Vilém Tell (ve francouzském originále Guillaume Tell, italsky Guglielmo Tell) je název poslední opery Gioacchina Rossiniho z roku 1829, určené k provedení v Paříži. Předlohou k opeře bylo drama Wilhelm Tell německého básníka Friedricha Schillera. V březnu letošního roku monumentální pětihodinové dílo psané ve stylu grand opéra v nekrácené verzi bylo představeno v nové produkci na jednom z nejslavnějších světových jevišt: v milánském Teatro alla Scala.
VILÉM TELL – ŠVÝCARSKÝ NÁRODNÍ HRDINA V ČINOHŘE A V OPEŘE
Bývá tomu tak s mnoha pověstmi, že se jejich epická šíře v obecném povědomí scvrkne na detail, který se dál traduje jako osamělý motiv. Pověst o Vilému Tellovi se zjednodušila na představu střelce pevné ruky a jistého oka, který dokázal srazit šípem jablko z hlavy vlastního syna – na motiv, který v celé pověsti zdaleka není původní a má celou řadu předobrazů. Tellova skutečná existence je nejistá, podle ságy žil ve 14. století, písemně byla poprvé zachycena o sto let později. Tell je představován jako odpůrce Habsburků a bojovník za svobodu a švýcarský národní hrdina. Na divadelní jeviště se Tell dostal v polovině 18. století v tragédii Antoine-Marina Lemierra. Ta se za dalších třicet stala předlohou opery André E. Modesta Grétryho a souzněla tak s oblibou tzv. osvobozovacích oper, které se staly předzvěstí francouzské revoluce, i jejím produktem. Na poli mluveného divadla se Grétryho opera časově sešla s hnutím „Sturm und Drang“, k jehož představitelům patřil Friedrich Schiller. V jeho díle se pověst o Tellovi dočkala význačného zpracování, uvedeném poprvé 17. března 1804 ve dvorním divadle ve Výmaru, což bylo vůbec poslední Schillerovo dramatické dílo.
První verzi libreta pro Gioachina Rossiniho vytvořil Victor-Joseph Étienne de Jouy (1764–1846), který vyšel ze Schillerova dramatu a z dalších pramenů, které se v detailech lišily. Z nejrůznějších podkladů tedy bylo třeba vytvořit jednoduchý děj s omezeným počtem postav, přičemž se muselo myslet například i na rovnováhu mezi mužskými a ženskými hlasy. V pověsti samotné totiž převažovali muži, opera nutně vyžadovala milostný příběh. Protože Rossinimu se libreto příliš nelíbilo, přizval skladatel tedy dalšího autora, jímž byl Hypolite-Louis-Florent Bis (1789–1855), který libreto značně zkrátil a řadu míst zcela přepracoval. Pod konečným tvarem libreta jsou podepsáni de Jouy a Bis, ač k němu přispěli také tehdy osmadvacetiletý novinář Armand Marrast a libretista Hector-Jonathan Crémieux.
Premiéra jediné Rossiniho tzv. velké opery (grand opéra) se konala v Opéra Le Peletier, předchůdkyni pozdější Opéra Garnier, dne 3. srpna 1829. Rossini již dopředu oznámil, že Vilém Tell bude jeho poslední operou. Ve svých 36 letech se po usilovné skladatelské činnosti cítil zcela vyčerpán. Své předsevzetí dodržel a věnoval se poté po dlouhá léta převážně své zálibě v rafinovaném kuchařství.
Řada našich čtenářů je obeznámených s dějem Rossiniho Viléma Tella. Pro ty, kteří by si chtěli oživit obsah, uvádím odkaz na stručný děj v češtině zde.
