Uplynulý rok 2019 byl na Slovensku ve znamení hned několika kulatých uměleckých výročí. Sto let uplynulo od otevření první scény: Slovenského národního divadla (SND). Sedmdesát let tomu bylo, co se konala světová premiéra slovenské národní opery Krútňava skladatele Eugena Suchoně. Šedesát let uplynulo prvního dubna od zahájení činnosti současné Státní opery v Banské Bystrici (tehdy ještě s názvem „Spevohra Divadla Jozefa Gregora Tajovského“). No a v závěru roku si veřejnost (ne)připomněla třicet let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších slovenských operních skladatelů, Jána Cikkera.

Na tato výročí v roce 2020 navazuje několik dalších jubileí. Zmiňme alespoň ty nejvýznamnější. Šedesát let uplyne od světové premiéry Suchoňovy slavnostní opery Svätopluk, která je považována za slovenský pendant starší a více známé (a dlužno dodat, že v České republice i patřičně ctěné, oblíbené a hrané) Smetanovy Libuše. V červnu svou osmdesátku, dá-li Pán Bůh, oslaví skladatel Milan Dubovský, Cikkerův žák, jehož dětská opera Velká doktorská pohádka je aktuálně na repertoáru SND. Jeho již nežijící současník, Juraj Beneš (1940–2004), by se v březnu dožil stejného jubilea. Čtyřicet let uplyne od prvního slovenského (a patrně i světového) uvedení opery Mistr Pavel z Levoče méně známého skladatele Bartoloměje Urbance. Stalo se tak 25. října 1980 v Banské Bystrici.

Tato a další výročí, jakož i dramatická situace zejména v Opeře SND v posledních letech jsou dobrým podnětem k zamyšlení se ohledně kultivace, rozvíjení a vůbec vztahu tří slovenských operních scén ke slovenské opeře, resp. vůbec opernímu žánru na Slovensku jako takovému. Tato úvaha je volně inspirována esejí významného operního kritika, MUDr. Pavla Ungera z roku 2012, která byla publikována v deníku Pravda pod názvem „Slovenská opera v kleci konzervativnosti“. Jak je pro tento literární žánr typické, ani tento můj text – text hudebního laika, představitele mladší divácké generace, avšak zajímajícího se intenzivně o operní dění na Slovensku i v zahraničí – si nečiní nárok na stoprocentní objektivnost a je nepokrytě subjektivně laděnou úvahou, snad s jistým apelativním vyzněním.

SND Bratislava, zdroj : sk.wikipedia.org

Krize v Opeře SND

Jak se říká, ryba smrdí od hlavy. A proto začnu divadelní scénou, která je, či spíše měla by být, tou erbovní: SND. Ve své eseji napsané před několika lety se doktor Unger zmínil, že je „těžké vystopovat ambici navigovat (bratislavský, pozn. M. S.) soubor do konkurenceschopných vod operních domů 21. století,“ a že také „chybí návrh titulů, které by rozšířily profil divadla a obzor diváka“. Bylo by potěšující konstatovat, že se mezitím situace změnila k lepšímu. Bohužel, opak je pravdou.

Kritickou situaci v Opeře SND vidí snad každý, kdo si před tím nezavírá oči a sleduje dění alespoň s trochou zájmu. A především ten, komu na rozvoji opery na Slovensku záleží. Zajisté, takových asi, žel, mnoho není. Autor těchto řádků se však k té menšině neskromně řadí. A proto píše.

Není to tak dávno co bratislavským kulturním niveau zahýbala kauza „plesnivý Sadko“ N. R. Korsakova – s údajně problematickou scénografií, stížnostmi sborového ansámblu, sólistů a sólistek, ve finále s vyhlášením stávkové pohotovosti sboru (podobně jako nedávno v opeře Národního divadla v Praze). Zajímavý a ambiciózní dramaturgický tah se dočkal pouze skromného počtu uvedení, v závěru své pouti jenom v koncertním provedení. O těchto okolnostech se však nic nedozvíme z nedávného rozhovoru s ředitelem Opery SND, dirigentem Rastislavem Štúrem, poskytnutém pro portál Klasikaplus.cz. Jeho odůvodněním bylo, že „režie byla šokující“ a „inscenace nezabrala“.

