Zábavný Candide v Plzni

Český a moravský divák již za komunismu poznal některá díla amerického muzikálu, v porevolučním muzikálovém boomu pak byla uváděna i další díla tohoto žánru a v současnosti se na scény dostávají i relativně nové tituly muzikálové produkce. Zcela jinak je to ovšem s americkou operní tvorbou, která zůstává našemu divákovi prakticky neznámá. Uvádění děl amerického (hudebního) divadla stále přináší řadu právních otázek, požadavků a problémů. Složitý systém licencí a reprodukčních práv pak omezuje možná uvedení řady titulů. U některých děl pak prakticky znemožňuje současné domácí uvedení, jako je tomu například u Gershwinovy opery Porgy a Bess. Přesto tu byly některé tituly americké opery již uvedeny, právě Porgy a Bess v předrevoluční době (včetně několika hostování zahraničních souborů), třikrát byla nastudována opera Dobrý voják Švejk amerického skladatele Roberta Kurky (syna emigrovaných Čechů), v porevoluční době pak byly vysoce hodnoceny inscenace Glassových oper (Pád domu Usherů, Kráska a zvíře, Příšerné děti a V kárném táboře), zaujaly i opery Hon na čarodějnice Roberta Warda podle známé hry Arthura Millera (Ústí nad Labem 2001) a Adamsova Smrt Klinghoffera, další současné tituly byly uvedeny na komorních scénách (např. Národního divadla v Praze) a především na festivalu moderní hudby v Ostravě. Celkově ale tuzemská povědomost o americké opeře je velmi omezená, chybí inscenace naprosté většiny dramaturgicky a divácky vděčných děl Gian-Carla Menottiho, jehož světově úspěšná operní hříčka Telefon zažila českou premiéru teprve roku 2021, Barberovy Vanessy, pozdějších Glassových děl a řady dalších zásadních titulů skladatelů namátkou například skladatelů Previna, Hoibyho nebo Bolcoma.

Zvláštním případem je jevištní tvorba Leonarda Bernsteina, v mnoha případech úzce spjatá s postupy amerického zábavního divadla, které často tento skladatel osobitě rozvíjel a posunoval a též fúzoval s tvary a žánry evropské hudební tradice. L. Bernstein, zásadní osobnost amerického hudebního života čtyřicátých až osmdesátých let 20. století, jako skladatel, dirigent, organizátor, televizní osobnost a všestranný popularizátor v mnohém nastavil nové mantinely v přijímání současné hudby. Jeho odkaz, ať dirigentský, tak skladatelský žije nejen v řadě nahrávek, ale také v řadě vlastních děl různých žánrů. Vedle světově rozšířených muzikálů (West Side Story) a úspěšných baletů vytvořil i díla, která se vzpírají jednoznačnému žánrovému vymezení. Originální tvary Bernsteinovy Mše (kterou jsme naposledy poznali s Celebrantem Vojtou Dykem) nebo White House Cantata (derivovaná z nepříliš úspěšného muzikálů o americké historii v Bílém domě) přinesly zcela nové impulsy do světového hudebního života. Propojování žánrů a celková relativizace pojmů „klasická/arteficiální“ a populární hudba jsou typické pro mnoho Bernsteinových kompozic. V oblasti „čisté“ opery Bernstein napsal pouze dvě díla Trouble in Tahiti (1952) a A Quiet Place (1983/1984, dílo v sobě zahrnuje i předchozí ranou operu Trouble in Tahiti). Nejrozsáhlejším kompozicí blízkou opernímu žánru ovšem zůstává Candide, dílo, jež prošlo mnoha úpravami, dramaturgickými, textovými i značnými přeskupeními hudebních čísel včetně dokomponování řady nových částí. Od nepříliš úspěšné premiéry muzikálu Candide (1956) se původní opus upravoval vlastně dvěma směry. Prvním bylo přizpůsobení pravidlům broadwayského hudebního divadla, tak aby nalezl více pochopení u amerického publika. Druhým pak, na základě oprávněného cítění skladatele a dalších spolupracovníků, to byly úpravy směřující k opernímu tvaru. Není důležité, jaký žánrový podnázev v těchto případech dílo nese, protože již při prvním uvedení se autoři pohráli s ironizujícím archaizujícím podnázvem „opereta“. Candide je kompozice rozložená na čtyřech žánrových pilířích: muzikál, opereta, revue a opera, a také za vydatného přispění tance (baletu). Ostatně tanec hraje v Bernsteinově tvorbě zásadní roli. Každá inscenace a pro ni zvolená prováděcí verze Candida může být posunuta k určitému žánru právě zvolenými inscenačními prostředky.

