Po dlouholeté absenci se poslední Dvořákova opera ARMIDA (1904) vrací na české jeviště. O Armidině návratu do prkna plzeňského divadla J. K. Tyla jsme psali v únoru letošního roku, nyní na konci divadelní sezóny 2022/2023 se tento titul objevuje konečně i na repertoáru Národního divadla v Praze. Operu hudebně nastudoval nový Hudební ředitel Opery ND Praha Robert Jindra, pro kterého tento titul není neznámý, s úspěchem ARMIDU již nastudoval během svého působení v Národním divadle Moravskoslezském v r. 2012 s alternujícími pěvkyněmi Danou Burešovou a Evou Dřízgovou v hlavní roli.
O poměrně nesnadné cestě Dvořákovy třetí pohádkové a vůbec jeho poslední opery na premiérové jeviště pražského Národního divadla jsme podrobně psali v souvislosti s uvedením zmiňované plzeňské produkce. Po Rusalce Dvořák žádal na Jaroslavu Kvapilovi další libreto, ten však nabídku odmítl z důvodu zaneprázdnění jinými úkoly; náhodné setkání skladatele a básníka Jaroslava Vrchlického v roce 1902 však přispělo k tomu, že Vrchlický (znovu) nabídl Dvořákovi libreto Armidy, které před 14 lety skladatel prvotně odmítl. A Dvořák, nemaje v té chvíli jiné volby, tuto možnost přijal.
Jak velmi fundovaně píše dramaturgyně inscenace Patricie Částková ve svém příspěvku v divadelním programu, právě ve Vrchlického libretu se skrývá hlavní slabina díla, která zřejmě způsobila, že poslední Dvořákova opera po svém prvním uvedením nebyla tak bouřlivě přijata jako jeho ostatní díla a že i současní inscenátoři se zdráhají dílo uvádět. Připomeňme opět, že libreto ARMIDY vlastně vzniklo jako vedlejší produkt Vrchlického překladu velkých děl světové literatury – Gerusalemme liberata (Osvobozený Jerusalém) italského básníka Torquata Tassa (1544 – 1595), který tak navazoval na jiný slavný epos Ludovica Arista Orlando Furioso (Zuřivý Roland). Osvobozený Jerusalém pojednává o první křížové výpravě (1096 – 1099) pod vedením Raimonda IV. z Toulose, která vrcholí dobytím Jerusaléma. Tasso ve svém eposu jednoznačně straní šiřitelům víry, kteří spoléhají na boží zázraky v zápolení s „nepřáteli Krista“ Saracény, kteří zase vládnou kouzly. Ze Orlanda Furiosa zase čerpal pro námět pro téma hlavních hrdinů Rinalda a Armidy, kteří se utápí ve vypjatých emocích plných vášně.
Osvobozený Jerusalém spolu se Zuřivým Rolandem inspiroval ještě před Vrchlickým celou plejádu libretistů a skladatelů – od Monteverdiho (1624) až po Rossiniho (1817). Po Armidě Gioachina Rossiniho zájem o námět obecně upadá (objevují se nová aktuálnější témata), a proto je trochu s podivem, že Dvořák skládá poslední operu na pohádkově – historické téma, které v tehdejším hudebním světě už málokoho zajímá. Ale jak jsme již uvedli – Dvořák, který chtěl za každou cenu tvořit, neměl jiný výběr.
Spornou otázkou Vrchlického libreta je také jeho jazyk. Až příliš květnatá mluva prošpikovaná básnickými a staročeskými tvary dělala problémy už při premiéře v roce 1904. Typickou ukázkou může být zpěv Sirény z první scény třetího jednání: „V hustém listí oranž zlatý čtverácky se usmívá, hnědý fík a kropenatý banán tam se ukrývá, perly zrn v svém nitru chová plodů hojnost granátová, mezi nimiž věčně nová svěžest listí prochvívá…“ Komplikovanost básníkova jazyka vede k tomu, že divák se musí opakovaně vracet k titulkům, aby porozuměl smyslu zpívaného slova. I přes tento nedostatek se až dosud vždy uváděla ARMIDA s původním textem.
