Velký hudební svátek v Drážďanech: Verdiho Maškarní ples

Kdo v posledních sezonách sleduje operní dění v Drážďanech, nemůže přehlédnout výrazný vzestup italského repertoáru. Od nástupu Daniela Gattiho do čela Staatskapelle Dresden získávají verdiovské i další italské tituly v Semperoper stylovou vytříbenost a interpretační lesk, jaký bývá spojován s nejprestižnějšími scénami. Nejnovějším potvrzením tohoto trendu je nová inscenace Verdiho Maškarního plesu (Un ballo in maschera), uvedená v říjnové premiéře. Recenzi přinášíme z pátého představení 21. října 2026.

Přestože sledovaný večer poznamenaly změny v obsazení i za dirigentským pultem, na jeho hudební kvalitě se to prakticky neprojevilo. Hudební nastudování připravil Daniel Gatti, kterého však kvůli zdravotní indispozici nahradil zkušený italský dirigent Giampaolo Bisanti, dobře známý také drážďanské Staatskapelle z dřívější spolupráce. Od prvních taktů vedl představení s obdivuhodnou jistotou, smyslem pro verdiovský tah i dramaturgické napětí. Pod jeho vedením vytvořily orchestr, sbor a sólisté mimořádně soudržný celek, přičemž z orchestřiště po celý večer vyzařovala strhující energie a muzikantské zaujetí.

Zajímavostí je, že drážďanské nastudování neobnovuje původní švédskou verzi s králem Gustavem III., ale ponechává Verdiho pozdější podobu vzniklou po zásazích cenzury. V centru dění tak stojí Riccardo a Renato, tedy postavy známé z tradičně uváděné bostonské verze opery.

Titulní roli bostonského guvernéra Riccarda ztvárnil mezinárodně uznávaný italský tenorista Francesco Meli, který se stal jedním z hlavních pilířů večera. Jeho interpretace zaujala kultivovaným, ušlechtile znějícím témbrem, stylově vytříbeným frázováním i suverénním zvládnutím všech nástrah obtížného partu. Meli přesvědčivě vystihl rozpolcenost muže zmítaného mezi loajalitou k příteli Renatovi a milostným citem k jeho ženě Amélii. Vedle pěvecké elegance zaujal i civilním herectvím, které se vyhnulo operním stereotypům a dodalo postavě lidský rozměr. Vrcholy jeho výkonu představovaly především lyrické pasáže, v nichž mohl naplno rozvinout krásu svého hlasu i mimořádný cit pro verdiovský styl.

Roli Amélie nastudovala pro drážďanskou inscenaci Nicole Car, v recenzovaném představení však nevystoupila a nahradila ji neméně pozoruhodná pěvkyně, jejíž kariéra v posledních letech nabírá mimořádnou dynamiku. Ruskou sopranistku Lidii Fridman sleduji již od roku 2019, kdy na festivalu v Martina Franca jako třiadvacetiletá účastnice Accademia del Belcanto Rodolfa Cellettiho pohotově zaskočila v titulní roli Manfroceho Ecuby. Od té doby prošla dalším intenzivním studiem v Itálii a během několika málo let se vypracovala mezi nejzajímavější pěvecké osobnosti nastupující generace. Vedle italského oboru na sebe upozornila také v tak rozdílných rolích, jakými jsou Straussova Salome či Marie ve Wozzeckovi. V Drážďanech, kde nyní debutovala, zaujala především krásně vedeným dramatickým hlasem velkého objemu, osobitou slovanskou barvou a současně obdivuhodným zvládnutím italské interpretační techniky. Určitá jevištní nejistota, způsobená omezeným časem na společné zkoušky s ansámblem, byla místy patrná, celkově však její výkon zanechal jednoznačně pozitivní dojem a potvrdil, že se jedná o umělkyni vysokých kvalit.

Neméně výrazný dojem zanechal španělský barytonista Germán Enrique Alcántara, kterého jsem měl možnost poprvé slyšet při koncertním provedení Mascagniho Iris v madridském Teatro Real v roce 2025. Také tentokrát potvrdil mimořádné kvality svého hlasu i interpretační vyspělost. Renatovi propůjčil sytě zbarvený, nosný baryton, který si po celý večer zachovával vyrovnanost ve všech rejstřících, a zároveň part naplnil promyšleným výrazem citlivě reagujícím na dramatické proměny postavy. Vedle Francesca Meliho a Lidie Fridman se tak stal dalším z pilířů mimořádně kvalitní hudební stránky představení.