Výchozím problém každé inscenace tohoto titulu zůstává ovšem libreto a texty, na kterých se postupně podílelo i několik velikánů americké literatury jako Lillian Hellman, Dorothy Parker nebo také Hugh Wheeler, jehož detektivky zná český čtenář pouze pod jeho pseudonymem Patrick Quentin, a také několik význačných osobností americké muzikálové libretistiky. Od prvního uvedení nebyl považován text Voltairovy novely za příliš vhodný námět. Na rozdíl od libreta byla vždy Bernsteinova partitura již od původní premiéry kladně hodnocena kritiky. Komplexní úprava a pozdější zařazení Vypravěče (často spojeného s postavou Dr. Panglosse a samotného Voltaira) více či méně eliminují rozsáhlejší dialogovou interakci postav a vlastní posun děje se odehrává zejména ve spojovacím slovu. Představení se tak složí (případně rozpadne) na řadu revuálních scén v efektní výpravě s působivými hudebními čísly. Ze stejného dramaturgického východiska vyšla i nová inscenace plzeňského souboru v režii Tomáše Ondřeje Pilaře (vedle Ivana Vomáčky též spoluautora českých překladů). T. O. Pilař nechtěl být svázán předchozí inscenací Státní opery v Praze z roku 2008 a vsadil na zábavný večer s dynamicky se střídajícími čísly. Toto rozhodnutí se mu vyplatilo a plzeňský Candide patří mezi nejzábavnější operní tituly posledních dekád. Spolu s ostatními tvůrci vyšli inscenátoři z poslední autorizované „operní“ verze z roku 1988 (s připojenými dalšími čísly), aby se orientovali na svět popkultury, populární zábavy a jejich tvrdé ironizování. Tým vysoce nasadil laťku již v úvodní scéně na vestfálském zámku, kde se zdařile snoubí stupidita televizní reklamy a toylandu s dominantní stavbou dětského skákacího hradu (scénografie Petr Vítek). Profilaci typového zařazení postav výrazně pomáhají kostýmy Evy Jiříkovské, které dokáží obratně vytvořit z účinkujících skutečné divy nebo naprosté losery. Především dámské kostýmy baví, stejně jako některé vzorově „komplexní“ pánské kostýmy rozesmávají publikum při pouhém vstupu. Paradoxně inscenace zůstává nejsilnější v těch místech, kde ironizuje nejvíce; tam, kde se omezuje na imitaci běžných postupů muzikálu a revuálního divadla ztrácí inscenace trochu nápaditosti. Promyšlená náznaková scénografie umožňuje rychlé změny prostředí, které tento titul vyžaduje již k stále cestování hrdinů světem. Scénografická složka vyniká lehkostí a výtvarného propojení prvního a posledního obrazu je více než zdařilé. Celek působí až na výjimky dosti sevřeně, přičemž ale na druhé části večera je již znát určitá epizodičnost, kterou je těžké vzhledem k předloze překonat. Nedílnou a tentokráte organickou složkou inscenace je choreografie Martina Šintáka, která dostává velký prostor v jak samostatných číslech, tak velmi zábavně i v některých sólových pěveckých vystoupeních.

