Po pětadvaceti letech se na jeviště Státní opery vrací v několika představeních opera Benjamina Brittena s neobvyklým názvem Utahování šroubu (angl. The turn of the screw). Po sedm večerů v roce 2000 zazněl tento titul ve spolupráci Státní opery Praha a Hudební fakulty AMU za podpory Britské rady; nyní na konci divadelní sezóny 2024/2025 vznikl obdobný projekt tentokrát v koprodukci Hudební a taneční fakulty AMU, hudební fakulty JAMU a Národní divadla v Praze.

JAMES, BRITTEN A JEJICH INSPIRACE TAJEMNEM

Britský spisovatel Henry James se při svých cestách Evropou inspiroval vyprávěním arcibiskupa z Canterbury, který mu převyprávěl tajemný příběh dětí pronásledovaných duchy služebnictva. Tento příběh se stal základem pro jeho povídku The Turn of the Screw, později zhudebněnou Benjaminem Brittenem. James byl fascinován mnohoznačností vyprávění, tématy viny, sexuality a skrytého zla, což odpovídalo i jeho osobnímu životu a zájmu o spiritismus a psychologii. Brittena povídka zaujala nejen jako umělce, ale i kvůli vlastním traumatům z dětství a zápasu s homosexualitou. Libreto opery vytvořila Myfanwy Piper, která příběhu vtiskla symbolickou a záhadnou podobu. Duchové v opeře zpívají ve verších, čímž se odlišují od „skutečných“ postav. Operní verze tak propojuje psychologické drama s nadpřirozeným prvkem a vnitřními konflikty. Opera The Turn of the Screw je složena ze sedmnácti scén propojených variacemi, které symbolizují postupné utahování šroubu napětí. V závěru umírá chlapec Miles, zatímco jeho malá sestra Flora je odvedena neznámo kam, a není jasné, co se stane s guvernantkou, která zůstává sama s mrtvým dítětem.

BRITTEN A MLADÍ ZPĚVÁCI: DOBRÁ VOLBA NA ZAČÁTEK?

Brittenova opera okouzluje tajemnou, až mystickou atmosférou, která přitahuje široké publikum. Díky komornímu obsazení orchestru se jeví být ideální pro mladé a začínající zpěváky, kteří se tak nemusí obávat hlasového přepětí, jaké by jim hrozilo při zpěvu s velkým orchestrem. S výjimkou postavy paní Groseové se dá většina rolí obsadit mladými interprety nebo pěvci neutrálního věku; u dětí Milesa a Flory se počítá s dětskými hlasy. Na rozdíl od inscenace z roku 2000 se nyní dílo uvádí v anglickém originále, což představuje dobrou příležitost pro zpěváky vyzkoušet si interpretaci kompletních rolí jiném než mateřském jazyce, zejména pracovat na výraze v tomto jazyce; i když angličtina zrovna není příliš frekventovaný jazyk opery (zvláště na českých jevištích, kde se novinky 21. století příliš neuvádějí); možná by v tomto ohledu byla praktičtější frekventovanější italština (pokud už máme na mysli díla zahraničních skladatelů). Brittenovy zpěvní party nejsou nijak vyhroceně exponované, což je výhodou, zároveň se však nesou v parlando stylu a postrádají tradiční árie. To divákovi — a v tomto případě i recenzentovi — částečně ztěžuje posouzení, jak by si mladí zpěváci poradili např. s  legatem v klasickém belcantovém repertoáru, jako je Mozart, Rossini či Donizetti. Přes tyto výhrady spíše dramaturgického rázu je třeba ocenit úsilí hudebníků, inscenačního týmu i mladých interpretů, kteří vytvořili představení plně odpovídající standardům profesionální operní scény.

JEVIŠTĚ STÁTNÍ OPERY JAKO PROSTOR PRO HERCE I DIVÁKY

Režisér Jiří Nekvasil spolu se scénografkou Zuzanou Ježkovou zvolil ve své  inscenaci z roku 2000 jako hlavní hrací prostor samotné jeviště Státní opery, na němž byli umístěni i diváci. Zásadním způsobem však do inscenace zapojili také hlediště, které výrazně přispělo k tajuplné a mysteriózní atmosféře díla. Současní tvůrci, v čele s režisérkou Eliškou Mervartovou a výtvarnicí scény a kostýmů Kristinou Komárkovou, se naopak — až na závěrečnou scénu — možnosti využití hlediště víceméně vzdali. Minimalistickými, ale přitom vysoce účinnými prostředky postupně rozkryli tajemství Brittenovy opery, přičemž prostřednictvím černobíle laděných výtvarných motivů dodali inscenaci silnou vizuální působivost. Dominantní složkou představení však ponejvíce zůstává pečlivé rozehrání vztahů mezi jednotlivými postavami a vystavění vývoje jednotlivých charakterů; v tomto směru všichni účinkující pod pedagogickým dohledem Magdaleny Švecové a režisérky odvádějí výtečnou práci.