Pro pražskou inscenaci vznikly textové úpravy libreta, které podle slovy Patricie Částkové: „nemají za cíl změnit obsah samotného příběhu, ale chtějí jej zachovat v celé své poetičnosti a zároveň umožnit divákům sledování děje bez potřeby několikrát za sebou si větu přečíst v titulcích či programu“. Oprávněnost tohoto postupu jistě náležitě prověří čas: při třetí repríze nové inscenace bohužel však hlavní představitelce Armidy nebylo rozumět jediné slovo, mužští protagonisté sice vzorně deklamovali, ale (pokud můžeme soudit podle titulků), občas si nový text měnili nebo si do něj přidávali různé slovní vycpávky. Pro srovnání dodejme například, že i obsáhlá libreta hudebních dramat Richarda Wagnera obsahují obraty a přímo slova, kterým prostě divák z německé jazykové oblasti nerozumí a dosud nikoho nenapadlo, aby Wagnerova libreta (psaná samotným skladatelem) jazykově upravoval.
Nová pražská ARMIDA je rovněž dílem inscenačního týmu režiséra Jiřího Heřmana, který se v posledních letech soustředil na práci ve svém „domovském“ Národním divadle Brno a nyní se svojí pravidelnou spolupracovnicí, dramaturgyní Patricií Částkovou vrací do historické budovy ND. Dle očekávání Heřman podtrhává v jevištní realizaci nadčasové téma střetu dvou kultur a náboženství, což je logický a legitimní přístup, který má šanci oslovit současného diváka. Režisér spolu s výtvarníkem scény Draganem Stojčevskim, výtvarnicí kostýmů Zuzanou Štefunkovou Rusínovou a světelným designerem Danielem Tesařem působivými výtvarnými prostředky modeluje prostředí Orientu, umisťuje do něj souboj křesťanské a muslimské kultury a současně do něj vetkává milostný příběh dvou hlavních postav. Efektním způsobem formuje zájmové skupiny bojovníků: křesťany obléká do „pracovních“ modrých společenských obleků s kolárkem, mužský muslimský svět halí do tradičních černých oděvů (a ženy mají burky) a mezi ně trochu neurčitě staví zástupce bratrstva tančících dervišů.
Do centra scény klade scénografie jeden ze zásadních katolických symbolů: kruh připomínající hostii umístěnou v lunule (půlměsícovitý držák umístěný ve středu monstrance). Čarodějnou moc kouzelníka Ismena působivě demonstruje netradiční podoba kostry draka. Po scénické stránce zaujme emotivně impozantní řešení démantového štítu sv. Michala, s jehož pomocí křižáci odvlečou Rinalda z kouzelné moci Armidy. Účinnost originálních scénických obrazů však snižují občasné jevištní postupy, které „jen“ ilustrují a navozují prostředí Orientu, jejichž dramatická funkce je sporná. A těch v nové inscenaci není málo. Jsou zbytečně popisné, jako například při zmínkách o drakovi, listí (zde ilustrovaném obřími listy monstery a také samotnou rostlinou v květináči) či mytí rukou. Diváci Heřmanových režií už si pomalu zvykli, že musí protrpět „nezbytné“ mimické akce před předehrou a pravidelné bezúčelné vytváření koloritu scén a prostředí. Heřmanova zajímavá ideová a výtvarná koncepce naopak postrádá hlubší rozehrání vztahů, především mezi Armidou, Rinaldem a Ismenem; luk jako umělecký artefakt odhalující milostnou vášeň sice funguje, ale vlastní interakce mezi účinkujícími je v inscenaci pramálo.
Co jediné v nové produkci ARMIDY v pražském ND lze přijmout bez výhrad, je pečlivé hudební nastudování dirigentem Robertem Jindrou. S jeho přispěním Orchestr ND odkryl a rozvinul bohatství Dvořákovy partitury, která po dlouhé době zazněla v historické budově zase v plné kráse. Nastavená tempa byla optimální a dala zpěvákům možnost uplatnění pěveckého výrazu.