Se zapeklitou situací v Opeře SND nás seznamují nejenom už i samotní sólisté, jako před dvěma lety třeba tenorista Ľudovít Ludha v rozhovoru pro celostátní deník SME, ale známe ji i díky detailním zákulisním informacím na blogu v rámci slovenského Deníku N, kde publikuje Peter Bleha. I jeho prostřednictvím víme o nerealizované a původně plánované koprodukci Hoffmannových povídek v aktuální sezóně, která měla být – z nepříliš jasných důvodů – realizována s ukrajinským Ľvovem. Offenbachovy slavné „Hoffmannky“, které nedávno premiérovalo ne tak příliš vzdálené Národní divadlo v Brně (koordinace chystaných premiér geograficky blízkých divadel je v československých podmínkách patrně neznámá záležitost) se nakonec sice uskutečnily, ale v docela nízkonákladové verzi a se sporným výsledkem, jak svědčí kritiky.

Ještě trapnější situace nastala s plánovanými premiérami Rusalky a Aidy. V posledních dnech roku 2019 odstoupil z obou inscenací slavný dirigent Ondrej Lenárd, jehož návrat do SND byl předem ohlašován. O důvodech více zde. Kolorit této situace dotváří fakt, že původně měl dle kontraktu č. MK –5492/2018-421/15220 s Ministerstvem kultury SR hudebně Aidu nastudovat italský dirigent Nello Santi (viz informaci na s. 17 kontraktu), přičemž premiéra byla plánována na 17. září 2019 (aktuálně by dle webu SND měla být 13. března 2020).

Mimochodem, v sezóně stého výročí otevření přední národní kulturní instituce naplánovala dramaturgie kromě zmíněných titulů Aidy a Rusalky ještě třetí (a poslední!) premiéru Figarovy svatby. Vskutku „reprezentativní“, „odvážný“ a „inovativní“ premiérový repertoár. Kde jsou ty časy, kdy se pod vedením mezičasem odstoupivšího špičkového dirigenta Friedricha Haidera hrál třeba takový skvost a doslova (hudební a inscenační) objev posledního desetiletí (nahraný později i na CD), jakým byly Wolf-Ferrariho Madoniny šperky?!

obal CD Madoniných šperků, zdroj: Naxos

„Byli tu režiséři, revoluční režiséři, kteří jsou v Evropě uznávaní jako kapacity. Ale naše slovenské publikum je zvyklé na jinou poetiku. Teď se snažíme dramaturgii zklidnit, a to tak, abychom mysleli na diváka a aby režiséři nehájili své ego, ale dílo…,“ říká ve zmíněném rozhovoru Rastislav Štúr. No ano, odvolávky na (konzervativní) „slovenské publikum“ jsou osvědčenou výmluvou, proč nedat prostor inovacím, proč nemít ambice a odvahu. Hlavně žádné úkroky mimo tzv. standardní repertoár ABC (Aida-Bohéma-Carmen), aby nám lidi vůbec do divadla chodili. No a hlavně žádné „Regietheater“, abychom náhodou neměli, panebože, na scéně „pětimetrové penisy“ – jak se ve staromilském duchu pohoršuje současný ředitel. Klesající návštěvnost v Opeře SND je ověřitelným faktem. Jenom jestli je to opravdu vždy a pouze těmi „penisy“ na jevišti…

Pokud je však v bratislavských operních podmínkách něco pozitivního, je jím Operní studio SND, které dle dostupných veřejných informací vzešlo právě ze Štúrovy iniciativy. Tento typ hledání a průpravy mladých operních talentů je třeba v takovém Německu standardem již několik dlouhých let Bratislava tedy pouze dohání deficit. Ale lépe později než nikdy, není-liž pravda. Možná se operní dorost s nezbytnou dávkou uvědomělosti rozhodne vyprovokovat vedení k novému nastudování Krútňavy (v roce jejího premiérového jubilea byla pouze oprášena starší Jakubiskova inscenace), nebo třeba Svätopluka. Ten se už pro jistotu nehraje vůbec, a to ani o slavnostních příležitostech, jak by se dle nepsané tradice (a po vzoru Libuše) patřilo. Mimochodem, autorskou licenci na poslední jevištní tvar tohoto díla v SND měl také Juraj Jakubisko.