MILÁNSKÉ HUDEBNÍ A SCÉNICKÉ NASTUDOVÁNÍ
Velkou devízou nejnovějšího nastudování Rossiniho poslední opery v milánské La Scale je provedení této opery v původní téměř nezkrácené podobě (tj. bez škrtů), což je zjevně zásluhou vynikající dirigentské osobnosti Michela Marriottiho, který rozsáhlý opus s orchestrem milánské opery nastudoval. Správná volba padla i na originální jazykovou verzi (francouzština), což je v současné době trendem uvádět na velkých scénách díla italských mistrů v původním jazyce (jako např. Donizettiho Favoritka, Spontiniho Vestálka, Cherubiniho Médea, zatímco Verdiho Don Carlos či Sicilské nešpory G. Verdi se na jevištích provozují jak ve francouzské, tak i italské verzi). Jednota tvůrčího názoru musela zjevně panovat mezi dirigentem a režisérkou milánské inscenace, protože jsou to v dnešní době často právě režiséři, kteří rádi „škrtají“ méně dramatické pasáže, opakování árií s novými pěveckými ozdobami bez ohledu na to, že tím nezřídka způsobí narušení skladatelem vytvořených hudebních struktur. To, co o první repríze 23. března 2024 převedl dirigent Marriotti s orchestrem Teatro alla Scala, lze označit za dechberoucí hudební zážitek, plný hlubokého porozumění pro specifický styl „neitalské“ Rossiniho grand opéra. Orchestr hrál nesmírně elasticky, s ideálními tempy, která rezonovala s přirozeným rytmem zpívané francouzštiny a byly vždy naplněny výrazným napětím a energií. Jen sledovat samotného Michela Mariottiho při jeho práci byl velký prožitek, s jakým vnitřním klidem plasticky řídil orchestr, téměř vždy zpíval se sborem a jak také příkladným způsobem doprovázel zpěváky. Výsledkem byla dokonalá harmonie propojení mezi jevištěm a orchestřištěm.
Výjimečný hudební prožitek byl navíc znásoben promyšlenou inteligentní a jímavou inscenací režisérky Chiary Muti (pozn. dcery vynikajícího italského dirigenta). Muti představila bohaté nadčasové tableau boje porobeného národa proti útlaku, ve kterém nešetřila ani drsnými obrazy fyzického mučení a znásilňování, což se sice během reprízy 23.března 2024 setkávalo i s nesouhlasným bučením tradičně smýšlejícího italského publika, nicméně jí použité postupy byly vždy vysoce funkční, aplikované s vysokým vkusem a v plném souladu s textem libreta. Lidový vůdce Vilém Tell se současně snaží „probudit“ své krajany, kteří jsou apaticky uvězněni v šedi a temnotě svých myšlenek a nejsou schopni se vzchopit k reálnému činu odplaty. Místo toho jsou zahleděni do nereálných vizí svobodného života, což v inscenaci symbolicky vyjadřují chladně svítící tablety, které představitelé švýcarského národa s sebou nosí a ke kterým stále upírají svůj zrak. Výtvarník scény Alessandro Camera efektivním způsobem využil obrovský prostor milánského jeviště, které zaplnil několikapatrovými pojízdnými multifunkčními klecemi, které se, dotvořené diváckou fantazií, měnily v bezejmenné oblasti útlaku (např. vězení) stejně tak dobře jako zeměpisně přesně definovaná místa (např. scénicky výborně byla řešena scéna setkání zástupců tří kantonů v soutěsce Rütli, kde historicky došlo k vyhlášení jejich společného povstání). Asi největší uzdu své fantazie popustila režisérka ve druhé scéně 3. jednání ve scéně tradičně „oslavující“ sto let rakouské nadvlády ve Švýcarsku, při které Gesler nechá umístit svůj klobouk na vrchol stožáru a Švýcaři jsou nuceni k tanci. Na místě velké baletní scény (tradičně vkládané do třetího jednání tzv. velké opery) Chiara Muti spolu s choreografkou Silviou Giordano a členy baletu Teatro alla Scalla vytvořili kongeniální taneční kreace, poukazující na absurditu hlubokého ponížení švýcarského lidu, kterému přihlíží a vysmívá se Geslerova suita skládající se ze děsivých individuí. Balet v této části opery měl v minulosti víceméně „odlehčovací“ funkci a jeho hudební obsah často neměl mnoho společného se zbytkem opery. V případě milánského Guilauma Tella se dirigentovi a režisérce představení podařilo vytvořit vysoce kontrastní a jevištně neobyčejně účinné spojení funkční baletní hudby s vysoce akční a emocemi nabitou choreograficko-scénickou akcí, z kterého divákovi až mrazilo. O „nadstandardní“ společné řeči dirigenta a inscenátorů by dalo psát ještě dlouho psát. Připomenu jen ještě vysoce pozoruhodné a silně emotivní finále opery, které symbolizuje osvobození Švýcarů z rakouské nadvlády a jejich znovunalezení klidu: celá scéna se rozjasňuje a účinkující svlékají své kostýmy, které padají k zemi jako okovy – to vše za monumentálního zvuku orchestru, který pod taktovkou Maestra Mariottiho hraje v neuvěřitelně pomalém tempu, plném napětí.
