U příležitosti završení desetileté úspěšné éry Marko Ivanoviće na postu šéfdirigenta Národního divadla v Brně se brněnský ansámbl rozloučil s umělcem dvěma slavnostními představeními Její pastorkyně Leoše Janáčka, která mimo výtečných domácích sólistů ozdobila účast švédské mezzosopranistky Katariny Karnéus v roli Kostelničky.
Recenzované představení konané poslední květnovou sobotu dosáhlo mimořádně vysoké umělecké úrovně, o kterou se zásadní měrou zasloužil výtečně hrající orchestr Národního divadla Brno. Pod vedením dirigenta Marko Ivanoviće rozezněl Janáčkovu partituru s hlubokým porozuměním a citem pro její výrazové bohatství. Interpretace orchestru byla mistrně vystavěná – od jemně modelovaných lyrických pasáží, prodchnutých tichou bolestí, až po místa s intenzivně dramatickým nábojem, která zasahovala posluchače přímo do nitra. Ivanović řídil orchestr s obdivuhodnou plasticitou a citlivostí pro detail, díky čemuž vznikla výjimečně soudržná souhra nejen mezi jednotlivými nástrojovými skupinami, ale také mezi orchestrem, nádherným zvukem oplývajícím Sborem Národního divadla Brno a sólisty. Celek působil jako živý organismus, který dýchal v jednotném rytmu a věrohodně zprostředkoval emocionální hloubku Janáčkova díla. Z orchestru je nutno navíc vyzdvihnout dechberoucí, špičkově zahrané houslové sólo z druhého jednání.
Vedle výtečně zpívajícího sboru, který zaujal mimořádnou kompaktností, muzikalitou i velmi dobrou srozumitelností textu, se v titulní roli Jenůfy představila Pavla Vykopalová. Její výkon byl prodchnut nefalšovaným citem a velkou vroucností, které vtiskly Jenůfě autentickou lidskost a niternou pravdivost. Tyto kvality, společně s výbornou artikulací a smyslem pro výrazovou interpretaci textu, nejvíce vynikly ve střední poloze hlasu sopranistky. Výšky sice místy působily ostřeji a technicky méně jistě, avšak celek jejího pěveckého i hereckého projevu byl mimořádně silný a ve výsledku zanechal mocný dojem. Hostující Katarina Karnéus (Kostelnička) není brněnskému publikum neznámou umělkyní, vytvořila na moravské scéně Ženu v Schönbergově monodramatu Erwartung, který v roce 2016 nastudoval režisér D. Radek s dirigentem M. Ivanovićem (dílo bylo uváděno v jednom večeru s Bartókovým Hradem knížete Modrovouse). Karnéus má Kostelničku v repertoáru poměrně krátce, nicméně už jí zpívala např. koncertně v londýnské Barbican Hall v lednu loňského roku pod taktovkou Sira Simona Rattlea (z představení byl pořízen živý video záznam). Karnéus i v této klíčové janáčkovské roli skvěle uplatňuje svoji mimořádně charismatickou osobnost, kterou divák okamžiku začne vnímat hned při jejím vstupu na scénu. Pěvecky role Karnéus nečiní žádné potíže, zpívá ji neobyčejně uvolněně, se vzácně vyrovnaným hlasem ve všech rejstřících, včetně excelentně zvládnuté vysoké polohy. I přes její nepopiratelné velké interpretační umění, je však přesto cítit, že se s postavou stále ještě sžívá a že její výrazový potenciál v této roli může v budoucnu ještě více rozkvést. Jaroslav Březina se ukázal stále jako přesvědčivý Laca, který se neprosadil ani tak silou svého hlasu, jako působivými finesami a bohatostí výrazu, kterými dokázal svoji roli vyšperkovat. To Peter Berger (Števa) podal bohužel jen matný pěvecký výkon postrádající lesk, ačkoli herecky působil velice autenticky. Jako pravý mezzosoprán dokáže Jitka Zerhauová vtisknout Stařence Buryjovce optimální znělost především ve střední poloze a propůjčit jí pěveckou zralost a své nezaměnitelné osobní fluidum. První moravská scéna se navíc mohla pochlubit vskutku luxusním obsazením i řady vedlejších postav, které by mohlo v těchto janáčkovských úlohách zazářit i na velkých mezinárodních scénách: Jan Šťáva jako Rychtář, Václava Krejčí jako Housková jako Rychtářka, dále Martina Mádlová (Jana), Jitka Klečanská jako výtečně zpívající Pastuchyňa či přímo vzorová Eva Svozilová jako Karolka. Vedle těchto oslnivých výkonů se pak trochu ztrácely matnější kreace Jiřího Sulženka (Stárek) či legato postrádající Jany Hrochová (Barena).
Inscenace režiséra Martina Glasera pochází z dřívější doby a s výjimkou emocionálně silného závěrečného obrazu „Odešli, jdi také“, který přináší očistnou katarzi a silou emocionalitu, se soustředí spíše na dekorativní dotváření atmosféry – především skrze malebné, ilustrativní „živé obrazy“ ze života venkovského lidu. Slabší podpora dramatického konfliktu a slabší interakce mezi klíčovými postavami je zvlášť patrná ve druhém jednání, které režisér spolu s výtvarníky Pavlem Borákem a Markétou Sládečkovou pojal jako sled vnitřních monologů jednotlivých postav – bohužel na úkor dramatického napětí.
Leoš Janáček – Její pastorkyňa, Národní divadlo Brno, psáno z reprízy 31.května 2025.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.