Grandiózní Strauss v Drážďanech

Žena bez stínu (Die Frau ohne Schatten) – mistrovská opera Richarda Strausse, sedmá v pořadí jeho operních opusů (1919), náleží k nejvzácnějším klenotům operního dědictví dvacátého století. Má punc výjimečnosti, vznešenosti a také mimořádné interpretační náročnosti, a proto nezřídka bývá uváděna (nejen) při zvláštních událostech. V roce 1955 vedle Beethovenova Fidelia otevírala z válečných trosek znovu vzkříšenou Vídeňskou státní operu, byla zahajovacím představením opravené Mnichovské státní opery v roce 1963 a třeba ještě jeden příklad: v roce 1966 „spolu“ otevírala provoz nové Met v Lincoln Centre. Po osmnácti letech se nyní vrací Die Frau ohne Schatten v nové inscenaci i do drážďanské Semperoper v ukázkové podobě dokonalého Gesamtkunstwerku.

Žena bez stínu je posledním novým operním titulem, který drážďanskému publiku představil jeho Generalmusikdirektor Christian Thielemann, který od příští divadelní sezóny zaujme neméně významnou pozici (GMD) v Deutsche Staatsoper v Berlíně po Danielu Barenboimovi. Výjimečností „thielemannovských“ nastudování je provádění „Frosch“ (jak se mezi operními fanoušky opeře říká) v plném rozsahu, tedy bez škrtů, a to zhruba od přelomu století, kdy Thielemann zastával stejnou pozici v Deutsche Oper Berlin. V dnešní době často slyšíme nářky, jak chybí velké dramatické hlasy a jak současní zpěváci zdaleka neumí to, co ovládali pěvci minulosti. V případě interpretů (spíše tedy interpretek) hlavních rolí v této Straussově opeře je však opak pravdou. Když posloucháme „Die Frau“ ve vysoce hodnocených studiových či živých snímcích Dr. K. Böhma, H. von Karajana, J. Keilbertha, W. Sawallische a dalších musíme si uvědomit, že tyto nahrávky reprezentují jen asi osmdesát procent původně komponované hudby. První digitální kompletní nahrávky (po rozhlasové z roku 1950 dirigenta Winfrieda Zilliga) vznikly ve studiu (tj. byly postupně natáčeny, a tak „šetřily“ pěvce) v roce 1988 (W. Sawallisch – label EMI) a v roce 1992 (G. Solti – label DECCA). Provést ovšem celé dílo bez škrtů v živém představení je mimořádný unikát, který představuje především pro protagonistky Císařovny (Kaiserin), Barvířky (Färberin) a Chůvy (Amme) zcela mimořádnou pěveckou zátěž, navíc vyžadující náročnou hereckou akcí. A v tom má nové drážďanské nastudování (asi jen vedle toho současného vídeňského) opravdový punc originality.

STAATSKAPELLE DRESDEN

Dokonalé, dechberoucí, spektakulární – to jsou synonyma, kterými bychom mohli charakterizovat hudební nastudování Ch. Thielemanna s orchestrem Staatskapelle Dresden. Originalita zvuku tohoto tělesa v kombinaci s hluboko zakořeněnými principy interpretace děl R. Strausse a léty soustavné spolupráce s Thielemannem přinesly o repríze 30. března letošního roku mimořádný hudební zážitek. Orchestr netradičně doplnili hráči na několik vzácně slýchaných nástrojů (např. skleněná harmonika, stroj na vítr apod.) Léta trvalé neúnavné práce na partituře při různých nastudováních v Německu i po světě přinesly Ch. Thielemannovi dokonalou zkušenost s partiturou, tempy, přechody a místy extrémní pěvecké zátěže, takže dokáže stejně mistrovsky vést orchestr, jako doprovázet zpěváky a „ulehčit“ jim zvláště obtížná místa ztlumením orchestru či volbou tempa. Vedle očekávaného omamného zvuku orchestru, blížící se téměř hudebnímu orgasmu v závěru třetího jednání, překvapil dirigent a orchestr velmi působivým lyrickým hraním v jednání prvním.

INSCENACE NA VÝBORNOU

Nastudovat „pohádku pro dospělé“ Die Frau ohne Schatten nabízí inscenátorům poměrně široký tvůrčí prostor, neboť dílo je plné metafor a symbolů, a tak představuje poměrně bohatou škálou realizačních možností. Režisér David Bösch dokázal titul zbavit tradičního bohatě vizuálního balastu a svůj koncept soustředil na vykreslení dvou „obyčejných“ párů, které procházejí obdobím těžké manželské krize. V jeho inscenaci nikdy nevládne duch umělé ušlechtilosti, ale hluboce emotivního lidství, včetně kouzelně laděných intimních míst (postelová stínohra Císaře a Císařovny) a eskalovaných konfliktů v domácnosti Barvíře a jeho manželky. Na rozdíl od předchozích tvůrců umí Bösch navíc obohatit dramaticky vyhrocená místa vysoce zdařilou tragikomickou notou, která do jinak vážné inscenace příjemně vnáší i tolik potřebný humor. Režisérově vizi výrazně napomáhá funkční scéna Patricka Bannwarta, která umí dokonale skloubit symbolistní prvky s jevištním naturalismem a ideálně souzní s kostýmy Moany Stemberger. Celkově vizuálně atraktivní obraz inscenace umocňuje videodesign Falka Herolda a Patricka Bannwarta.

