Je tak trochu osobní tragédií skladatele, když se hned svým prvním dílem proslaví a jeho pozdější práce už nikdy nedosáhnou věhlasu té první. To je případ i významného italského představitele verismu Ruggera Leoncavalla (1857 – 1919). Nesmrtelnost mu zajistila jeho dvouaktová opera Komedianti (I Pagliacci, 1892 Milán), která se stala neodmyslitelnou součástí klasického repertoáru všech operních divadel – a to nejčastěji ve společenství jednoaktové Mascagniho Cavallerie Rusticana. Přestože složil ještě další jedenáct oper a devět operet, tato jeho díla se nehrají – tu a tam se ještě objeví na programech jeho Bohéma (La bohème) – např. jako zajímavá komparace stejné literární látky, na kterou komponoval rovněž Giacomo Puccini; což byl i případ zdařilé pražské inscenace v SOP v roce 2003. Nyní Theater an der Wien, které systematicky pečuje o uvádění neprávem zapomenutých děl 19. a 20. století, přichází na počátku nové sezóny 2020/21 s operou Zazà, která měla svoji úspěšnou premiéru 10. listopadu roku 1900 v Teatro Lirico v Miláně.
Leoncavallo napsal Zazu na vlastní libreto podle stejnojmenné činohry Pierra Bertona a Charlese Simona, která sklidila senzační úspěch poté, co byla poprvé uvedena v pařížském vaudevillovém divadle. Jeho hlavní hrdinkou je pěvecká hvězda francouzského varieté Alcazar v Saint-Étienne Zazà, která se zamiluje do jednoho z divadelních mecenášů, bohatého obchodníka Milia Dufrese. Intenzivní vztah končí poté, co Zazà zjistí, že je Milio ženatý a dokonce má dceru. Opera v tomto případě nekončí smrtí, ale „jen“ rezignací a hlubokým zármutkem titulní postavy. Zazà není žádná tragická hrdinka, která se vzepře dobovým konvencím nebo po vzoru Médey či Normy se mstí svému svůdci. Je to obyčejná dívka, na kterou se usmálo štěstí, které záhy odešlo – a taková „všední“ témata veristy přitahovala.
Pokud bychom měli Zazu s nějakým dílem srovnat, nabízí se asi Bergova Lulu včetně zajímavé paralely Schigolcha k varietnímu zpěváku Cascartovi, podobnost lze najít i u staršího Cascarta, který se marně snaží dobýt Zazino srdce, se starým Michonnetem z Cileovy Adriany Lecouvreur. Jako zajímavost se lze poznamenat, že jestliže Komedianti končí finálním Toniovým zvoláním „La Commedia è Finita“, pátá Leoncavallova Commedia lirica končí analogickým „Tutto è finito“, ovšem s odlišným vyzněním.
Umělecké prostředí zjevně Leoncavallovi učarovalo a objevuje se jak v Komediantech, v Zaze a de facto i v jeho Bohémě. Bylo to milieu, které důvěrně znal; protože se nemohl po absolvování konzervatoře v Itálii uchytit, žil v letech 1882 – 1886 v Paříži. Zde se také potkal s Richardem Wagnerem, který jej přesvědčil, že by si skladatel měl sám psát i libreta, aby bylo dosaženo ideální jednoty hudby a slova. V prvním dějství Zazy nahlíží autor na divadelní provoz varietního divadla z pohledu zákulisí (reakce fiktivního hlediště doléhá na skutečné publikum jen přes spojovací dveře) a pečlivě hudebně charakterizuje každou postavu v divadle jako např. Zazinu pěveckou konkurentku Florianu (která je v dalším ději příběhu záměrně ztělesňována stejnou představitelkou jako Dufresova manželka), garderobiérku Natalii, novináře Bussyho, divadelního ředitele Courtois nebo inspicienta Declou a přitom pozoruhodně vystavuje i sociální hierarchii v tomto uměleckém společenství. Co se týče kompozice skladatel opouští uzavřenou formu árie (která byla ještě na konci 19. století zcela běžnou), ale přesto jeho partitura obsahuje momenty, které se klasické árii blíží, jako např. Zazina píseň „Lo sai tu che vuel dire“, kterou Zazà zpívá ve své šatně nebo působivá barytonová árie ze čtvrtého aktu: „Zazà, piccola zingara“. Kolik píle a času Leoncavallo Zaze věnoval, je zřejmé i z toho, že opera existuje dokonce ve třech verzích: z roku 1900, pak skladatelem přepracovaná z roku 1919 a konečně ještě v podobě, která vznikla po Leoncavallově smrti v roce 1947, upravená málo významným skladatelem a dirigentem Renzo Bianchim. Divadlo na Vídeňce hraje autorem revidované znění z roku 1919 s tím, že inscenátoři využili pár čísel z partitury roku 1900.
