Český Krumlov hostil od 18. do 20. září letošního roku Festival barokních umění pořádaný Centrem barokní kultury, z. s. a Barokním souborem Hof-Musici. Součástí festivalu bylo uspořádání mezinárodní konference o italských operách v 18. století v českých zemích a evropském kontextu pod názvem Italská opera – mezi originálem a pasticciem; jeho vrcholem se ovšem stalo nastudování hudebního pasticcia Giulio Cesare in Egitto (Julis Cesar v Egyptě) skladatelů George Friedricha Händela, Attilia Ariostiho, Nicoly Porpory a Francesca Rinaldiho. Forma pasticcia byla běžným fenoménem italské opery 18. století (když ještě neexistovalo autorské právo). Divadelní impresário zpravidla sestavil na divadelně atraktivní námět operu složenou z oper různých skladatelů, přitom vycházel z pěveckých schopností angažovaných zpěváků – a zařazoval do této operní „novinky“ jejich oblíbené árie bez ohledu na jejich původ.
Tak tomu bylo i v případě kompozice Giulio Cesare in Egitto. Dnešní orchestry, které se systematicky věnují intepretaci staré hudby, hrají především mistrovskou partituru skladatele Georga Friedricha Händela, která byla poprvé provedena 20. února 1724 v King’s Theatre, Haymarket v Londýně. Libreto pro Händela vytvořil Nicola Francesco Haym inspirovaný starším libretem Giacoma Francesa Bussaniho. Jak již bylo zmíněno, Českokrumlovský festival nenabízí Händelovu partituru, ale vídeňské pasticcio stejného názvu, které mělo svoji premiéru v divadle U Korutanské brány (Theater am Kärntnertor). Jak se dozvídáme z pečlivě zpracovaného příspěvku v divadelním programu Jany Perutkové, libretistou, který upravil Haymův text pro vídeňské provedení, byl zřejmě Benátčan Giovanni Domenico Bonlini. Z Händelovy originální partitury se v pasticciu sice objevuje pouze pět árií, ale navíc zase obsahuje další čtyři árie z Händelových oper Rodelinda, Regina de´ Longobardi a Admeto, Re di Tessaglia. Ve třech případech (áriích) byly použity kompozice jiných autorů z oper uvedených v Londýně ve stejném období; od Attilia Ariostiho (1666 – 1729) dvě čísla a závěrečná árie Kleopatry od slavnějšího Nicoly Porpory (1686 – 1758), která se objevuje jak v jeho opeře Adelaide z roku 1723, tak v také v pasticciu Elisa (1726). Ohledně tří árií obsažených rovněž v „korutanském“ pasticciu se dozvídáme z průvodního slova, že se nepodařilo autory zjistit. Vídeňskou „sestavu“ árií (jako by se dalo slovo pasticcio také volně přeložit) doplnily nově zkomponované recitativy a předehry k jednotlivým dějstvím prakticky neznámého skladatele Francesa Rinaldiho.
Zajímavé je odlišné obsazení jednotlivými hlasy ve srovnání se starším a slavnějším Händelovým originálem. Titulní part pasticcia byl svěřen tenoru (v případě londýnské premiéry 1724 to byl Francesco Bernardi, známý pod uměleckým jménem Senesino), obě Cleopatry jsou soprány, Händelova Cornelia je psána pro alt, zatímco ve vídeňském pasticciu stejnou roli zpívá soprán, dosti netypické je obsazení úhlavního Cesarova soka Tolomea basem (v londýnském originálu to byl altový kastrát), Cleopatřina syna Sexta (Sesto) ztělesňují v obou verzích soprány.
Hudební nastudování pasticcia neklade na muzikanty o nic menší nároky než u intepretace původního originálu; soubor barokní hudby Hof-Musici pod vedením svého uměleckého vedoucího Ondřeje Macka se s tímto úkolem obstojně vyrovnal, i když celkovou úrovní provedení stojí o několik tříd níže než evropská tělesa, která hudbu 18. století pravidelně provozují – a to je škoda, protože unikátní zámecké divadlo by si (i při vysokých cenách vstupenek) zasloužilo kvalitní a ojedinělý zvuk. Vadila především rozladěnost orchestru v prvním aktu, který celkově zněl matně, bez hlubšího výrazu. Všechna čísla zněla skoro stejně, chybělo dynamické a emotivní rozlišení jednotlivých výstupů – i když to lze částečně přičíst i nedokonalosti, s jakou bylo pasticcio „namícháno“. Árie byly pro vídeňskou premiéru vybrány, aby vyhovovaly sólistům, méně už se hledělo na jejich zařazení, a tak se nezřídka hned za sebou objevují hudební čísla podobné nálady. Otázkou i zůstává, jakou historickou a uměleckou hodnotu má oživení průměrného pasticcia, když je tu k dispozici (Händelův) geniální originál, jehož kvality dostatečně prověřil čas.
Ve snaze o zachování historické autentičnosti (navíc v ojedinělém prostoru zámku v Českém Krumlově) se režie Zuzany Vrbové důsledně opírá o barokní gestiku, která po čase působí schematicky a nevzrušivě, ke konci představení pak už skoro otravně. Ta navíc poskytuje protagonistům jen omezený prostor pro uplatnění individuality v jejich projevu. Provedení barokní opery v tomto stylu je asi legitimní alternativou, ale já osobně raději chodím do divadla, které promlouvá k dnešku než do muzea. Pěveckému obsazení dominovaly zručná profesionální hra a zpěv Evy Benett v roli Cleopatry. Rovněž v dalších ženských úlohách Lucie Rozsnyó (Cornelia) a Kamily Zbořilové (Sesto) jsme viděli nikoliv brilantní, ale poslouchatelné výkony. Nejslabším článkem představení 20. září se stal (vedle mdlého a bezvýrazného orchestru) Giulio Cesare Tomáše Kocana, který (zatím) nemá pěvecké předpoklady pro tak náročnou roli. Tomáše Kočana jsem nedávno kladně hodnotil za jeho interpretační přístup při ztvárnění několika menších rolí v plzeňské inscenaci Korunovace Poppey, ale na Cesara zatím opravdu nedozrál. Málo výrazné a nevzrušivé bylo i podání role Tolomea basbarytonem Ivem Michlem.
Handel, Ariosti, Porpora, Rinaldi – Giulio Cesare in Egitto, novodobá světová premiéra pasticcia. Festival barokních umění Český Krumlov, zámecké barokní divadlo; 20. září 2020, délka představení 3 hodiny 10 minut (2 pauzy)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.