Příchod Christofa Loye na jeviště pražského Národního divadla je bezpochyby událostí. Jeden z nejuznávanějších operních režisérů současnosti tu konečně vytvořil vlastní inscenaci. Volba titulu však přináší i jistý paradox. Debussyho Pelléas a Mélisanda, klenot světové operní literatury, se v Praze hrál poměrně nedávno, v sezoně 2012/2013, a její subtilní, posluchačsky náročná poetika ji předurčuje spíše k zájmu úzkého okruhu diváků než k dlouhému repertoárovému životu. I proto se nabízí otázka, zda má taková inscenace šanci naplno rozvinout svůj potenciál, nebo zůstane především výjimečným setkáním s režijní osobností světového formátu.
Premiéra se uskutečnila ve čtvrtek 15. října 2026. Vedle výrazného režijního vkladu Christofa Loye a příkladného hudebního nastudování Patricka Fournilliera se opírá také o špičkový výkon islandské mezzosopranistky Arnheiður Eiríksdóttir, oceňované členky domácího souboru.
LOYŮV SVĚT MEZI SNEM A SKUTEČNOSTÍ
Loyova režie vyniká mimořádně propracovanými vztahy mezi postavami a důrazem na detail. V jeho inscenacích není nic nahodilé, každé gesto i každá situace mají svůj vnitřní řád a logiku. Tento přístup se přirozeně setkává s Debussyho impresionistickou hudbou i Maeterlinckovou předlohou, prostoupenou otazníky, náznaky a nevyřčenými slovy, jejichž význam často přebírá jevištní akce. Právě zde se otevírá prostor pro divákovu vlastní imaginaci. Loy nepředkládá jediný závazný výklad vztahů ani jednotlivých situací, ale ponechává dostatek místa pro vlastní interpretaci a fantazii. Méně přesvědčivě však režisér zachází se zpívaným slovem. Místy jako by zcela pomíjel jeho význam a nechával na jevišti odehrávat situace, které jsou v rozporu s tím, co postavy právě zpívají. Celý příběh Loy soustřeďuje do jediného pokoje, jehož scénografii i kostýmy navrhl Herbert Murauer. Výraznou roli přitom hraje světelný design Valeria Tiberiho, který prostoru propůjčuje proměnlivou atmosféru a pomáhá rozostřovat hranici mezi skutečností a představou. Zadní část místnosti, oddělená zavíracími dveřmi, se stává zvláštním prostorem za hranicí běžné reality. Otevírá se v ní místo pro snové a fantazijní obrazy postav, ale také pro pohledy těch, kteří se právě neúčastní dění v popředí. Jejich přítomnost umožňuje nahlížet na situace z jiné perspektivy a odhalovat postoje či vztahy, které by jinak zůstaly skryté. Z jinak důsledně budované scénické koncepce vybočuje třetí jednání, v němž se dosavadní řád prostoru narušuje a scénografie se posouvá k přímější, poněkud neobratné ilustraci dění.
ZTRACENÉ ODSTÍNY FRANCOUZSKÉHO SLOVA
Alfou a omegou Loyovy režijní práce je obsazení. Režisér vybírá interprety s téměř filmovou důsledností a hledá osobnosti, které dokážou propojit pěvecké schopnosti s přesvědčivým hereckým ztvárněním a odpovídají jeho představě jednotlivých postav. V pražské inscenaci však tento přístup navzdory poměrně širokému mezinárodnímu obsazení nebyl ve všech ohledech šťastnou volbou. Vedle diskutabilní hlasové úrovně některých interpretů (intonačně velice nejistý představitel Arkela) se jako zásadní problém ukázala francouzská dikce.
