Vánoční čas přinesl v opeře v Saské Kamenici poslední premiéru letošního roku, Soumrak bohů od Richarda Wagnera. Jak jsme vás informovali v našich předchozích recenzích – Die Theater Chemnitz zvládla velký a zodpovědný úkol, jakým je nastudování celé tetralogie Prsten Niebelungů, během jediného kalendářního roku (2018) a pro režijní nastudování zvolila neobvyklé schéma – každý večer svěřily jiné režisérce. A tak po Vereně Stoiber (Zlato Rýna), Monique Wagemakers (Valkýra) a Sabině Hartmannshenn (Siegfried) přišla na řadu mladá a talentovaná Elisabeth Stöppler. Její podivuhodná koncepce, kterou vytvořila spolu s výtvarnicí scény Annikou Haller a výtvarnicí kostýmů Cesine Völlm novým způsobem osvětluje Wagnerovo libreto a zasazuje do něj nejpalčivější otázky dneška, aniž by příběh překrucovala či jej stavěla na hlavu. „Nerežíruje“ jen scénu a světla jako mnoho průměrných tvůrců její generace, ale důsledně pracuje na každé figuře a postavy příkladně vede.
Originalita režijního výkladu
V arktické krajině ledovcových hor (symbolizujících bezvýchodnost zániku civilizace) tři mýtické sudičky (norny) předpovídají blízký zánik světa. Ve skalách se probouzí Brünnhilda, je slepá láskou k mladému Siegfriedovi a vidí sobecky jen své štěstí. Nic nepomáhají ani varující slova Waltrauty, která se k Brünnhildě snese padákem, k problémům svého otce Wotana a svých sester je lhostejná. Siegfried, stále dychtivý po poznávání nových zážitků, svoji milující ženu opouští a podniká cestu na oři Grane zpodobněném v inscenaci dětskými sáňkami (pro vyjádření naivity, s jakou se opět vrhá do nových dobrodružství – a zároveň symbolizuje dopravní prostředek v blížící se etapě zániku bohů ?). Sál Gibichungů neoplývá ani tak bohatstvím jako mrazivou atmosférou lobby baru, kde nevlastní bratři Gunther a Hagen čekají na příchod reka. Hagen je zakomplexovaný, frustrovaný – je jen nástrojem odvety, který zplodil skřet Alberich, abych získal zpět ukradené zlato. Hagen vyrůstal bez matky (v tomto směru v Prstenu není prvním ani posledním), vychováván bez citu, v otrocké poddanosti svému otci. Gutrune (sestra obou bratří) je nejdříve tvrdou nordickou kráskou, která se aktivně podílí na zločinech svých bratrů – nabízené ruky Siegfrieda se chytá jako stébla trávy, aby se jí z prostředí plného přetvářky a neupřímnosti podařilo uniknout a vést normální rodinný život – a když se tato její idea neuskuteční, stává se z ní troska, nad kterou se smilují i samotní bohové v závěru produkce. Drogou omámený Siegfried se vydá společně ! s Guntherem pro Brünnhildu a její prsten. Oba oděni do unifikovaných skafandrů žlutočerné barvy a s výraznými sportovními brýlemi jsou od sebe k nerozeznání a snadno přemohou Brünnhildu a oloupí ji o prsten. V druhém jednání naivní hlavní ženská hrdinka se i kostýmově promění ve zralou ženu, která (v zajetí dekadentní společnosti hostů Gibichungů) poznáním Siegfriedovy zrady náhle vyspěje. Ukázkou špičkového vedení sólistů v inscenaci je slavná přísaha na posvátné kopí – Siegfried s Brünnhildou po sobě nejen šlehají ohněm, ale zároveň mezi nimi panuje úžasné sexuální napětí, Drogami omámený Siegfried netuší, že Brünnhilda je jeho žena a přestože dal své slovo již Gutruně, laškuje s ní a líbá jí. Ve třetím závěrečném jednání Stöppler nechává zaznít silněji i téma přírody, lásky k přírodě: když se Siegfried setkává se zuboženými dcerami Rýna, které ho prosí o vrácení prstenu. Průmysl, honba za ziskem (zlatem) spěje čím dál více k zániku společnosti a k nevratnému zničení přírody – řeka Rýn už vlastně neexistuje. Poté co Hagen zabije Siegfrieda, S. ve své předsmrtné halucinaci spatří na jevišti Brünnhildu (v popředí haldy svlečených mužských těl) – jako mladou Valkýru (z druhého dílu tetralogie), která přesně podle starého rituálu „svého“ hrdinu vysvlékne, omyje a připraví jej na věčnou cestu do Wallhally. Hudebně grandiózní scéna smutečního pochodu našla neméně emotivně strhující jevištní ztvárnění – Siegfried při omývání pláče a štká jako malý kluk, ví, že musí z tohoto světa a ještě se mu nechce. Oproti libretu nenechávají žít inscenátoři Hagena – Brünnhilda předává zbraň pomsty nervově vyšinuté Gutruně, která vykoná pomstu za vlastní příkoří, kterého se jí od nevlastního bratra dostalo.
Dojemné řešení našla režisérka se svým týmem pro i pro velký závěrečný monolog Brünnhildy „Starke Scheite schichtet mir dort..“. Neodvratný zánik všech zločinných klanů a vůbec celé civilizace je doprovázen silným sněžením, Brünnhilda se snaží zprovodit ze světa jako živá pochodeň, ale není to žádná heroina, má obyčejný lidský strach ze smrti a hledá pomoc (již mimo libreto) u své matky Erdy, sestry Waltrauty a zatoulané norny – návrat Brünnhildy do jejich náručí není happy endem, naopak divákovi ještě umocňuje pocit hořkosti nad koncem všeho.
