Velikonoční období tradičně patří PARSIFALOVI – poslednímu jevištnímu dílu Richarda Wagnera. V následujících dnech přineseme našim čtenářům několik recenzí nových inscenací, včetně pražské premiéry 26. března. Začneme však u našich saských sousedů – v drážďanské Semperoper, kde Wagnerovy opery tvoří jeden z pilířů repertoáru.
Nového PARSIFALA tady nastudoval s orchestrem Staatskapelle Dresden a soubory GMD italský dirigent Daniele Gatti, jehož dlouholetá zkušenost s Wagnerovou tvorbou zahrnuje i účast na Bayreuther Festspiele. Jednou z důležitých otázek u interpretace tohoto posledního Wagnerova díla je volba tempa. Gatti zvolil spíše pomalejší, rozvážná tempa, která však vždy dokázal naplnit bohatstvím hudebního výrazu. Orchestr Saské státní kapely dosáhl během premiéry očekávané dokonalosti – zvuk byl plný, dynamicky strhující a zároveň jemně odstíněný. Pomalá, volná tempa navíc poskytla sólistům dostatek prostoru pro precizní dikci a hlubokou interpretaci německého textu, což divákům umožnilo plně ocenit nejen hudební, ale i dramatický rozměr Wagnerova díla.
Zatímco hudební provedení díla sklidilo u publika mimořádný ohlas, režijní a ideová koncepce Florise Vissera vyvolala smíšené reakce. Visser se pokouší Parsifala převyprávět očima dítěte, které se na školním výletě ocitá v ruinách gotické chrámové lodi a identifikuje se s titulní postavou. Mladý komparsista Leander Wilde je tak po celou dobu na scéně, posouvá děj, přihlíží nebo do něj aktivně zasahuje. Jeho hra „na naivitu“ beze sporu určité scény obohacuje, celkově však jeho přítomnost působí možná až nadměrně, místy až rušivě, když odvádí divákovu pozornost od hlavní dramatické linie. Zvlášť ve druhém jednání, kdy se chlapec snaží bránit Parsifala před milostným útokem Květinových dívek a následným sváděním Kundry, je napětí mezi Parsifalem a Kundry oslabováno jeho neustálou fyzickou přítomností. Zjednodušení či zploštění příběhu podporuje i transformace postav z reálného (školního) života chlapce do mystického světa opery – náhodná prostitutka se stává Kundry, vozíčkář Amfortasem, mladí protestující panoši, učitel tahající za uši Klingsorem. Visserův dětsky naivní pohled je navíc podpořen vizuálními obrazy, které nezřídka sklouzávají k zbytečné ilustraci textu, jako by režisér nedůvěřoval divákově fantazii. Režijnímu týmu však nelze upřít odvahu interpretovat Parsifala méně tradičním způsobem, zvláště když je tento umocněn bohatě vizuálními obrazy výtvarníka Franka Philippa Schlößmanna, působivými kostýmy Jona Morella a světelnou režií Malcolma Rippetha. Kromě dětského pohledu se snaží režisér vnést do díla i další, tentokrát politickou dimenzi, která by úplně „vystačila“ s válečnými dotáčkami videa v opatském okně v okamžiku Parsifalova prozření. Bohužel jeviště se často hemží zbytečnými postavami demonstrantů, kteří ve zpěvu žádají odhalení kalicha, nicméně jejich plakáty hlásají nutnost záchrany světa.
Drážďanská inscenace se může pochlubit vyrovnaným souborem místních i hostujících pěvců, kteří představují skutečnou špičku wagnerovské interpretace. Malá poznámka k začátku hodnocení pěvců se týká vizuálně atraktivní Schlößmannovy scény: otevřená architektura rozsáhlé chrámové lodi, umístěná na otáčejícím se jevišti, nabídla jistě velké možnosti pro rozmanitost scénických obrazů, avšak akusticky nebyla zcela příznivá. U některých pěvců (podle toho, kde přednášeli svůj part) se zvuk ne vždy dostával přímo k publiku, částečně se rozptyloval do stran nebo dozadu jeviště, což bylo markantní např. u představitele Parsifala, který byl zřetelně slyšitelný jen když zpíval na forbíně.
