Vedle Drážďan, Prahy či Vídně uvedly o letošních velikonočních svátcích Wagnerova PARSIFALA i Tiroler Festspiele v rakouském Erlu. I jejich inscenace rozhodně stojí za pozornost. Donedávna nenápadný festival v malebném alpském prostředí se po změně vedení rychle posouvá mezi respektovanou mezinárodní špičku, a to jak díky inscenátorům, tak dirigentům i pěvcům. Od skromných začátků v Pašijovém divadle (1997) až po otevření moderního Festspielhausu v roce 2012 ušly Tyrolské festivalové hry pozoruhodnou cestu. A letošní velikonoční Parsifal je toho dalším důkazem.
BAZÉN NA SCÉNĚ A ORCHESTR JAKO VYVRCHOLENÍ DRAMATICKÉHO PŘÍBĚHU
Režisér Philipp M. Krenn se zjevně vyhýbá svévolným aktualizacím a okázalým interpretačním gestům, která dnes často dominují opernímu jevišti. Příběh vypráví zdrženlivě, citlivě a v těsné logice Wagnerovy hudby i libreta. Na první pohled střídmá režijní koncepce tak vytváří prostor pro zvláštní, téměř meditativní napětí, v němž se jednotlivé obrazy skládají spíše do náznaků než do jednoznačných výkladů. Světlá, abstraktní scéna Heike Vollmer je tvořena velkými, mechanicky pohyblivými bílými prvky, jejichž poměrně variabilní uspořádání se v průběhu večera proměňuje v jakýsi architektonický rámec příběhu. Tyto strohé struktury nevnucují jednoznačný význam, naopak ponechávají divákovi dostatek prostoru pro vlastní imaginaci a vnitřní interpretaci dění na jevišti. Režijní koncept nijak zásadně neakcentuje explicitní náboženský rozměr díla, snad s výjimkou okamžiku odhalení svatého Grálu a závěrečného křtu Kundry. Jinak se celé představení nese v jakési čisté, mystické atmosféře. Stylově je vše promyšlené a vizuálně ukázněné, což paradoxně ještě více podněcuje divákovu představivost: mezi obrazem a textem vzniká jemné napětí, které nutí hledat významy mezi řádky než přímo na scéně. Dominantním scénickým prvkem inscenace je bazén, jenž se objevuje přímo v centru jeviště. Zpočátku působí jako realistický detail lázně, do níž se noří nemocný král Amfortas, aby alespoň na chvíli utišil svou neutuchající bolest. Postupně však tato vodní plocha přebírá i výrazně symbolickou funkci – stává se místem očisty a možného vykoupení, které s takovou naléhavostí hledá Kundry. Scéna s čarovnými dívkami je pojata spíše jako exploze barev než jako erotická past, jak ji známe z mnoha jiných inscenací. Barevná, téměř pohádková stylizace Klingsorova království vytváří výrazný kontrast k asketicky bílému světu rytířů svatého Grálu. Celé představení rámuje pozoruhodná videoprojekce Thomase Achitze, která již během předehry sleduje příchod čistého, nic netušícího blouda Parsifala. Teprve postupně však divák začíná tušit hlubší záměr inscenátorů: skutečným středem vyprávění zde není Parsifal, ale Kundry – bytost odsouzená k věčnému bloudění, která po celé věky čeká na vykoupení a na spasitele, jenž by její nekonečný kruh strádání přerušil. Z tohoto úhlu pohledu se však ukazuje, že Krennův režijní záměr je trochu rozporuplný: ačkoli vyzdvihuje Kundry, nenechává samotný příběh dohrát podle tradičního scénáře. Parsifal se nedotkne Amfortasovy rány a Kundry odchází z jeviště po svém zasvěcení, aniž by nastal očekávaný katarzní okamžik či tragické vyústění její role. Finále ale přebírá orchestr, který je z hloubi orchestřiště vyzdvihnut na úroveň jeviště a je to právě on, který dramaticky završuje večer. Je to monumentální, emocionálně nabité a vizuálně impozantní gesto, které strhne diváka svou hudební silou, zároveň však ponechává pocit, že dramatická linie postav zůstala nedohraná – a právě v tom lze spatřit jistou rozporuplnost režijní volby.
