O současné pražské inscenaci Giuseppe Verdiho Nabucco jsme poprvé na OperaJournal.cz psali v souvislosti s jeho premiérou 28.6.2018 tehdy ještě pronajatém Hudebním divadle Karlín. Po dokončení rekonstrukce Státní opery se titul logicky přestěhoval do nově opravených prostor.
Již 23. repríza oblíbené zpěvohry přinesla změny v obsazení a pak také jeden pozoruhodný debut v hlavní ženské roli. Eliška Weissová po svém úspěšném vystoupení v Pucciniho Turandot v ND Praha nyní sáhla po další „zabijácké“ partii a v Národním divadle moravskoslezském před 14 dny (v nové inscenaci) ztělesnila Abigail. Nyní se v této super náročné roli představila i pražskému publiku. Hlavní ženská postava třetí Verdiho opery má neobyčejnou hudební přitažlivost, ale současně patří vedle Lady Macbeth a Ponchielliho La Giocondy asi k tomu nejobtížnějšímu, co bylo pro italský soprán dosud zkomponováno. Zatímco temná Verdiho Lady pocházející z pozdějšího období skladatelovy tvorby nabízí vedle velké pěvecké výzvy i velkou příležitost hereckou, úspěch Abigail stojí a padá s pěveckými schopnostmi představitelky. I velké pěvkyně minulosti (etablované v italském oboru) couvly před extrémními požadavky této role – jako např. Renata Tebaldi, Birgit Nilsson, Leontyne Price či Eva Marton.
Weissová k dramatickým sopránovým rolím přišla původně z mezzosopránu, její hlas nyní znatelně nabyl na objemu a dominují mu pevné, jisté a jasné výšky. Pěvkyně není typem sopránu drammatico d´agilità, tj. dramatického koloraturního sopránu, její hlas již je těžší a namísto vylehčených koloratur v postavě Abigail spíše přesvědčuje vnitřním dramatismem a expresivitou. Přepsané trylky, polotrylky a další belcantové ozdoby zvládá, dynamický rozsah role jí nečiní problémy a navíc překvapuje při mimořádném objemu svého hlasu v pianu zazpívanou árií „Anch´io dischiuso un giorno“ z druhého jednání nebo bohatostí výrazu v závěrečném ztišeném výstupu „Su me.. morente… esanime“. Dramatické vrcholy partie korunuje špičkovými vysokými tóny plnými napětí. Jak již bylo řečeno, po herecké stránce nemůže nabídnout tolik, kolik je zvyklá v jiných rolích svého repertoáru.
To platí dvojnásob i pro současnou inscenaci ND Praha v režii José Cury. Představení chybí vizuální přitažlivost, pouhou bohatostí kostýmů (Silvia Collazuol) nelze nahradit totální absenci jevištní akce, která na jevišti SO převládá. Vedle Weissové reprízu „zachránil“ velmi dobrý pěvecký výkon Eveza Abdully v barytonové roli krále Nabuchodonosora. Abdulla má roli po pěvecké stránce vzorně rozvrženou, exceluje vynikající italštinou a vždy perfektním výrazem. Škoda, že mu chybí potřebné charisma a jeho toporné pohyby na jevišti nevypovídají mnoho o charakteru jeho Nabucca. Vděčnou basovou roli Zachariáše vytvořil Jiří Sulženko, jehož převažující nasální tóny nezněly pěkně a ani po představitelské stránce (což lze přičíst i mdlé režii) mnoho nenabídl. Mohu stěží pochopit důvody, které vedly nové vedení opery ND Praha při angažování Erina Cavese do méně náročné tenorové role. Host ND zpívá Ismaela se zjevnou námahou bez jakéhokoliv glancu, zatímco na stálo angažovaní tenoři ND v této roli nevystupují (a zpívají ji např. v již zmíněném Národním divadle moravskoslezském). Jana Sýkorová znovu potvrdila kvality svého krásně zbarveného hlasu, ale celkově se její projev hodí spíše do koncertní síně. Pokud nezpívá, jako osoba na jevišti je nezajímavá a má stále stejný (intaktní) výraz. Výrazněji celkové šedosti a průměrnosti představení nepomohl ani dirigent Jiří Štrunc, který si vysloužil i bučení publika a u kterého rušila jeho neustálá nesouhra se sborem, kterému „utíkal“. Sbor Státní opery byl lehce redukován z důvodu nemoci (COVID- 19), ale zásadně to na jeho celkové vyznění nemělo vliv.
Giuseppe Verdi – Nabucco, Národní divadlo Praha 25.9.2020; 23. repríza, délka představení 2 hodiny 40 minut, 1 pauza
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.