Bezpochyby výhrou pro úspěšné „vstání z popela“ Zazy bylo angažování renomovaného režiséra Christofa Loye, který se rád věnuje inscenování méně známých titulů a který již několikrát projevil mimořádný cit pro inscenování silných ženských osudů. Pro tentokrát zvolil (ve své dosavadní tvorbě) netypickou scénu na točně (scénograf Raimund Orfeo Voigt), která mu umožnila nejen rychlou změnu prostředí (čtyřaktová opera se hraje i z epidemiologických důvodů bez přestávky), ale zároveň efektně slouží pro působivé vzpomínkové obrazy. To, co Loye odlišuje od průměrných režisérů, je jeho důsledná a pečlivá práce s herci. I ta nejmenší postava na jevišti má svůj obsah, své místo a je zahrána s plným nasazením! Loy nepřichází do zkoušek s hotovým konceptem, který „roubuje“ na angažované zpěváky, ale nechá se jimi inspirovat, korigovat, aby všechny jevištní akce vycházely z protagonistů a působily vždy přirozeně. Variabilní scénu dobře doplňovaly kostýmy Herberta Barz -Murauera (snad jen opticky trochu vadily černé punčochy u hlavní protagonistky).
Dokonalým Loyovým partnerem se stal ORF Radio-Symphonieorchester Wien pod vedením Stefana Soltésze i Arnold Schoenberg Chor, který v této opeře má významně menší roli (což v koronavirové době není nezanedbatelnou výhodou při nasazení titulu).
Hrát Zazu nemá smysl, pokud nemáte exceletní titulní představitelku – a tu ve Vídni rozhodně mají. Svetlana Aksenova (dříve vystupující pod jménem Ignateva) projevila obdivuhodnou výdrž utáhnout více než dvouhodinové představení bez pauzy – její postava téměř nesejde z jeviště. Její hlas zní trochu tvrdě a ostře, ale nároky obtížné role splnila vrchovatě. Je to velmi intuitivní, zpívající herečka, která dokonale umí vplout do charakteru role a naplnit ji mnoha barvami a emocemi. Výborně vypointovaný charakter Zaziny matky – alkoholičky Anaide vytvořila Enkelejda Shkosa, jejíž opakované výstupy měly tu správnou říznost a šťávu. Christopher Maltman (Cascart) zaujal jiskrným barytonem a bravurně podaným ariózem v posledním dějství. Nikolai Schukoff projevil hereckou tvárnost – v jeho podání obvyklý tenorový milovník má další zajímavý rozměr, je to člověk dvojí identity, který se neumí rozhodnout mezi milenkou a svojí rodinou. Přestože pěvecky však své roli zůstal leccos dlužen, celkovou vysokou úroveň představení neohrozil. Všech dalších deset menších postav bylo příkladně zahráno a zazpíváno.
Ruggero Leoncavallo: Zazà, Theater an der Wien 27.9.2020, délka představení 2 hodiny 10 minut
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.