INTERPRETI

I pokud jde o pěvecké obsazení jednotlivých rolí, Semperoper se může skutečně pyšnit castem, který patří mezi absolutní světovou špičku v oblasti straussovské interpretace, zvláště když opět připomeneme, že na nezkrácené party si ve „Frosch“  troufne jen hrstka pěvců na světě.

Císařovnu vytvořila vysoce spolehlivá a (nejen) německým publikem milovaná Camilla Nylund. Pro Císařovnu má ideální rovný nosný mladodramatický soprán a přestože nedávno začala zpívat rovněž vysoce dramatické úlohy Isoldy či Brünnhildy, vyžadující robustní střední polohu, má stále jisté krásné výšky. Nylund věnuje velkou pozornost řádné výslovnosti němčiny, ale pořád si „hlídá“, aby vytvářela jen krásné legato, kterému podřizuje celkový výraz, což může v jistém ohledu působit jako odstup od role, který je patrný především ve srovnání s osobitými hereckými představitelkami Barvířky a Chůvy, které v zájmu pravdivosti výrazu neváhají občas sáhnout i po ošklivějším tónu. Druhou zástupkyní výborné finské pěvecké školy byla Miina-Liisa Värelä v přetěžké roli Färberin. Värelä zpívá s obdivuhodným dramatickým nasazením, které kulminuje v pěvecky vyhroceném finále druhého jednání „Es gibt derer, die bleiben immer gelassen“, kde však ale jde až na samotnou hranici svých hlasových možností. Její Barvířka je herecky strhující, umí se hluboko ponořit do role, skvěle ovládá mimiku a troufne si udělat na jevišti legraci sama ze sebe. V tomhle všem jí skvěle sekunduje Chůva zpívající herečky Evelyn Hertlitzius, o jejímž neomylném dramatickém nervu jsme již několikrát psali v našich recenzích. Dlouholetá úspěšná Barvířka přijala (poprvé v roce 2019) novou výzvu a nastudovala neméně obtížný part Chůvy, který je přece jen o něco níže položený. Herlitzius je vskutku mefistofelskou Amme, která od prvního okamžiku ovládne i poloprázdné jeviště. Rodilá operní tragédka staví svůj výkon na dokonalé interpretaci textu a k tomu jí mnohovrstevnatý jazyk Hofmannstahlova libreta nabízí ojedinělé možnosti. Herlitzius vybavuje svoji ďábelskou postavu unikátní řečí těla a hraje doslova každým mrknutím oka a každým záhybem svého těla. Z mužských představitelů oslnil krásným dramatickým materiálem tenorista Eric Cutler (Císař), navíc v ideální kombinací romanticko-heroického stylu, hluboce lidským a pravdivým Barvířem byl barytonista Oleksandr Pushniak, který dokonale sehraný s Miinou-Liisou Värelä převedl ukázkové jevištní partnerství. Zvučným basbarytonem a výraznou interpretací textu zaujal i Andreas Bauer Kanabas (Geisterbote). Jak tomu bývá u našich saských sousedů dobrým zvykem, kvalitně byly obsazeny i menší (ale důležité role) Strážce chrámového prahu Nikolou Hillebrand, Hlas sokola Leou-ann Dunbar a Hlasu ze shora Christou Mayer ad. Divácky atraktivní role Zjevení mladého muže byla tentokrát nápaditě (a s vtipem) rozdělena mezi lahodně zpívajícího tenoristu Martina Mitterrutznera a pět spoře oděných členů pánského baletu. Sbor a Dětský sbor Semperoper pod vedením André Kellinghause a Claudie Sebastian-Bertsch se rovněž představil ve vrcholné formě.

Nová drážďanská Žena bez stínu reprezentuje to nejlepší, co dnes operní jeviště může nabídnout: nádhernou (poslední romantickou) operu mága Richarda Strausse, plnou myšlenek lidství a humanismu, ukázkové hudební nastudování v původní nezkrácené šíři, vynikající pěvecké výkony navíc souměřitelné s uměním jejich činoherních kolegů. Prostě divadlo, na které se vyplatí si do Drážďan zajet!

Richard Strauss: Die Frau ohne Schatten (Žena bez stínu), nová produkce – premiéra 23 března 2023, psáno z reprízy 30.3. 2024.