NOVÁ PRODUKCE S MLADÝMI PĚVCI

Inovací proti roku 2000 je také pěvecké obsazení rolí: v r. 2000 klíčové role vytvořili v té době již renomovaní umělci ND jako Jitka Soběhartová (Guvernantka) či Lenka Šmídová (paní Groseová) a studenti „doplnili“ další role včetně jednoho představení s ryze „studentským“ obsazením. Zajímavostí je, že v jedné z alternací postav Prologu a Petera Quinta se v minulosti představil i současný hudební ředitel Národního divadla a mezinárodně uznávaný dirigent Robert Jindra. Letos naopak všechna tři představení v několika alternacích obsazují výhradně studenti HAMU a JAMU s jednou výjimkou, o které bude ještě řeč.

O premiéře 14. června 2025 hlavní roli Guvernantky vytvořila sopranistka Marie Šimůnková z pražské HAMU, která má za sebou již první zkušenosti např. na plzeňské scéně a v pražském Národním divadle. Šimůnková je velice přesvědčivou interpretkou, která se na scéně pohybuje s jistotou, autenticky vykresluje charakter postavy a dokáže do něj vnést i něco ze sebe. Náročnou a rozsáhlou roli zvládá hlasově obdivuhodně, navíc s velmi pěknou anglickou výslovností. Zatím jí však nedokáže prostřednictvím svých hlasových a výrazových prostředků vtisknout tolik barev a odstínů, kolik by si tato role zasloužila. Pro Kateřinu Březinovou není role zralé paní Groseové úplně ideální, náleží spíše do oboru altových postav s dominantní střední a nízkou polohou, ve které Březinová nemůže dostatečně uplatnit přednosti svého vzácně pohyblivého mezzosopránu krásné barvy. Přesto prezentovala výkon pěvecky obdivuhodný a herecky tvárný. Karolína Lašťovková se se zaujetím ujala poměrně dramatické role Slečny Jesselové, navíc jí byla schopna propůjčit nezbytné mystérium tajemna, i když k optimálnímu pěveckému ztvárnění jí zatím chybí jistota ve vyšších polohách. Krásný hlasové materiál a citlivé inteligentní ztvárnění dívčí role Flory nabídla Jana Hozmanová. Velkým objevem představení byl Joshua Alvarez (Miles). Tento malý chlapec si naprosto získal publikum krásně vedeným sopránem, vyrovnaností a ušlechtilostí tónů a současně naprostou samozřejmostí svého počínání na jevišti bez jakýchkoliv známek trémy. Interpretace jeho ústředního hudebního motivu „Malo“, předznamenávající počátek pomyslného „utahování šroubu“ malého Milese, brala doslova na srdce a stala se jedním ze stěžejních momentů premiérového večera. Z dospělých mužských představitelů podal vskutku uchvacující výkon Matěj Kotrba jako úvodní Prolog, který oslnil příkladnou anglickou výslovností a bohatou výrazovostí (asi nejlepší ze všech účinkujících studentů); to Vojtěch Pošvář jako Peter Quint pěvecky tolik neokouzlil a jeho charakteru chyběla i určitá tajemnost, která by podtrhla jeho nereálný původ. Přesto však jeho výkon nijak zvlášť nevybočoval z nadmíru pěkného uměleckého standardu celé produkce.  

O hudební nastudování a provedení premiérového představení se zasloužil dirigent Norbert Baxa, který Orchestr AKS (Akademických komorních sólistů) vedl neobyčejně procítěně, s optimálními tempy a výtečně se mu celkově dařilo zachovávat jednotu orchestru a účinkujících.

Benjamin Britten – Utahování šroubu (The turn of the screw), Národního divadlo ve spolupráci s Hudební a taneční fakultou AMU a Hudební fakultou JAMU – psáno z premiéry 14. června 2025.

Závěrečná děkovačka