Příkladné hudební nastudování
Mimořádný inscenační vklad Elisabeth Stöppler by asi nevyzněl tak úderně a emotivně, kdyby se dílu nedostalo rovněž výborného hudebního provedení. Generalmusikdirektor opery Chemnitz a dirigent Robert-Schumann- Philharmonie Giullermo Carcía Calvo poslední část cyklu opět pečlivě nastudoval – šestihodinové představení ani na chvíli nenudilo, perfektně zvládnutá partitura byla jen základním stavebním kamenem, na kterém byly upevněny všechny další finesy ohromujícího hudebního provedení. Přes početnost orchestrálního aparátu sólisté nebyli nikdy kryti a jejich hlasy se výtečně nesly nad orchestrem. Hudební produkce měla jasný názor, napětí a absolutní profesionalitu. Stefan Bilz se postaral o bezchybné nastudování partu sboru (Soumrak bohů je jedinou částí tetralogie, kde je sbor zastoupen).
Pěvci na jedničku
V titulní mužské roli Siegfrieda exceloval německý tenorista Daniel Kirch, který beze stopy únavy s bravurou a jiskrou zpíval jednu z nejnáročnějších partů světové operní literatury vůbec. Herecky se mu dařilo neméně dobře, režijní pojetí své postavy jako zvídavého a méně heroického germánského reka naplnil velmi přesvědčivě. Švýcarka s německo-francouzskými kořeny Stéphanie Müther se musela dlouhá léta jako členka ansámblu erfurtské opery spokojovat jen s velmi malými mezzosopránovými úložkami, než odešla na volnou nohu a postupně se začala etablovat v německém vysokodramatickém oboru. Müther má dobrou techniku, její hlas je krásně znělý a vyrovnaný ve všem polohách; pro roli Brünnhildy má solidní střední polohu, krásné zářivé výšky, temnější barva jejího sopránu se velmi příjemně poslouchá, v určitých hlasových modulacích připomíná umění americké pěvkyně Janis Martin (která také na počátku 70. let minulého století přešla z původně mezzosopránového oboru na klíčové postavy německého repertoáru jako Brünnhilda, Isolda, Kundry či Barvířka). Müther nejen výtečně zpívá, ale zároveň vzorně interpretuje zpívaný text; i přes svoji korpulentnější postavu je přesvědčivá jako mladá poblázněná dívka v 1. aktu, zhrzená zralá žena připravující pomstu či jako zoufalá a zároveň majestátní valkýra v závěrečném obraze opery. Opravdu výkon, který diváka nenechá chladným. Müther v roli Götterdämmerung-Brünnhilde v opeře Chemnitz debutovala, Brünnhildu v předchozích částech cyklu zpívaly jiné zpěvačky, nicméně tato pěvkyně v sezoně 2019/2020 bude zpívat všechny Brünnhildy!
Cornelia Ptassek jako Gutrune a třetí Norna jistě ovládá svůj dobře se nesoucí mladodramatický soprán, ne každému posluchači musí být ale příjemná jistá ostrost jejího hlasu. Především jako Gutrune zaujala především netradičním výkladem Guntherovy sestry, která bývá jinak pojímána mnohem pasivněji. Anna Schuldt jako Waltraute se předvedla pěknou deklamací a příjemným mezzosopránem hezké barvy, mně osobně chyběla v její velké scéně jen vyšší míra napětí.
Ostřílený wagnerovský basbaryton Jukka Rasiainen jako starý nemocný Alberich nám dal pocítit výrazem svého zpěvu, že jeho dny zdaleka nejsou sečteny, Francouz Pierre-Yves Pruvot jako výborně zahraný Gunther zvládl nástrahy náročného partu v cizím jazyce obdivuhodně, jeho jadrný hlas s trochou vibrata se určitě více hodí k Wagnerovi než do italské opery (recenzi jeho kreace krále Cladia ve Facciově Hamletovi jsme přinesli rovněž přinesli na OperaJournal.cz). Rumunský basista Marius Boloș jako Hagen nedisponoval zrovna ideálními hlasovými prostředky pro tuto partii, navíc se mu během večera přihodila hlasová indispozice, nicméně v Stöpplerové „verzi“ změkčilého Hagena jeho slabší výkon celkový dojem skvěle provedeného představení určitě nezkazil.
Velký výkon všech účinkujících na sasko-kamenické scéně před letošními vánočními svátky mně znovu potvrdil můj dřívější dojem z častých návštěv operních představení v menších německých městech – jak vysokou úroveň tady hudební divadlo má a jak vzdělané je místní publikum. Chemnitz zrovna není první německá scéna (na úrovně Mnichova či Berlína), ale laťka je tady postavena opravdu vysoko – bohužel ani naše Národní divadlo v Praze v současné době není schopno vytvořit tak dokonale vyvážené a profesionálně odvedené představení tak svrchovaně náročného titulu.
Ale nemusíte litovat: do Chemnitzu (bývalého Karl-Marx Stadtu) to není z Česka daleko (dvě hodiny pohodlné jízdy z Prahy) a hned v lednu a dubnu 2019 nás tu čeká znovu uvedení celého cyklu.
https://www.theater-chemnitz.de/oper/
Die Theater Chemnitz – Richard Wagner: Die Götterdämmerung 22.12.2019, délka představení 6 hodin.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.