Operní scéna Teatro Carlo Felice v italském Janově v současné sezóně 2023/2024 nabízí celkem devět operních titulů; mezi nimi převažuje repertoár zastoupený tradičně Puccinim, Rossinim a Verdim, nicméně mě zaujal vzácný titul, který budou zřejmě znát jen zasvěcení milovníci italského belcanta: BEATRICE DI TENDA skladatele Vincenza Belliniho.
BEATRICE DI TENDA MÁLO UVÁDĚNÝ TITUL ?
Přestože Beatrice di Tenda je dílem zralého Belliniho, které bylo zkomponováno v období mezi Normou (1831) a Puritány (1835), uvádí se spíše sporadicky jako lahůdka italských operních festivalů. Připomeňme na úvod, že první Beatricí (v Teatro La Fenice v roce 1838) byla slavná pěvkyně Giuditta Pasta, o nové vzkříšení titulu ve 20. století se v roce 1961 zasloužila American Opera Society v New Yorku s australskou divou Joan Sutherland (která později pak operu nahrála i na gramofonové desky), v následujících letech a desetiletích se v titulní roli objevovala jména jako Leyla Gencer, Mirella Freni, June Anderson, Lucia Aliberti, Mariana Nicolesco, Mariella Devia nebo Edita Gruberová, jejíž výkony v této roli jsou zachyceny na CD i na DVD z curyšské opery.
Důvodem menší obliby Beatrice v porovnání s Puritány, Normou či Pirátem zřejmě plyne mj. z podobnosti námětu se slavnější Annou Boleynovou (Anna Bolena) skladatele Gaetana Donizettiho. Libreto pro Belliniho napsal věhlasný libretista Felice Romani podle stejnojmenné hry Carla Tedaldi Forese. Ta čerpá ze skutečného tragického osudu šlechtičny Beatrice Lascaris di Tenda, vdovy po veliteli žoldnéřů Facina Cane, která se znovu provdala za krutého vévodu Filippa Maria Viscontiho v Miláně v 15. století. Filippo, jak ho vykreslil libretista Felice Romani, se zamiluje do Agnese dal Maino a chce se zbavit své manželky Beatrice. Rychle uvěří komplotu o Beatricině cizoložství s jejím ctitelem Orombelem, který mu podstrčí žárlivá Beatricina rivalka Agnese. Nakonec pošle svoji ženu na smrt.
BEATRICE DI GENOVA
Velkým magnetem nové produkce v Janově (ital. Genova) byla především účast pěvecky mimořádně disponované americké sopranistky Angely Meade v titulní roli. Meade, kterou české publikum zná především přenosů z Metropolitní opery, se dlouhodobě specializuje na italské belcanto a má v repertoáru velké tragické postavy typu Normy, Semiramide, Ermione, ale i třeba Verdiho Alžbětu, Elvíru z Ernaniho, Leonoru (Il trovatore) nebo Aidu. Její skvělá pěvecká technika a dokonalá obeznámenost se stylem zdobného zpěvu z ní dělá přesvědčivou interpretku, která umí jít k jádru postavy a za pomoci nejrafinovanějších pěveckých fines dokáže představit divákovi i ty nejjemnější nuance vývoje složitých charakterů. Horší je to s jejím hereckým vyjádřením. Meade trpí již silnou nadváhou, na jevišti se pohybuje ztěžka; prakticky se neumí „v roli“ na jevišti řádně pohybovat a při zpěvu zaujímá více méně stále jednu standardní pozici. Přesto ale si dokáže ryze hlasovými prostředky diváka podmanit a získat. Beatricinu soupeřku v lásce vytvořila zkušená Carmela Remigio, která do produkce narychlo zaskočila, poté co odřekla původně avizovaná Theresa Kronthaler. Remigio se svým lyrickým sopránem, skleněného, nepříliš vzrušujícího témbru průběhu večera dopustila několika drobných pěveckých chyb (což lze omluvit z důvodu, že neměla dostatek času na přípravu), ale vytvořila vcelku přesvědčivý charakter Agnese, který doplnila elegantním počínáním si na scéně. Barytonista Mattia Olivieri (Filippo) předvedl ukázkovou etudu, jak vcelku s nevelkým hlasem se dá udělat velké poutavé divadlo. Olivieri opřel svůj projev o maximální výraz při zpívaném textu, speciálně zdůrazňování souhlásky „r“ dávalo jeho prezentaci punc majestátnosti, razantnosti až krutosti (aniž by to to působilo přehnaně). Olivieri nepředváděl povrchní šablonu manžela-tyrana, naopak zaujal celkově širší paletou výrazovosti. Tenorista Francesco Demuro (Orombello) předvedl krásně vedený lyrický hlas bez problémů stoupající do zářivých výšek včetně působivého frázování. Orchestr Opery Carlo Felice Genova řídil vynikajícím způsobem Riccardo Minasi. Z jeho způsobu vedení orchestru a všech pěveckých protagonistů byl jasně znát jeho cit pro styl italského belcanta, skutečné doprovázení zpěváků respektující jejich pěvecké dispozice. Nutno dodat, že opera byla hrána jen s minimálními škrty, což umožnilo, aby se Belliniho málo hraná Beatrice a zpěváci předvedli v plné šíři svého umění.
Zmínku o inscenaci jsem si nechal záměrně až na konec své recenze. Beatrice di Tenda je koprodukčním titulem s benátským Teatro La Fenice. Režijně se na produkce podílel Italo Nunziata spolu se svými spolupracovníky Emanuelem Sinisim (scéna) a Alessiem Rosatim (kostýmy). Inscenovat operní titul, ve kterém diváky méně zajímá obsah a jasnou preferenci má hudba a zpěv, je vždy složitou záležitostí, zvláště pokud se pro plné hudební vyznění díla volí téměř kompletní verze dle kritické edice. Naplnit svrchovanou vizuální a neotřelou podívanou velké ansámbly, opakování částí dlouhých árií s novými variacemi je obtížné a vlastně divák o to ani nestojí. V tomto smyslu odvedl Nunziata standardně slušnou práci: jeho scénicko-výtvarný koncept vcelku příjemným způsobem „převádí“ libreto na jeviště a umírněnými prostředky dává zpěvákům prostor pro hereckou akci. Samotný tragický příběh nikam zásadně nepřesunuje, resp. zásadním způsobem ani časově nevymezuje – nechává jej odehrát v jakési nadčasové rovině a tím nejlepším způsobem slouží Bellinimu.
Vincenzo Bellini: Beatrice di Tenda, Teatro Carlo Felice Genova, psáno z reprízy 22. března 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.