Stalo se již tradicí festivalu Janáčkova festivalu v Brně, který se letos uskuteční po sedmé, aby se o zahájení postaralo Národní divadlo v Brně novou inscenací některého z děl Leoše Janáčka. Před dvěma lety přivezlo Národní divadlo moravskoslezské Osud a v letošním roce se tímto titulem představila i domácí scéna.
Janáčkova čtvrtá opera OSUD vznikla za velmi turbulentních a tragických skladatelových časů. V únoru 1903 zemřela jeho milovaná dcera Olga, měsíc poté po bezmála deseti letech dokončil operu Její pastorkyňa, kterou mu vzápětí pražské Národní divadlo odmítlo provést. V srpnu 1903 odjel Janáček na tři týdny do svých milovaných Luhačovic a zde se setkal s půvabnou osmadvacetiletou Kamilou Urválkovou, manželkou lesního správce v Zahájí a dávnou láskou skladatele a dirigenta Ludvíka Čelanského. Kamila Janáčkovi vylíčila svůj milostný vztah s Čelanským, který nejenže nedopadl dobře, ale Čelanský navíc své rozčarování ztvárnil v opeře Kamila, kde hlavní představitelku vylíčil jako nestálou a nevyzrálou osobnost. Janáček, který propadl jejímu kouzlu, se rozhodl vytvořit „zcela novou, moderní operu“, ve které by byla Kamila očištěna. Po návratu z Luhačovic usilovně hledal vhodného libretistu schopného zpracovat jeho představy a nakonec o to požádal Fedoru Bartošovou, mladou učitelku a přítelkyni zesnulé Olgy. Přesný scénář opery připravil Janáček sám, námětem i prostředím šlo o dílo zcela jiné a nové než jeho předchozí opery.
Opera, ač naplněná originální kompozicí, se jeví jako problematická z hlediska dramatického a textového, což je hlavní slabinou Osudu. Tříaktové dílo v původní verzi obsahuje několik značně nesourodých dramatických řešení. Prvnímu aktu dominuje obsáhlé tableau luhačovické kolonády s mnoha často simultánními epizodami, jež se pak mění v komorní konverzační milostný příběh. Druhé dějství se pak uzavírá do uzavřeného prostoru jako rodinná tragédie. Třetí dějství kombinuje studentské drama s divadlem na divadle a obsáhlým monologem takřka existenciální povahy. Práce Fedory Bartošové vykazuje řadu nedostatků, text je napsán občas velmi neobratně až šroubovaně. V libretu je postižena celá řada témat, která dobově rezonovala: vztah umělce, jeho života a díla; umělec a maloměšťácká morálka; mezigenerační napětí, a především problém viny a možnosti vykoupení.
Skladatel se premiéry bohužel nedočkal, opera byla uvedena až po jeho smrti, nejprve v brněnském rozhlase 18. září 1934, a scénicky 25. října 1958 v Národním divadle v Brně v úpravě a režii Karla Noska a pod taktovkou dirigenta Františka Jílka. Zajímavostí je, že prvé uvedení opery mimo území tehdejšího Československa se uskutečnilo 26. října 1958, tj. následující den po Jílkově premiéře, a to ve Stuttgartu, pod taktovkou Hanse Schwiegera.