PĚVEČTÍ INTERPRETI
Vynikající hudební a jevištní provedení Rossiniho Viléma Tella dosáhlo vrcholu díky účasti řady vynikajících pěvců. Titulní roli Tella vytvořil velice zkušený a přesvědčivý Michelle Pertusi. Pertusimu občas činil drobné problémy zpěv ve vyšší poloze (je to spíše basbaryton než baryton, pro kterého jeho role napsána), ale střední a nízká poloha (ve které se part většinou pohybuje) měla v jeho podání skvělou znělost a bohatost výrazu. Tenorista Dmitry Korchak se představil v přetěžké roli Arnolda ve fascinující pěvecké formě. Vypjaté tenorové výšky zpíval uvolněně, bez tlaku, vždy s pečlivě voleným výrazem a krásným legatem. Vrcholně obtížnou árii ze 4. jednání „Amis, amis, secondez ma vengeance“ brilantně zvládnul s opakováním s obdivuhodnou lehkostí. Princeznu Mathildu původně měla zpívat Marina Rebeka, po jejím odřeknutí jí v celé sérii prvních představení zastoupila půvabná Salome Jicia, která sice má méně dramatický hlas než Rebeka, ale ve francouzské „vylehčenější“ verzi díla se velmi dobře uplatnila. Zvláště excelovala v pomalých lyrických pasážích, kde vyniklo její krásné legato. V rychlých dramaticky vzrušených částech jejímu projevu chyběla vyšší dávka razance a znělosti. Arnoldova otce Metchala spolehlivě vytvořil mladý basista Evgeny Stavinsky, u kterého jsme postrádali jen více osobního vyzařování a majestátu. Sopranistka Catherine Trottmann zahrála velmi dobře kalhotkovou roli Tellova syna Jemmyho a i její lehký lyrický soprán se velmi dobře nesl v obrovském prostoru milánské opery. Příkladnou Hedwige byla Géraldine Chauvet, která ihned po svém vstupu na jeviště zaujala krásným frázováním a bohatostí výrazu ve francouzštině. Z ostatních postav určitě stojí za zmínku kvalitně obsazené vedlejší postavy Waltera Fursta v podání Nahuela di Pierro, Rudolpha Bravan Ávila Martineze. Luca Tittoto zdařile svými hereckými prostředky a za pomocí kostýmu (Ursula Patzak) vytvořil až démonicky působící postavu Geslera, pěvecky už natolik perfektní nebyl, především mu chybělo legato a jeho interpretace francouzského textu byla spíše průměrná.
Čtenáři po přečtení recenze nemusí úplně litovat, že neměli možnost sami zažít tak všestranně „vybroušené“ představení jako byl Vilém Tell v Teatro alla Scala. Slavné divadlo totiž chystá po skončení série přestavení live stream na televizi LaScalaTV, který bude k dispozici od 6.4.2024 do 12.4.2024. Určitě neváhejte a aspoň v této formě se na představení podívejte, nebudete litovat.
G. Rossini: Guillaume Tell (Vilém Tell), Teatro alla Scala; nová produkce, psáno z první reprízy dne 23. března 2024
V recenzi byly použity vybrané statě z příspěvku Vlasty Reittererové k inscenaci Vilém Tell v Theater an der Wien v roce 2018, uveřejněné na našem portálu – se souhlasem autorky.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.