Shakespearův HAMLET je stálou inspirací nejen pro činoherní jeviště, ale i pro operní tvůrce. V posledních deseti letech vznikly dvě zajímavé kompozice na námět alžbětinského dramatika. Hamlet Bretta Deana měl svoji premiéru v r. 2017 na festivalu v Glyndebourne a dílo už úspěchem prošlo i Metropolitní operou a chystá své uvedení na letošním letním operním festivalu v Mnichově; německý skladatel Arne Schreier rovněž vytvořil pozoruhodnou operu stejného názvu, která byla poprvé uvedena v Theater an der Wien v roce 2016. Stálicí na operních jevištích však stále zůstává i přes veškeré dramaturgické a hudební výhrady francouzský HAMLET Ambroise Thomase. Thomasova Hamleta si vybrala rovněž Komická opera v Berlíně do své poslední sezóny na Behrenstrasse. Od nové sezóny se oblíbený berlínský operní dům po dobu rekonstrukce svého domovského sídla přestěhuje do náhradního prostoru Schillertheater na Bismarkstrasse.
Thomasova Hamleta, který byl poprvé uveden v r. 1868 v Paříži, lze stylem skladby zařadit mezi dvě významné epochy vývoje opery. Svojí pětiaktovou strukturou, velkým obsazením orchestru i sboru a rozsáhlým baletem patří do období grand opéra, na druhou stranu rozměrné deklamační recitativy spíše poukazují na Thomasovo oblíbené drama lyrique. Zajímavostí také je, že existují dva rozdílné závěry libretistů Michela Carré a Julesa Barbiera, kteří čerpali z Dumasovy francouzské adaptace Shakespearova Hamleta. Jestliže pro pařížské provedení byl použit závěr, při kterém Hamlet zabije Claudia a sám se prohlásí za nového dánského krále, pro londýnské publikum byl připraveno tradiční shakespearovské finále s tragickým koncem.
VÍCE HAMLETA A VÍCE SHAKESPEARA
Nová inscenace KOMISCHE OPER si v souladu s ideovou koncepcí představení zvolila původní pařížský konec, byť jinak usiluje o co nejvěrnější návrat k původnímu Shakespearovu Hamletovi, což je občas obtížné, neboť u Thomase je v popředí postava Ophélie, které je věnován celý jeden akt vrcholící slavnou koloraturní árií šílenství „A vos jeux, mes amis“. Oproti ní má Hamlet daleko méně prostoru, snad jen s výjimkou slavného monologu „Être ou ne pas être“ (Být nebo nebýt). Berlínští inscenátoři včele s režisérkou Nadjou Loschky, výtvarníkem scény Etiennem Plussem a výtvarnicí kostýmů Irinou Spreckelmeyer se tuto disproporci snaží účinně narovnat tím, že celou tragédii vyprávějí z pohledu dánského prince, aby tak kromě základní dějové linie mohli zachytit a sdělit mnohovrstevnaté obrazy a hnutí mysli Hamleta, které v textu francouzského libreta chybí. V první části inscenace dominuje na scéně výpravná dvorní fasáda, zahalující krvavý zločin a přetvářku, pak se jeviště promění v hřbitov plný černé hlíny, směřující nezadržitelně ke slavné scéně hrobníků. Klíčovým impulsem k této proměně je slavný Hamletův výrok „Cosi prohnilého je ve státě dánském“, po jehož vyřčení králevic vezme krumpáč a začne bušit do vytapetovaných stěn královského zámku, z kterých se začne sypat popel a hlína. Silnějšímu Shakespearovu duchu ve francouzském Hamletovi napomáhá i vypůjčená postava blázna / šaška Yorika z původní tragédie, která svojí mimickou akcí dodává celé hře ostrý tragikomický prvek. Yorik vstupuje na scénu ještě před předehrou a jeho jediným mluveným projevem je píseň „When I was and little tiny boy“ z Shakespearova kusu Jak se vám líbí aneb cokoliv chcete. Efektivní přiblížení se k ideovému originálu alžbětínské tragédie by však nefungovalo bez pečlivého rozehrání vztahů; a i tohle se v Komické opeře výtečně podařilo, neboť hra všech hlavních představitelů vysoce převyšuje obvyklý „operní standard“ a diváci jsou svědky velmi detailního prokreslení charakteru a vztahů.
SOUBOR KOMICKÉ OPERY A JEHO HOSTÉ
Z nich na prvním místě musíme jmenovat britského pěvce Huw Montague Rendalla, který po dobu více než tříhodinového představení téměř nesejde z jeviště a předvádí skvělou herecko-pěveckou kreaci. Jeho lyrický baryton velkého rozsahu naprosto vyhovuje charakteru postavy, má vždy ideální výraz a dokonalým způsobem interpretuje francouzský text. Rendallovo neokázalé civilní pojetí Hamleta působí velmi sympaticky a je zcela v souladu s celkovým vyzněním inscenace. V posledních letech jsem měl možnost vidět sopranistku Liv Redpath ve velkých úlohách královny Markéty v Meyerbeerových Hugenotech či jako Sophii v Růžovém kavalírovi – nyní opět s úspěchem vystoupila v Berlíně v efektní roli Thomasovy Ophélie. I Redpath předvádí svrchovaný pěvecký výkon, její lyricko-koloraturní hlas vyhovuje všem nárokům na náročnost partu a současně disponuje nezbytnou dávkou křehkosti a zranitelnosti. Pěvkyně svém hereckém vyjádření dává přednost subtilnosti a odstíněným projevům smutku spíše než okázalým vnějším projevům blížícího se šílenství. K formulování dalších citů, pro které není v libretu místo, režie účinným způsobem využívá její dvojnici (stejně tak jako v případě Hamleta, královského páru a Ducha Hamletova otce). Používání hereckých dublů je na jevištích občas už okoukaným inscenačním postupem, ale režisérka Nadja Loschky má dává nový obsah. V roli Ducha přesvědčil svým zralým basem dlouholetý člen souboru Komické opery Jens Larsen, Gertrudu ztělesnila Karolina Gumos, která sice dramaticky vypjatý part pojala umírněnějším způsobem než bývá zvykem, ale zato obdařila svoji královnu krásně temným mezzosopránem. Tijl Taveyts byl elegantním, mužným Claudiem, jeho bas však nemá příjemnou barvu a také jeho francouzské frázování bylo jen průměrné. Nepříliš zaujal Laerte Caspara Singha, zato v menší roli Horatia se výborně uplatnil skvěle frázující Frederic Jost. Jako Yorick se představil herecky tvárný Kjell Brutscheidt.
Orchestr Komische Oper Berlin se zaujetím a s nesmírným citem pro autenticitu stylu Thomasovy partitury řídila dirigentka Marie Jacquot, v r. 2019 oceněná nominací „Newcomer of the year“ společností International Opera Awards. Slyšet v Berlíně s takovou brilancí a takovou znalostí stylu interpretaci francouzské hudby bylo opravdu dechberoucí, způsob práce dirigentky umožňoval navíc i zpěvákům ponořit se do interpretace jejich partů a vytěžit z nich maximum.
Vysoká úroveň souboru a hostů Komické opery v Berlíně opět potvrdila výjimečné postavení tohoto operního domu daleko nad rámec berlínského kulturního života.
Ambroise Thomas: HAMLET, Komische Oper Berlin, premiéra 14. dubna 2023, psáno z reprízy 20. května 2023
© Monika Rittershaus
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.