Hudební stránka představení byla ohromující a přesvědčivá až do posledního tónu. Akustika nového sálu je skutečně fenomenální a mohutný orchestr pod vedením Ashera Fische proměnil každý okamžik v opravdovou wagnerovskou extázi: zvuk se rozléval prostorem, hluboký, plný a nabitý energií. Tempa byla zvolena mistrně, takže divák mohl vnímat hloubku partitury i smysl zpívaného textu; přitom dirigent vždy pečlivě respektoval sólisty – nikdy je nepřekrýval a nechal je plně vyjádřit obsah své role.
PAPE, NAGY, MERBETH – LEKCE V MISTROVSTVÍ INTERPRETACE
Inscenace PARSIFALA v Erlu měla premiéru o Velikonocích v roce 2025, kdy titulní roli vytvořil nový intendant festivalu Jonas Kaufmann. Rok 2026 přinesl převážně nové sólisty, kteří představovali vesměs vrchol současné wagnerovské interpretace. Stěžejní roli Gurnemanze ztvárnil René Pape s naprostou impozantností. Jeho přednes fascinoval hloubkou výrazu, dokonalou srozumitelností každého slova a soustavně krásným legatem, což dodávalo postavě přitažlivost a jistou dávku tajemství. Michael Nagy, známý pražskému publiku mj. z jeho účinkování v Lyrické symfonii Alexandra Zemlinského v roce 2021, patří bezesporu mezi nejlepší interprety krále Amfortase na světě. Jeho pěvecký projev je na první pohled zdrženlivý, bez přehnaných gest, přesto vyzařuje mimořádnou intenzitu a přitažlivou kouzelnou sílu, která diváka vtahuje do emocionální hloubky role. Wagnerovský veterán Falk Struckmann se tentokrát představil v menší roli Titurela, i když má ve svém repertoáru rovněž Gurnemanze i Klingsora. Přesto i na omezeném prostoru vytvořil osobitý a nezapomenutelný portrét, jehož gravitas byla jasně patrná. Auden Iversen jako Klingsor podal nadprůměrný výkon, jeho pěveckému projevu však scházela větší „jedovatost“ a zloba; vedle vysoce dramatické Ricardy Merbeth v roli Kundry proto působil poněkud měkce.
Titulní roli po Kaufmannovi převzal teprve šestatřicetiletý Jamez McCorkle. Afroamerický pěvec zaujal nepochybným uměním dramatického výrazu zejména ve druhém jednání a prokázal velmi pěknou německou dikci. Ve třetím jednání mu však začala citelně chybět schopnost proniknout hlouběji do textu. Tenorista McCorkle disponuje pozoruhodnou temnou barytonovou barvou, ovšem jeho limity ve vysoké poloze ho ve wagnerovském repertoáru budou přeci jen omezovat na vybrané role (vedle Parsifala například Siegmunda). Herecky se však ukázal jako tvárný a citlivý partner na jevišti, což částečně vyvažuje technické limity jeho hlasu.
Náročná role Kundry zastihla Ricardu Merbeth v optimální hlasové a interpretační kondici. Merbeth zaujala vysoce dramatickým pojetím a pevnou pěveckou technikou, která jí umožnila zcela přirozeně přecházet od nejvyšších sopránových poloh po plně znělé hluboké tóny přes velice masivní střed, který si postupně systematicky během své kariéry vybudovala. Vedle technické jistoty byla pozoruhodná také její výrazová přesvědčivost a efektní autenticita. Merbeth se nebojí využít ani nelidsky znějící výkřiky bolesti či sténání, kterým se mnohé představitelky této role vyhýbají z obavy o hlasovou hygienu. Ve třetím jednání, kdy textově role nenabízí mnoho prostoru, se Merbeth navíc projevila jako zkušená umělkyně: strhující hereckou erudicí udržela dramatické napětí a vytvořila přesvědčivý, hluboce lidský portrét postavy, která prochází proměnou a konečně nalézá svůj klid.
Pozoruhodná péče byla věnována i menším sólovým rolím panošů, čarovných dívek a dalších epizodních postav. I zde byla patrná vysoká úroveň obsazení, kterou podtrhovala především výborná německá dikce a kultivovaný ansámblový projev.
PARSIFAL v Erlu je inscenací, která se nesnaží šokovat ani provokovat, ale spíše tiše otevírat prostor k zamyšlení. O to silněji pak zapůsobí její hudební vrchol, kdy orchestr doslova vystoupí na scénu a promění závěr večera v monumentální wagnerovské finále. Tiroler Festspiele tak znovu potvrzují, že i mimo velká operní centra může vznikat interpretace světové úrovně.
Richard Wagner: PARSIFAL, Tiroler Festspiele Erl, psáno z reprízy 5. dubna 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.