Sbor Národního divadla vedený sbormistrem Lukášem Kozubíkem svým výkonem podtrhl skvělé hudební nastudování a krásné výkony většiny sólistů.
Nabízí se lakonická otázka, zda hrát Dvořákovu Armidu, když Národní divadlo Praha nemá pro titulní postavu interpretku, která vládne dobře školeným dramatickým hlasem plným spalující touhy a žádostivosti. Svým typem může být půvabná a herecky velmi tvárná Alžběta Poláčková ideální Armidou, leč její současná hlasová dispozice ji neumožňuje zprostředkovat divákovi komplexní obraz této postavy. Pěvkyně nevyzpívá a neudrží velké melodické oblouky a zpívá pouze jednotlivé noty. Rovněž tak objem jejího hlasu zejména ve střední poloze není dostatečný, aby překonal velký romantický orchestr, i když je zásluhou dirigenta Jindry, že téměř nikdy nekryl sólisty. Aleš Briscein (Roland) mohl opřít svoji interpretaci o zkušenost z plzeňské inscenace, kde ovšem působil hlasově daleko suverénněji. O pražské repríze 26. května 2023 i jemu chyběla schopnost pěvecky postavit svoji roli na rozvíjení romantických frází. Briscein zněl v první části večera málo výrazně, bez jiskry, možná se šetřil na svůj velký výstup v posledním jednání, který byl naopak v Plzni zkrácen. Ozdobou představení byl jednoznačně Svatopluk Sem, který svým sytým a nezaměnitelným barytonem zpíval Ismena a i po stránce představitelské jej v rámci mantinelů režie výstižně charakterizoval. Pochválit je nutno u něj též vzorovou výslovnost. Zatímco Hydraot Františka Zahradníčka celkem bez většího ohlasu prošel jevištěm, překvapením byla kreace Petra v podání Štefana Kocána. Kocán (hrající svého poustevníka spíše jako poněkud „slizkou“ šedou eminenci, čemuž odpovídá i šedý oblek) upoutal nejen krásou svého hlasu, ale především pěveckým a hereckým výrazem, který vložil do charakteru své postavy a učinil jej vysoce osobitým a divácky přitažlivým. Martin Bárta (Bohumír) příkladným způsobem se zhostil svého krátkého, ale pěveckým výrazem bohatě naplněno výstupu. I menší party Svena (Martin Šrejma), Ubalda (Jan Šťáva), Muezina Radka Martince byly vzorně nastudovány a měly své nezpochybnitelné místo v inscenaci. Dobře zpívající Doubravka Součková jako Siréna měla možnost se pěvecky blýsknout na omezené ploše v úvodu třetího jednání, její další scénické počínání na jevišti však (kvůli režii) už nemělo žádnou přidanou hodnotu.
Na závěr si lze dovolit menší srovnání dvou inscenací ARMIDY, které se v současnosti na českých scénách hrají. Dlouhá nepřítomnost opery v repertoáru našich scén povede možná řadu diváků k tomu, aby navštívili obě produkce. Po stránce ideové koncepce a její jevištní realizace práce Jiřího Heřmana jistě předčí koprodukční zpracování Hartmuta Schörghofera a režiséra Martina Otavy. Rychlá tempa a všude přítomné forte dirigenta Norberta Baxy určitě neuspokojí diváka, kterého okouzlila plasticita výrazu, s jakou diriguje Robert Jindra operu v Praze. Plzeň má ovšem v rukávu eso, kterým je dramatická sopranistka Ivana Veberová, která po pěvecké stránce vrchovatě naplňuje náročné požadavky, která titulní role na svoji představitelku klade. Herecky sice není ideální, ale kdyby prošla důkladnější režijní průpravou, byla by to zcela jistě jasná volba.
Antonín Dvořák: Armida, ND Praha, premiéra 19.5.2023, psáno ze třetí. reprízy 26.5.2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.