Eugen Suchoň: Krútňava, zdroj: snd.sk

Úplně fantastickým by bylo uvedení některé z Cikkerových oper. Naposled v SND, v sezóně 2011/2012, se ve velmi dobré inscenaci dával jeho skvělý Mister Scrooge. Téměř z říše utopie by bylo nastudování některé jiné, méně známé slovenské opery, třeba jubilujícího Urbancova Mistra Pavla z Levoče. Ale hezké by bylo uctít si i Juraje Beneše. Třeba provedením jeho Hostiny, o níž se ve své monografii z roku 1988 s názvem „Slovenská opera“ vyjádřil její autor Igor Vajda v tom smyslu, že „patří k tomu nejlepšímu, co na půdě slovenské hudebně-jevištní tvorby vzniklo“ (s. 178). Snad by si to slovenští skladatelé a jejich díla zasloužili. Ale asi bychom raději za současného stavu v Opeře SND neměli mít velká očekávání a měli bychom si ponechat tyto dramaturgické sny do hájemství fantazie.

Fakt, že se zmíněný soubor (na rozdíl od banskobystrického a košického) nepředstaví na pražském operním bienále Opera 2020 (letos s nedodržením přesné dvouleté proluky) je už jenom symbolickou třešničkou na dortu toho všeho. Ostatně: s čím by se asi tak první slovenská operní scéna mohla předvést? V této sezóně premiérovaná původní dětská opera Petra Zagara Pohádka o šťastném konci (tento dramaturgický počin pamatující na výchovu nové divácké generace je jistě chvályhodný) asi není optimálním titulem. Nebo by přivezla některou ze starších inscenací typu Nabucco, Turandot či Carmen? Případně koncert filmové hudby na motivy Jamese Bonda (!), jímž otevřela ještě na sklonku léta jubilejní sezónu? Mohla se ale třeba pozitivně uvést s u nás v podstatě neznámými hudebně-dramatickými dvojčaty Benjamina Brittena Řeka racků (Curlew River) a Rozpálená pec (The Burning Fiery Furnace), plánovanými ve slovenské premiéře (!) původně na 27. dubna 2019. Ovšem, kdyby premiéra nebyla zrušena, resp. nahrazena již zmíněnou dětskou operou.

Ale možná je to tak dobře. Kdoví, v jaké kvalitě by totiž byly tyto tituly provedeny vzhledem k současné kondici souboru. Navíc, jelikož se jedná o poměrně neznámá díla, je možné, že by „nám na to lidi nechodili“ – abychom zopakovali oblíbené klišé o údajně bojácném a konzervativním „slovenském divákovi“. V případě uvedení by se navíc ještě mohlo stát, že by v soupisu Brittenových děl premiérovaných v celých dějinách SND nemusel sestavovatel premiérového bulletinu zmínit například uvedení Petera Grimese v roce 2005, či nastudování jeho Kominíčka z roku 2010. Něco podobného se totiž stalo u příležitosti koprodukčního uvedení Pucciniho Triptychu před několika lety, kde v soupisu v Bratislavě premiérovaných děl tohoto skladatele chybělo nepříliš časově vzdálené nastudování Manon Lescaut z roku 2012. Já jsem si tehdy po pražském festivalovém hostování SND v pražském Národním divadle tento titul do seznamu v bulletinu dopsal sám. Někdo by řekl – trivialita. Zajisté. Kdyby však i takovéto triviality nevypovídaly v širším kontextu zmíněných (decentně řečeno) uměleckých i manažerských lapsusů o něčem hlubším a vážnějším, co je shnilého „ve státě dánském“.

Uvidíme, zda se nakonec vůbec bude realizovat alespoň ten už několik let avizovaný skvělý a ocenění hodný počin, kterým by mělo být koncertní provedení operního díla Kováč Wieland od Jána Levoslava Belly. Jak píše režisér Martin Bendik ve své knížce „Operné sondy“ (2014, s. 157), „je politováníhodné, že ve slovenské kultuře se jeho význam dlouhodobě marginalizuje“. A jak ještě desítky let před ním konstatoval Ernest Zavarský, autor doposud nepřekonané monografie „Ján Levoslav Bella: Život a dielo“ z roku 1955: „Když uvádíme cizí opery, je tím větší naší povinností uvádět na scénu a do povědomí našeho lidu toto krásné a hodnotné Bellovo dílo“ (s. 277). S čímž lze proto s Rastislavem Štúrem na rozdíl od jeho jiných zmíněných výroků nepochybně souhlasit je, že to „bude lahůdka pro fajnšmekry“. Držme tedy vedení Opery SND všechny pěsti, aby tomu tak opravdu bylo a tento plán neskončil podobně neslavně, jako některé předchozí. Důvody, které k nim za poslední léta vedly, zejména v oblasti manažerské a hospodářské, blíže vysvětluje ve svých blozích například již zmíněný Peter Bleha. Ministerstvo kultury Slovenské republiky jakožto zřizovatel SND hraje pro jistotu na veřejnosti mrtvého brouka.