Problematické libreto a jeho jazyk se stalo prubířským kamenem mnoha režijních tvůrců, kteří se rozhodli Janáčkovo dílo uvést na jeviště. Z televizního přenosu mám např. v paměti osobitou dramaturgickou úpravu Václava Noska a režisérky Aleny Vaňákové Dopitové z roku 1987, při které bylo třetí jednání (zkouška nové opery) předsunuto před oba zbývající akty jako vzpomínková vize starého skladatele Živného na děje minulé. Scénický tvůrce nové brněnské inscenace, věhlasný režisér Robert Carsen (z jehož dílny přímo na Janáčkovském festivalu diváci v průběhu posledních let viděli jeho kongeniální Káťu Kabanovou a Věc Makropulos), přistoupil k tématu tak, že postavu skladatele Živného rozdělil mezi dva interprety. Zralý Živný (Lenský) představovaný Philipem Sheffieldem je průvodcem děje od začátku opery, komponuje operu a z jeho vzpomínek se vynořují on sám jako mladý Živný, jeho manželka, bláznivá tchýně a všichni ostatní. Enrico Casari hraje a zpívá mladého Živného. V rozdělení rolí a především v jejich zvládnutí po pěvecké stránce lze však současně spatřovat hlavní slabinu nové inscenace. Zkušený pěvec Philip Sheffield je ideálním hereckým představitelem zralého skladatele, ale pěvecky roli nezvládá. Ještě lze tolerovat jeho krátké výstupy v prvních dvou jednáních, kdy z pocitu vnitřního přetlaku „mluví“ za své mladší já, ale velmi náročný třetí akt Janáčkem komponovaný nikoliv pro charakterního tenora, nýbrž pro dramatického umělce s pevnou a jasnou výškou, je nad jeho síly a jinak silný vizuální zážitek z celé inscenace je přemazán podprůměrným zpěvem jednoho z hlavních představitelů. Jinak se ovšem Carsenova incenace vyznačuje obvyklou „jednoduchou“ originalitou, přirozeně vycházející z libreta a absolutní jednotou vedení herců, scénografie (Radu Boruzescu), kostýmů (Annemarie Woods) a světelného designu (Robert Carsen a Peter van Praet). Jestliže velká lázeňská „luhačovická“ scéna prvního aktu může u některých diváků budit rozpaky dobová patřičnost určitých zvyků, pak Carsenovo umění se naplno rozzářilo v druhém aktu ve scéně domácnosti u Živných, kdy každá z jednajících postav bolestně bojuje se svými démony minulosti.
Hudební nastudování Marko Ivanoviće rozhodně snese nejvyšší kritéria janáčkovské interpretace, jeho hluboký ponor do partitury a rozkrytí nejrůznějších nuancí zasluhují nejvyšší obdiv. Účinkování Orchestru Národního divadla Brno a Sboru NdB bylo rovněž ukázkové.
Obou představitelů hlavní mužské postavy Živného/Lenského jsme se již dotkli v souvislosti s Carsenovým aranžmá. Enrico Casari (mladý Živný) zpívá roli s velkým osobním nasazením, jeho způsob uchopení pěvecké role (přeexponování hlasových prostředků) však není kompatibilní se zbytkem souboru a nenachází ani podporu ve způsobu inscenování. Sheffield svoji roli herecky obdivuhodně modeluje (až do přehnané intenzity v posledním aktu), ale pěvecky nárokům role nestačí. Oba pěvci nástrahy češtiny zvládli jen průměrně. Alžběta Poláčková (Míla Válková) předvedla velmi působivou kreaci, naplnila ji soustředěným výrazem a téměř ideálním hlasovým projevem. Do dokonalosti chybělo jen větší legato. Poláčkové Míla působí ve srovnání s ostatními představiteli výrazně pasivněji, což bylo zřejmě záměrem inscenátorů. I přes nevelký rozsah role ovládla jeviště svým nezaměnitelným způsobem Natascha Petrinsky v roli Míliny matky. Čistě hlasovými prostředky Petrinsky neoslní, ale jedinečná expresivita jejího výrazu udělala z malé role centrum dění vždy, když se ocitla na jevišti. Výkon, který bych nazval perlou večera, pocházel od mladého barytona Lukáše Bařáka v roli Konečného, který předvedl soustředěnou, přirozenou hru a zpěv, který se svojí neokázalou krásou, zvučností a nosností vryl do paměti nejednoho diváka v hledišti. I ztvárnění dalších roli (je jich přes 20) mělo svoji vysokou pěveckou a interpretační kulturu a zdobilo zahajovací festivalové představení, jehož uskutečnění (při velkém množství účinkujících a sboristů) v dnešní době bylo malým zázrakem.
Leoš Janáček: Osud; Národní divadlo Brno 28.9.2020, délka představení 1 hodina 45 minut ,1 pauza
Spolupráce na úvodní části recenzi: David Chaloupka
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.