Na jeviště libereckého Divadla F. X. Šaldy se po více než padesáti letech vrátila opera Maryša Emila Františka Buriana, která po svém prvním uvedení v roce 1940 postupně zmizela z repertoáru. Nové nastudování vzniklo pod vedením hudebního ředitele Zbyňka Müllera a v režii Lindy Hejlové Keprtové.
Burianova Maryša, inspirovaná hrou bratří Mrštíků, zůstávala poslední desetiletí mimo zájem českých divadel. V šedesátých letech ještě prošla pražskou, brněnskou, libereckou a ostravskou scénou a naposledy byla uvedena v Plzni v roce 1974. Proč? Tím důvodem může být, že generace skladatelů jako byl E. F. Burian po Smetanovi a Dvořákovi zůstaly ve stínu silných osobností, jako byli Janáček či Martinů. Svojí světovou premiéru zažila operní Maryša v Brně roku 1940. Opera není kromě dvou scén natočených ve studiu Supraphonu k dispozici ani na gramofonové desce, ani v rozhlasovém záznamu. Existuje sice televizní snímek z roku 1984 v režii Evy Marie Bergerové a s dirigentem Janem Štychem, ovšem v silně zkrácené podobě a – jak bylo tehdy běžné – se zpěváky a činoherci v odděleném obsazení.
Burianova Maryša tvoří volný triptych venkovských ženských postav spolu s Janáčkovou Její pastorkyní a Foersterovou Evou, oběma inspirovanými dramaty Gabriely Preissové. Je chvályhodné, že se tohoto dramaturgického záměru ujalo právě liberecké Divadlo F. X. Šaldy, které po uvedení Evy v roce 2014 nyní navazuje Maryšou a důsledně tak pečuje o české operní dědictví.
E.F. Burian ponechal předlohu bratří Mrštíků téměř beze změn, v libretu se pouze neobjevuje jen pár vedlejších postav a Lízalův syn Josef. Ve srovnání s Janáčkovou Pastorkyní či Foersterovou Evou představuje Burianova hudba výrazně odlišnou hudební řeč, ve které převažuje spojení rytmiky a současně disonance, která posiluje dramatičnost situací. Zpěvní party jsou komponovány v kombinaci jistého parlanda, mluvené řeči a jen ojediněle hudebních ploch, které by připomínaly árie. Orchestrální partitura je velmi hutná a klade důraz na bohaté využití bicích nástrojů, které byly v liberecké inscenaci umístěny do proscéniové lóže. Velké orchestrální obsazení současně však také klade vysoké nároky na pěvce – nejenže při studiu partů postrádají oporu v tradiční melodice, ale navíc musejí svým hlasem obstát v konkurenci silného zvukového aparátu. Maryšu hudebně nastudoval a recenzované představení dne 27. května 2025 výtečným způsobem řídil hudební ředitel liberecké opery Zbyněk Müller, kterému se podařilo stylovým a vysoce dramatickým způsobem interpretovat Burianovu kompozici, aniž by ovšem zásadním způsobem kryl zpěváky. Vedle řady výrazných pěveckých osobností, o nichž bude řeč dále, se v inscenaci výrazně uplatnil sbor liberecké opery pod vedením Tadeáše Tulacha. Vyznačoval se reprezentativní zvukovou kompaktností a ukázkovou srozumitelností — a to nejen na jevišti, ale i ve scénách, kde zpíval za scénou.
Úspěch provedení Burianovy Maryši ovšem stojí a padá s výkonem titulní představitelky. Liberecká opera má to štěstí, že tuto náročnou roli svěřila mimořádně nadané Lívii Obručník Vénosové. Po rolích jako Jenůfa či Eva Vénosová vytváří další přesvědčivý portrét silné ženské postavy, tentokrát přímo rozměrů antické tragédky. Jednoduchými, ale velmi účinnými hereckými a pěveckými prostředky pěvkyně věrohodně vykresluje velký vývojový oblouk Maryši – od naivně radostného očekávání mladé dívky až po zralou, zahořklou ženu, která volí jedinou možnou cestu, jak uniknout osudu svíranému patriarchálními konvencemi. Svým hlasem, výrazem a celkovou intepretací textu dokáže být sugestivně věrohodná v momentech zoufalého mladického vzdoru, ve scénách milostného vzplanutí k Franckovi stejně v podobě životem zdeptané Vávrovy choti, trpící jeho despotismem a tyranií. Výrazným protihráčem Lívie Obručník Vénosové je slovenský tenorista Michal Lehotský, který exceluje (pro něj) v nezvyklé, nicméně interpretačně vysoce obtížné roli Otce Lízala. Lehotský širokými tahy malířského štětce vykresluje proměnu postavy od panovačného a zpupného sedláka až po zlomeného otce, jenž hořce trpce lituje svých rozhodnutí. Pěvecky náročný part zvládá brilantně, text vyslovuje příkladně srozumitelně a přitom jeho zpěv zůstává neustále plynulý a plný pěkných legat. To barytonista Pavel Klečka to má z hlediska formování Vávrova charakteru „jednodušší“, přesto svým tvárným herectvím a dobrou pěveckou dispozicí výrazně přispívá k úspěchu liberecké inscenaci. Markantně na sebe v představení upozornil mladý (a zatím asi ne tolik zkušený) Bence Szabó (Francek), který překvapil nejen krásným hlasovým témbrem, ale především obdivuhodnou jistotou a precizností, s jakou se zhostil interpretačně náročného partu; navíc s muzikantskou vyspělostí, jež u tak mladého umělce nebývá samozřejmostí. Z vedlejších ženských postav vynikla výborně zpívající Věra Poláchová Kavanová jako Lízalka, mistrovskou studii Stařenky, přednesenou sice menším hlasem, ale plným krásného legata, nabídla Blanka Černá. Petra Vondrová jako Strouhalka zaujala působivě zbarvenými altovými tóny, postrádající však občas plynulost legata. O to více se na jevišti prosadila přesvědčivě a hlasově svěže působící Hannah Ester Minutillo jako Franckova máma. Okruh všech libereckých sólistů, kteří každý s plnou odpovědností a vážností přistoupili ke svým rolím, uzavírá autenticky vyznívající Rozára Veroniky Kaiserové a Hospodský Dušana Růžičky, který se po poněkud matném úvodu postupně prozpíval k plné jistotě hlasového nasazení.
Linda Hejlová Keprtová ráda ve svých inscenacích uplatňuje principy minimalismu na scéně, ať už se jedná o scénu či kostýmy (Marie Blažková) či použité herecké prostředky. Nejinak je tomu i v Burianově Maryši, kde nabízí účinnou jednoduchou vizuální stylizaci, která vcelku dobře funguje. Jednotný styl inscenace ale občas narušují zbytečné naturalistické momenty, např. nahý Vávra bičující Maryšu, které přitom nikam zásadně neposouvají ideový koncept. Více prostoru by zasloužilo detailnější rozvinutí psychologie vzájemných vztahů, které by jasněji podtrhlo zrůdnost patriarchálního světa, ve kterém je žena jen předmětem prodeje — a to tak, aby tato skutečnost přirozeně vyplynula z interakcí postav, nikoli aby byla na jevišti reprezentována párem ženských postav držících papírovou ceduli „Na prodej“. I přes tyto drobné výhrady působí scénická realizace Burianovy Maryši neobyčejně životaschopně a emociálně působivě.
E. F. Burian – Maryša, Divadlo F. X. Šaldy Liberec – premiéra 16. května 2025, psáno z reprízy 27. května 2025.
© Divadlo F. X. Šaldy
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.