Banská Bystrica, budova Státní opery, zdroj: sk.wikipedia.org

Ex oriente lux (?)

To, co ve vztahu ke slovenské opeře docela zanedbává a podceňuje první scéna (nastudování nové pohádkové opery pro děti vzniklou velkou díru rozhodně nevyplní), kompenzuje letité a systematické úsilí operního domu situovaného východněji od hlavního města: Státní opery v Banské Bystrici. Z východu přichází světélko naděje. Tam se za posledních pár let kromě jiných zajímavých dramaturgických počinů objevila v roce 2008 na repertoáru například úžasná původní verze Krútňavy s mluvenými dialogy postav Básníka a Dvojníka a později také mimořádný Cikkerův Coriolanus (světově premiérovaný v Praze v roce 1974; pamětníci této premiéry ještě žijí) a Juro Jánošík, který se na minulém operním festivalu představil i v Praze (já jsem jej shlédl v listopadu 2016 během hostování v Bratislavě; Coriolana několikrát přímo v Banské Bystrici). Je pravda, že ne všechny odvážné dramaturgické počiny (včetně například belcantového či veristického repertoáru) dopadnou úplně šťastně. Soubor jako takový je limitován kromě jiného závažnými nedostatky v orchestru či komorním prostorem své scény a slabším technickým zázemím. Úsilí a odvahu v případě kultivace a rozšiřování obzorů diváka, včetně úcty ke „zlatému opernímu fondu“ slovenského národa však banskobystrickému soboru nelze upřít.

Je milé a záslužné, že tato scéna si své 60. narozeniny připomněla i slavnostním koncertem a nastudováním Foersterovy Evy, která scénu jako první opera v její historii otevřela, stejně jako uvedením operety místního rodáka Jána Móryho Slečna vdova (paradoxně poprvé v tamní historii) a dokonce i knižní publikací „60 let Státní opery ve fotografiích“. Škoda jen, že pro širší veřejnost není knížka tak úplně dostupná. Patrně se jedná spíše o příležitostný prezent pro zaměstnance a významné hosty místní scény. Možná je to tak vlastně dobře i vzhledem k obsahovým chybám, které jsem v ní po jejím zběžném prolistování objevil.

Trochu ve stínu Banské Bystrice ohledně pěstování slovenské opery stojí košická scéna. I ta však na svůj repertoár zařazuje výjimečné a na tamní poměry vpravdě odvážné (zahraniční) tituly, jimiž byly třeba Wagnerovy Víly (shlédl jsem přímo v Košicích) nebo Poulencovy Dialogy karmelitek (navštíveno během pražského operního festivalu Jednoty hudebního divadla). Z košického prostředí vzešla i zajímavá, původní slovenská opera Mareka Piačeka 66 sezon, která se s úspěchem koncertně představila v rámci projektu „Opera nova“ v červnu 2019 také v Praze.

„Kdyby chtěl někdo určit a vyzdvihnout hlavní událost opery v Československu po poslední válce, musel by přiznat: zrození slovenské opery. (…) V nedlouhé době po Krútňavě pak vznikla řada dalších slovenských oper, tvůrčím založením i žánrově odlišných, ale svou životaschopností i úrovní rychle dostihujících předchozí zpožďování,“ napsal ve své monografii „Operní večery“ Vladimír Bor (1981, s. 79). Rozvoj soudobé slovenské opery a její podpora je jedním ze světlých momentů aktuálního slovenského operního života. Lze si však představit i ambicióznější vývoj a větší frekvenci, s níž se žijícím autorům dává prostor. Kromě zmíněné Piačekovy opery se jedná například také v případě o uvedení díla renomovaného skladatele Vladimíra Godára Pod rozkvetlými sakurami v roce 2008 v Banské Bystrici. Ne v SND, nýbrž v bratislavském Městském divadle P. O. Hviezdoslava loni v květnu zazněla poprvé nová opera autorů Ľuboše Bernátha a Tomáše Surého Margita a Besná. Operu s tím samým názvem už operní dějiny ale znají. Zkomponoval ji na počátku 70. let 20. století Tadeáš Salva, jehož 25. výročí úmrtí si v těchto prvních dnech roku 2020 připomínáme.