Pěvecké absolutorium večera si odnesl miláček drážďanského publika, basista Georg Zeppenfeld, který je dnes považován za předního světového interpreta Gurnemanze. Zeppenfeld fascinuje hlubokou, niternou interpretací postavy, kdy každý jeho tón působí jako logický pokračující krok psychologického vývoje Gurnemanze. Navíc jeho schopnost rozložit náročný part přes celý dlouhý večer je pozoruhodná – působí přirozeně, nenuceně, a přitom každá fráze rezonuje v sále s nezaměnitelnou autoritou.
Parsifala vytvořil americký tenorista Eric Cutler, jehož herecká tvárnost byla pozoruhodná. Hlasový materiál měl velice působivý, jasný, s krásným frázováním, avšak lyrická povaha jeho hlasu místy zápasila s obrovským orchestrálním tělesem. Parsifal ze své podstaty není Siegfried a lyrický rozměr postavy je legitimní, nicméně např. závěrečný výstup „Nur eine Waffe taugt: die Wunde schliesst der Speer nur, der sie schlug“ vyžaduje mimořádnou hlasovou energii, kterou Cutler naplňoval s obtížemi na hranici svých možností.
Kundry, kterou ztvárnila kanadská mezzosopranistka Michèle Losier, okouzlila publikem krásou tónu, precizní dikcí a bohatostí výrazu. Losier dokáže jít hluboko do psychologické struktury postavy, její Kundry byla však také příliš lyrická, vnitřně napjatá, spíše než dramaticky drásající – v tomto ohledu se těžko měří s legendárními dramatickými kreacemi Waltraud Meier, Evelyn Herlitzius nebo Doris Soffel, nicméně její interpretace měla svou vlastní, nezaměnitelnou poetiku.
Velkým zážitkem večera byla až mrazivě pronikající interpretace Amfortase v podání Oleksandera Pushnika. Zvláště překvapivé bylo, že barytonista, jenž se nedávno v pražské Státní opeře představil spíše průměrně jako Scarpia, nyní strhnul publikum do hlubokého souznění s postavou. Jeho Amfortas byl bolestí drásaný, tichý i ohnivý zároveň, s mohutným dramatickým přísunem energie, který divákům pronikl přímo do morku kostí – interpretace, která opravdu neměla slabého místa.
Albert Dohmen i ve své krátké, avšak výstižné roli Titurela předvedl skutečné mistrovství interpretace – zpočátku stařecky váhavý, aby v závěru zazněl s překvapivě pregnantní autoritou.
Z velkých sólových rolí si premiérový večer velmi dobře uplatnil také Scott Hendricks jako Klingsor, jehož temná, zlověstné, charisma rezonovala v každé frázi a dodávala postavě hmatatelnou hrozbu, aniž by přitom ztratila hudební eleganci.
Drážďanský Parsifal možná nepřesvědčí každého svou režijní interpretací, která však rozhodně nestaví na provokativních režijních postupech, ale spíše nabízí místy zjednodušující až ilustrativní příběh očima školního dítěte. O to silnější je však jeho hudební stránka. Staatskapelle Dresden pod vedením Daniele Gattiho a mimořádný pěvecký ansámbl nabízejí wagnerovský večer, který má sílu hluboce zasáhnout. Pro české diváky představuje tato inscenace velmi snadno dostupnou příležitost slyšet Parsifala ve špičkové interpretaci, jaká se dnes na evropských scénách objevuje jen zřídka.
Richard Wagner- Parsifal, Semperoper Dresden, psáno z premiéry dne 22. března 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.