Koncertní provedení opery nachází své opodstatnění především ve dvou případech. Buď jde o hudebně pozoruhodné dílo, jehož dramatické či libretistické nedostatky omezují jeho uplatnění na jevišti, nebo se podaří sestavit natolik výjimečné pěvecké obsazení, že hudební stránka díla sama o sobě ospravedlňuje rezignaci na plnohodnotnou scénickou podobu. U Rossiniho komické opery Le Comte Ory (Hrabě Ory), která zazněla minulou sobotu 24. října v pražském Obecním domě, se však tyto předpoklady naplnily jen částečně.
Navíc nejde o titul, s nímž by se pražské publikum setkávalo poprvé. Před devíti lety jej uvedlo Národní divadlo Brno a svou inscenaci přivezlo do Prahy v rámci 13. ročníku festivalu hudebního divadla. Hrabě Ory tak není dílem, které by pražskému publiku zůstávalo zcela neznámé.
Vznik Hraběte Oryho je přitom sám o sobě pozoruhodný. Při komponování opery v roce 1828 Rossini ve značné míře využil hudbu ze svého předchozího díla Cesta do Remeše (Il viaggio a Reims), napsaného o tři roky dříve u příležitosti korunovace francouzského krále Karla X. v Remeši. Tato slavnostní opera měla premiéru 19. června 1825 v pařížském Théâtre Italien. Při práci na nové francouzské komické opeře Rossini převzatou hudbu podstatně přetvořil a doplnil novými částmi. Libretisté Eugène Scribe a Charles-Gaspard Delestre-Poirson přitom museli příběh záletného hraběte Oryho přizpůsobit již existující hudební struktuře. Le Comte Ory, poprvé uvedený 20. srpna 1828 v pařížské Opéra, proto nelze redukovat na pouhou kompilaci starších čísel. Rossini dokázal již existující hudební materiál nově dramaturgicky uspořádat a vtisknout mu svébytný dramatický kontext.
Agentura Nachtigall Artists se nakonec patrně správně rozhodla neomezit uvedení na čistě koncertní podobu a zvolila poloscénické řešení. U díla tak výrazně založeného na převlecích, situační komice a svižném divadelním dění by statické koncertní provedení znamenalo citelné ochuzení. Zvolený přístup se osvědčil, přestože některé herecké akce postrádaly důslednější režijní vedení a místy působily nahodile, bez jasnější koncepce a vzájemné souhry.
Zásadní problém se však ukázal v oblasti, která je pro Rossiniho Hraběte Oryho obzvlášť důležitá: ve francouzské dikci. Na rozdíl od většiny Rossiniho oper komponovaných na italská libreta vyžaduje toto dílo citlivé osvojení francouzské prozodie, přesnou artikulaci a respekt k charakteristickému zvukovému tvaru jazyka. Z pěvců se s těmito nároky dokázali přesvědčivěji vyrovnat pouze představitel titulní role Petr Nekoranec a mezzosopranistka Arnheidur Eiriksdottir. U italských pěvců byla francouzština natolik výrazně poznamenána italskou výslovností, že se její fonetická podoba místy vzdalovala nárokům francouzské dikce. Nešlo přitom jen o slyšitelný cizí přízvuk, nýbrž o nedostatečné respektování specifické artikulace a zvukové organizace francouzského textu, což oslabovalo jazykovou i stylovou přesvědčivost jejich výkonů. Arnheidur Eiriksdottir (Isolier) podala nejvyzrálejší a nejkomplexnější výkon večera, který by obstál i na velkých mezinárodních scénách. Monika Jägerová jako Ragonda uplatnila především svůj mimořádně krásný a působivě zabarvený alt. Petr Nekoranec mohl těžit ze zkušenosti s titulní rolí ze zmíněného brněnského provedení. V postavě záletného hraběte působil podstatně suverénněji a dokázal s citem pro komediální pointu využít i omezené herecké prostředky a kostým k účinnému vykreslení jednotlivých situací. Nelze mu upřít vysokou muzikalitu, cit pro specifický styl francouzské komické opery ani schopnost lehkého uvolněného zpěvu v legatu. Vysoké tóny postrádají potřebnou nosnost a napětí, znějí úzce a barevně chuději než ve středním rejstříku. V něm hlas působí přirozeněji, byť mu místy také schází výraznější průraznost a má sklon k drsnějšímu zabarvení. Sopranistka Angelica Disanto v roli Adèle nabídla příjemně znějící hlas s výraznou pohyblivostí. Její výkon však oslabovalo občasné klesání pod tón a také koloratury, jimž chyběla výrazově pestřejší interpretace. Místy působily mechanicky, jako by se jejich provedení řídilo spíše technickou rutinou než dramatickým obsahem.
Dirigent Gianluca Capuano dokázal i přes omezený zkouškový čas vtisknout Pražské filharmonii cit pro jemnější odstíny a specifický styl Rossiniho hudby. Úvodní část ještě postrádala potřebnou lehkost a průzračnost, orchestr zněl značně zatěžkaně. V průběhu večera se ale jeho hra postupně uvolňovala, získávala na pružnosti a zvukové vyváženosti a lépe vystihovala charakteristickou rossiniovskou eleganci i rytmickou živost.
Výraznou oporou hudebního provedení byl Kühnův smíšený sbor spolu se studenty konzervatoří a HAMU pod vedením sbormistryně Zuzany Kadlčíkové. Sbor se dobře přizpůsobil nárokům Rossiniho stylu, vynikl kompaktním zvukem a potřebnou rytmickou pohotovostí. Jeho umístění na empoře však vytvářelo určitý odstup od poloscénického dění, které se odehrávalo přímo před diváky, a to tak trochu oslabovalo vzájemné propojení hudební a jevištní složky.
Přestože provedení plně nevyužilo interpretační možnosti Hraběte Oryho, připomnělo půvab Rossiniho hudebního divadla, v němž se virtuozita přirozeně snoubí s komediální lehkostí. Večer tak potvrdil přitažlivost samotného díla, zároveň však ukázal, jak vysoké nároky klade jeho přesvědčivé provedení na pěveckou techniku, stylovou kulturu i zvládnutí francouzského jazyka.
Gioachino Rossini: Hrabě Ory (Le comte Ory), koncertní verze opery – Smetanova síň Obecního domu v Praze dne 24. října 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.