý, poněkud monotónní tok. V kombinaci s režijním pojetím, které samo o sobě nepřinášelo mnoho podnětného, tak večer místy vyzníval překvapivě staticky a u části publika mohl vyvolávat dojem jisté nezáživnosti.
Ani hra jinak vynikajícího orchestru Orchestra del Teatro Regio tentokrát nebyla zcela bezchybná. Především dechová sekce zaznamenala několik zřetelných výpadků, které by si scéna s renomé Teatro Regio přece jen měla dokázat odpustit.
Sólistické obsazení působilo celkově vyrovnaně, spíše však na úrovni solidního standardu než skutečně nadprůměrného výkonu. Večer tak postrádal výraznější interpretační osobnosti, které by jednotlivým postavám vtiskly silnější charakter. Ekaterina Bakanova v titulní roli Blanche nabídla kultivovanou francouzskou dikci a její lehký soprán působil ve vyšších polohách jasně a zvučně. Ve střední části hlasového rozsahu – kde se však pohybuje většina tessitury role – však její hlas zněl neprůrazně, místy až šedivě a bez potřebné jiskry.
Postava převorky Madame de Croissy je navzdory relativně omezenému rozsahu tradičně považována za vděčný part pro velké tragédky operního jeviště. Sylvie Brunet-Grupposo nabídla stylově vytříbený projev a vzornou francouzskou výslovnost, její interpretace však zůstávala až příliš zdrženlivá. Pro skutečně strhující ztvárnění jí chybělo i ono těžko popsatelné osobní fluidum, které například výrazně charakterizovalo výkon Evelyn Herlitzius ve zmíněné inscenaci v Semperoper Dresden.
Sally Matthews, která v minulosti zpívala titulní Blanche – mimo jiné právě ve Theater an der Wien – se zde představila v dramatičtějším partu Madame Lidoine. Ve forte výškách sice její hlas získával poněkud ostřejší zabarvení, přesto však její výkon patřil k výraznějším momentům večera a nabídl alespoň náznak osobité interpretační individuality. Příjemným překvapením byla Francesca Pia Vitale jako Suor Constance, která zaujala svěžím lyrickým sopránem; velmi kultivovanou a stylově přesvědčivou interpretaci – navíc s ukázkovou francouzskou dikcí – předvedl Jean-Francois Lapointe v roli markýze de La Force.
Turínské nastudování Dialogy karmelitek tak zůstalo večerem solidního, avšak nepříliš inspirativního divadelního standardu. Carsenova kdysi působivá koncepce zde v kombinaci s málo kontrastním hudebním vedením a spíše průměrným sólistickým obsazením neodhalila plnou dramatickou sílu Poulencova díla. Výsledkem je inscenace, která sice neurazí, ale jen zřídka dokáže skutečně strhnout – a spíše připomíná, jak silně dnes tato opera potřebuje interpretační odvahu a výrazné osobnosti.
F. Poulenc, Dialogy karmelitek, Teatro Regio Turín – psáno z reprízy 10. dubna 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.