Rozsahem menší, avšak mimořádně náročnou roli věštkyně Ulriky vytvořila Yulia Matochkina, u níž byla sice ohlášena zdravotní indispozice, na výsledku jejího výkonu se však výrazněji neprojevila. Pěvkyně disponující neobvykle širokým hlasovým rozsahem part zvládla s obdivuhodnou jistotou, opřenou o pevnou techniku a zkušenou práci s hlasem. Zvláštní pozornost poutala tmavá, bohatě zabarvená barva hlasu, která vynikla zejména v hlubokých kontraaltových polohách. Režie navíc její postavu neomezila pouze na tradiční výstup v Ulričině scéně prvního dějství, ale učinila z ní jakéhosi tichého průvodce Riccardova osudu, jenž se v různých podobách vrací po celý večer.

Čtveřici hlavních protagonistů doplnila členka souboru Rosalia Cid v kalhotkové roli Oskara. Její sympatický scénický projev doprovázel solidní pěvecký výkon, hlasově ani interpretačně však nedosahovala úrovně představitelů hlavních rolí. Menší, ale důležité úkoly spiklenců Toma a Samuela i námořníka Silvia pak spolehlivě a profesionálně ztvárnili Martin-Jan Nijhof, Vladyslav Buialskyi a David Roy.

Inscenační stránku nového Maškarního plesu jsem si nechal až na závěr, neboť právě režie byla jedinou výraznější vadou na kráse jinak vynikajícího večera. Verdiho opera nabízí mimořádně poutavý, téměř detektivně vystavěný příběh, v němž se politické intriky, osobní konflikty a milostné drama spojují v děj plný napětí a nečekaných zvratů. V kombinaci s Verdiho hudbou jde o divadelně účinné dílo, které nepotřebuje, aby je režie za každou cenu ozvláštňovala. O to větší zklamání přináší inscenace Angely Denoke, někdejší významné německé pěvkyně, která se tentokrát představila v režijní úloze. Scénografové a kostýmní výtvarníci Timo Dentler a Okarina Peter vytvořili pro inscenaci poměrně komplikovanou scénu na točně, jež měla umožňovat rychlé proměny prostředí. Výsledkem však nebyla plynulá dramatická výstavba, nýbrž až příliš vizuálně komplikovaný prostor, který dění na jevišti příliš neprospíval. Ani kostýmy nepřesvědčily: vedle své občas nevzhledné podoby selhávaly především ve vztahu k dramatické situaci. Riccardo se například při návštěvě Ulriky prakticky nijak nemaskuje a v závěrečném obraze, kdy se odehrává samotný maškarní ples, kostýmy prakticky ztrácejí význam a jediným pozůstatkem maškarního převleku zůstávají masky přes oči.

Další problém však spočíval v samotném režijním uchopení. Vztahy mezi postavami zůstaly jen povrchně načrtnuté, jejich konflikty postrádaly intenzitu a dramatické situace nedostávaly potřebnou naléhavost. Tam, kde měla režie odhalovat skryté motivace jednání a stupňovat napětí, nabízela spíše vnější ilustrativní efekty. Jeviště tak zaplňovaly opulentní, ale jen volně s dějem související obrazy, jako například tanečníci s rybími hlavami. Jejich výtvarná bizarnost sice přitahovala pozornost, vlastní dramatice opery však mnoho nepřidávala. Inscenace tak paradoxně rozmnožovala vnější podněty tam, kde jí chyběla především důsledná práce s postavami a jejich vztahy.

Přes výhrady k režijnímu pojetí tak drážďanský Maškarní ples zůstává především mimořádným hudebním zážitkem, na němž se podíleli vynikající sólisté, dirigent, orchestr i sbor.

Giuseppe Verdi: Maškarní ples (Un ballo in maschera), Semperoper Dresden, premiéra 4. října 2026, psáno z reprízy 21. října 2026