U Debussyho opery přitom nejde o pouhý technický detail, nýbrž o jeden ze základních předpokladů dramatického účinku. Pelléas a Mélisanda se pohybuje převážně na pomezí zpěvu a parlanda. Jazykový rytmus, přirozená dikce a schopnost naplnit každou frázi významem zde rozhodují o výsledném účinku přinejmenším stejně jako samotné pěvecké kvality. Místo jemných významových odstínů však často zaznívala mechanická, školsky odříkávaná francouzština, která zbavovala Maeterlinckův text jeho poezie a místy posluchače spíše unavovala. Nejcitelněji se tento problém projevil u představitele Golauda Pavola Kubáně, jehož jinak poutavý hlasový materiál nedokázal překonat strojenost jazykového projevu. Ani hostující Eva Kroon v roli Geneviève nedokázala jinak působivým sytým tónem vyvážit neidiomatickou výslovnost a zmíněný představitel Arkela Anders Lorentzson působil vedle unaveného, rozechvělého hlasu rušivě také jazykově. O to výrazněji vynikla Arnheiður Eiríksdóttir, která dokázala francouzský text naplnit skutečným výrazem a přirozeností. Právě u komorního díla, v němž se drama rodí z náznaků, nevyslovených emocí a jemných proměn významu, je totiž jazyková přirozenost nedílnou součástí interpretace. I posluchač bez znalosti francouzštiny zpravidla vycítí, když jazyk na scéně nežije vlastním výrazem. Debussyho zhudebnění je natolik úzce spjato s rytmem a melodií francouzské řeči, že mechanicky odříkávaný text zbavuje hudební drama značné části jeho sugestivnosti. Divák sice nemusí rozumět jednotlivým slovům, velmi rychle však rozpozná rozdíl mezi interpretací nesoucí význam a emoci a pouhou fonetickou reprodukcí naučeného textu. Právě tehdy se vytrácí dramatické napětí, fráze splývají a dílo může navzdory své mimořádné hudební kvalitě působit překvapivě monotónně. Právě v tomto ohledu zanechala inscenace nevyužitý potenciál.Nabízí se proto otázka, proč Národní divadlo při tak širokém mezinárodním obsazení nedalo větší prostor domácím pěvcům, kteří mají s francouzským repertoárem přesvědčivé zkušenosti, například Markétě Cukrové či Stanislavě Jirků.
FOURNILLIEROVA LEKCE DEBUSSYOVSKÉHO STYLU
To, co má v nové pražské inscenaci skutečně pečeť nejvyšší kvality, je hudební nastudování francouzského dirigenta Patricka Fournilliera. Ukázalo se jako mimořádně šťastné rozhodnutí svěřit Debussyho partituru právě dirigentovi, který důvěrně zná specifika francouzského repertoáru a dokáže vystihnout jeho osobitou zvukovou řeč. Fournillier vedl orchestr s mimořádnou citlivostí pro jemné barevné odstíny, průzračnost jednotlivých nástrojových vrstev i neustálé proměny dynamiky. Orchestr Národního divadla na premiérovém večeru skutečně oslnil a prokázal, že pod vedením zkušeného specialisty dokáže zvládnout i mimořádně náročnou Debussyho partituru na úrovni, která snese mezinárodní srovnání.
IDEÁLNÍ MELISANDA
K pěveckým výkonům jsme se již částečně vyjádřili, jednu interpretaci však nelze nevyzdvihnout. Arnheiður Eiríksdóttir byla pro Mélisandu téměř ideální představitelkou. Předurčují ji k tomu nejen vynikající hlasové dispozice, ale také hluboké porozumění francouzskému textu a mimořádné herecké schopnosti. Jedné z nejzáhadnějších postav operního repertoáru dokázala vtisknout působivou kombinaci tajemství, křehkosti a vnitřní síly. Její výkon tak výrazně převýšil úroveň, kterou nabídl španělský barytonista David Oller v roli Pelléa. Ten sice svým hlasovým typem i zevnějškem postavě odpovídal, pěvecké ztvárnění však zůstalo spíše průměrné a ani jeho francouzská dikce nedokázala postavu naplnit potřebnou výrazovou hloubkou.
Pražský Pelléas a Mélisanda tak zůstává inscenací výrazných kontrastů: režijní propracovanost Christofa Loye a vynikající hudební nastudování Patricka Fournilliera narážejí na limity části pěveckého obsazení, především v práci s francouzským textem. Výsledkem je večer, který dokáže zaujmout svou divadelní invencí i orchestrální kvalitou, ale jehož účinek není ve všech složkách stejně přesvědčivý. Zda se tato inscenace stane trvalejší součástí pražského repertoáru, ukáže až další vývoj; už nyní je však zřejmé, že její umělecký potenciál nebyl využit beze zbytku. Právě proto zůstávají otazníky nad dramaturgickou volbou titulu. Přivést do Prahy režiséra Loyova formátu je nepochybně důvod k radosti, o to více však zamrzí, že se tak stalo právě prostřednictvím díla, které má vzhledem ke své výlučné poetice jen omezenou šanci na dlouhodobější repertoárový život.
Claude Debussy – Pelleas a Melisanda, Národní divadlo v Praze v historické budově ND, psáno z premiéry 15. října 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.