Palmu premiérového vítězství a největší interpretační úspěch nesou především dvě dámy. Koloraturní soprán Soni Godárské (Cunegonda) bez problémů zvládl nejen nástrahy árie Glitter and Be Gay, ale interpretka s velkou vervou vytvořila zábavnou postavu včetně tanečních čísel. Potlesk na otevřené scéně sklízela domácí mezzosopranistka Jana Foff Tetourová v roli stále atraktivní Old lady (Staré dámy). Její neodolatelné vyprávění (I Am Easily Assimilated), podložené osobním šarmem a pohybovou kreací patřilo právem k vrcholu večera, stejně jako společné číslo obou dam z 2. dějství (We Are Women). Třetí dámská role povolné služky Paquette (Jana Piorecká) má bohužel jen velmi málo prostoru kromě okamžiků pěvecké a jevištní koketerie. Oproti dámám byl v zřejmé nevýhodě tenorista Richard Samek v titulní roli, který v menších rolích vystoupil již v pražské inscenaci Candida roku 2008. Spolehlivý a pečlivý pěvecký výkon s krásnou kantilénou zůstal trochu neprávem v pozadí obou „řádících“ div. I další role byly zcela adekvátně obsazeny, třeba uvést především Jana Ondráčka (v trojroli Sultána Achmeta, Ničemy a Barona). Druhé obsazení jistě přinese další zajímavé individuální výkony. Trojpostava Voltaire (Vypravěče), Dr. Panglosse a Martina byla svěřena Lumíru Olšovskému, interpretovi se značnými zkušenostmi v muzikálovém oboru. Ten se své střízlivé pojetí snažil maximálně odlišit od pamětihodné ironizující a místy až zcizující kreace Jiřího Korna z pražské inscenace. Olšovského postava zná míru, velmi slušně akcentuje vrcholy textu a celkově dává inscenaci nutnou srozumitelnost. Díky mikroportům, kterými jsou vybaveni všichni sólisté nemusí on ani další bojovat s akustikou Nové scény a všechny hlasy znějí v obdobném nastavení intenzity. Otázky trochu vyvolává kombinace jazyků, angličtiny (jež od různých interpretů zaznívala také na různé úrovni) pro pěvecká čísla a češtiny pro mluvené slovo.

Hudební nastudování zajistil Jiří Štrunc (také dirigent premiéry). Ač světoznámá předehra, jež zdomácněla i na koncertních pódiích, nezazněla ještě v plném lesku a v úplné akcentaci rytmických fines, výkon orchestru se během představení velmi rychle stmeloval a zlepšoval. Stylová stránka Bernsteinovy partitury je velmi citlivá a dirigent nikde nemusel uplatnit těžší zvuk, který by byl v rozporu s dílem samým. Orientace na zvukovou estetiku zábavního divadla byla žádoucí a vítaná. Drobný orchestrální nesoulad v závěrečné árii Candida byl rychle napraven. Orchestr obstál se ctí u i tak náročné Bernsteinovy partitury, stejně jako Sbor a Balet DJKT. Pouze u pánské části pěveckého sboru byly znát určité rozpaky při provádění náročnějších tanečních čísel, na kterých se také podílejí.

Pochvalu zaslouží i programová brožura s texty nového dramaturga DJKT Vojtěcha Franka a úplným překladem díla a cennými přílohami. Zajímavou studii o vztahu Voltaira k opeře by šlo i rozšířit o další informace. Například ruské archivy obsahují partituru prvního novodobého zhudebnění Voltairovy novely jako opery-baletu Candide Lva Konstantina Knippera (1898–1974), komponovanou na základě jeho scénické hudby k dramatizaci Voltairovy novely v roce 1927. Nebo Voltairova dramatická tvorba, které si autor vysoce cenil, mnohem výše než novelistických a povídkových prací, zažila v třech generacích po spisovatelově smrti několik zásadních zhudebnění. Stala se podkladem libret pro Salieriho operu Catilinu, Fominovy Amerikance, Rossiniho operu Tancredi, Semiramis, Spontiniho Olimpie, Belliniho Zairu a dokonce Verdiho neúspěšnou Alziru.

Skutečné komické zábavy na operním jevišti nebývá mnoho a každý komický titul je více než hledaný a žádaný. Plzeňský soubor hledal a našel. Candide zcela určitě patří k nejzdařilejším představením poslední operní dekády. Přes nástrahy, které skýtá styl amerického zábavního divadla, je zdárně převedl realizační tým v čele s režisérem T. O. Pilařem (u kterého bych osobně neočekával inklinaci k podobnému žánru) a dirigentem J. Štruncem. Sólistické výkony (alespoň ve shlédnuté 1. premiéře) pak pobaví a nadchnou. Tato třetí inscenace Bernsteinova Candida (po muzikálové verzi v Brně roku 1980) a operní verzi ve Státní opeře v Praze (2008) přináší jiný a individuální, veskrze zábavný pohled na dílo.

Leonard Bernstein: Candide, Divadlo J. K. Tyla, Plzeň, Nová scéna, 1.premiéra: 10. června 2023, 19.00

(60 + 45 minut, 1. přestávka)