plakát k světové premiéře opery Margita a Besná, zdroj: mojekultura.sk

Pravé vlastenectví

Navzdory uvedenému nelze konstatovat, že by snad podpora slovenské opery a šíření povědomí o ní u širší veřejnosti byly na domácí půdě nějak mimořádné. Spíš naopak. Pokud si ale Slováci a Slovenky kontinuálně a promyšleně nepěstují své kulturní tradice v oblasti opery sami doma, těžko mohou čekat, že se toho ujme některý ze zahraničních operních domů. Svým skladatelům musí pomoct. Jinak se už takový Cikker či Suchoň za hranice Slovenska nikdy nevrátí. A to ani do České republiky, kde se ještě za „společného státu“ hráli poměrně pravidelně. Byť převážně z „federální“ povinnosti. Třeba už tolikrát zmiňovaná Krútňava zazněla dle dostupných informacích v archivu pražského Národního divadla naposled v květnu 1977. Převážně folkloristicky laděná Suchoňova „národní opera na objednávku“ nemusí být pochuti českému divákovi. Avšak třeba takový Cikkerův opus Ze života hmyzu na čapkovský námět by místnímu divákovi konvenovat mohl. Zatím se ale na obzoru nerýsuje. Dokonce ani v zemi svého vzniku.

„Ještě jsem pořád pod dojmem Jánošíka a to natolik, že se nijak nemůžu dostat do řádných, každodenních kolejí. (…) Příští čtvrtek je šesté představení; lístky do divadla jdou na dračku, před pokladnicí se odehrávají různé scény, dokonce i rvačky,“ napsal v listopadu 1954 Cikker své mamince po úspěšné premiéře jeho Jura Jánošíka (Listy matke, 2017, s. 394–395). Asi těžko lze dnes čekat rvačky před pokladnicí na Cikkerovy nebo jiné slovenské opery. Pokud v nich ovšem nebude zpívat nějaká mimořádná operní hvězda. To by ale divadla nemuselo od ambice je uvádět, zbytečně odrazovat.

Autor těchto řádků se o popularizaci slovenské opery snaží, kudy v zahraničí chodí: třeba distribucí nahrávek svým známým v operních domech a další osvětou na sociálních sítích. Ale sám na to určitě nestačí. À propos nahrávky. Kolikže nových nahrávek (studiových či tzv. živých) slovenských oper za poslední dobu vzniklo a šlo do distribuce? Vždyť i taková Krútňava v poslední vydané CD verzi pochází z digitálně upravených „studiových pásů“ z roku 1988! Péče o tuto slovenskou národní operu je tedy (se vzácnou výjimkou zmíněného nastudování v Banské Bystrici spřed více než dekády) zhruba v takovém stavu, v jakém středoslovenské lázně Korytnica, kde Mistr Suchoň poprvé objevil literární inspiraci pro toto dílo, a kde jsem se sám jako dítě často pohyboval. Horské lázně již několik let chátrají. Když jsem se před časem dotazoval emailem u hudebního nakladatelství Opus, zda se čistě náhodou neplánuje vydání aspoň nějaké starší archivní verze (čehokoliv ze slovenského operního repertoáru), odpověď jsem neobdržel.

Národ, který si sám neváží vlastního kulturního dědictví, se nemůže divit, že o jeho poklady nemá zájem ani zahraničí. Samozvaní političtí „vlastenci“ v současnosti se o slovenskou národní kulturu ve skutečnosti vůbec nezajímají. Jednodušší (a voličsky působivější) je totiž intenzivní „mávání“ vlajkou boje za tzv. tradiční rodinu, proti domnělé a smyšlené „rodové ideologii“ a strašení homosexuály. To zabírá, to je populární. A také jednoduché a laciné. Vskutku výmluvný postoj slovenské politické reprezentace. Obraz a odraz slovenského národa. Bohužel.

Autor příspěvku PhDr. Marián Sekerák, Ph.D. je politolog a vysokoškolský pedagog

Obaly CD a LP Krútňavy Eugena Suchoně,
zdroj Opus.sk a Supraphon.cz