Ve středu se objevila ve sdělovacích prostředcích zpráva, že v úterý 2. února 2021 zemřela v Hodoníně emeritní sólistka opery Národního divadla v Praze Libuše Domanínská. Lakonická zpráva, ostatně o úmrtí mnoha lidí z nejrůznějších oborů čteme v této smutné době poměrně často. Libuše Domanínská zemřela ve věku 96 let. Ano, požehnaný věk. Přesto, když zemře vám blízký člověk, zasáhne vás to, i kdyby zemřel třeba ve 150 letech. Libuše Domanínská byla nejen vynikající umělkyně, ale především vzácný člověk. Znal jsem se s ní přes padesát let. Měli jsme se vzájemně rádi. Mně učarovala již v dětském věku jako Terinka v Mandausově inscenaci Jakobína a jako Micaela v Bizetově Carmen v tehdy moderní režii Václava Kašlíka. Nebyla nikdy nafoukaná, žádná primadona, měla pochopení a lásku pro kluka, kterému učarovala opera. A ta mu učarovala nejen díky jejímu umění, ale i umění celé té slavné generace pěvců Národního divadla 60. a 70. let minulého století. Tehdy jsem viděl představení a výkony, na která se nedá zapomenout. Mnoho oper jsem od té doby neviděl v lepším režijním nastudování. Třeba Krombholcova a Theinova Káťa Kabanová Leoše Janáčka. Úžasná inscenace úžasné opery. Theinovi výtvarník Svoboda vytvořil jednoduchou scénu. Stůl, dvě židle a dvě zavěšená okna. Dřevěné molo a nad ním zavěšená větev. Oč byla méně scéna zastavěna kulisami, o to víc režisér Thein dbal na to, aby jeho pěvci/herci hráli opravdové divadlo. A všichni hráli! Samozřejmě jim vévodila Libuše Domanínská v titulní roli. Káťu milovala, dala do jejího příběhu vše. Přirozený vrchol byl pak v jejím závěrečném monologu „Ne, nikdo tu není“. Smutek v hlase vystřídalo pevné zvolání k „větrům bujným“ a k poslednímu rozhodnutí „A třeba zemřít!“ Jako Káťa umírala Libuše Domanínská mnohokrát, i v Buenos Aires, kde Káťu zpívala pod taktovkou dr. Václava Smetáčka.
Do Prahy přišla z Brna se čtyřiceti nastudovanými rolemi během téměř deseti sezón. Zní to neuvěřitelně? Tehdy ovšem běžná praxe. Do pražského ansámblu tato upřímná žena s otevřeným srdcem zapadla. Nikdy neřekla sebemenší výtku na adresu svých kolegyň či kolegů, o pomluvách ani nemluvě. Neměla to zapotřebí, nikdo to neměl zapotřebí. Tehdy vedení opery Národního divadla dbalo, aby všichni dostali odpovídající příležitosti a zpívali. Však se hrálo ve třech velkých divadelních budovách, repertoár byl obrovský, na některé opery se dostalo jen několikrát v sezóně. Jak Libuše Domanínská neřekla křivé slovo o kolegyni, neslyšel jsem, aby někdo hovořil špatně o ní. Alternovala s řadou vynikajících sopranistek – Miloslavou Fidlerovou, Drahomírou Tikalovou, Evou Zikmundovou, Miladou Šubrtovou, Jadwigou Wysoczanskou, Jaroslavou Vymazalovou, Helenou Tattermuschovou a dalšími. Milovala také své kolegy Beno Blachuta, Ivo Žídka, Eduarda Hakena a další – zpívala s nimi i na mnoha koncertech mimo Národní divadlo. Nezažil jsem, že by jí někdy vypadl text nebo si spletla melodickou linku. Nikdy! Na každé představení se poctivě připravovala, každé představení bylo pro ni premiérou.
Na které role z jejího velkého repertoáru vzpomenout? Snad na všechny (ne všechny jsem ovšem viděl, ale viděl jsem jich hodně). Byla vynikající představitelkou českých operních postav, Janáčka měla v krvi z rodné Moravy. O Kátě už byla řeč. Byla i citlivou Jenůfou z Její pastorkyně. Poslechněte si Gregorovu nahrávku této opery. Bez obrazu, jen hudbu. Jaký výraz dokázala roli dát: smířlivé „Števo, já vím, žes to urobil z té radosti dnes!“, obrovský smutek při „Tož už mi umřel, už je andělíčkem“, radostné a nadějné „Ó Laco, včil k tobě mne dovedla láska, ta větší, co Pán Bůh s ní spokojen!“. Byla ideální představitelkou této role! Janáčka zpívala snad celého, už v Brně měla příležitost v některých rolích vystoupit na jevišti, jiné nahrála v rozhlasovém studiu, např. Mílu v Osudu. Nahrála s Břetislavem Bakalou i Káťu, kterou nastudovala narychlo za nemocnou kolegyni, když sama v nahrávce měla zpívat part Varvary. Dvakrát nahrála i Lišáka, v Supraphonu nazpívala i trojroli z Výletů páně Broučkových. Zpívala snad v každé Smetanově opeře – Ludiše, Jitka, Vendulka, Mařenka, Katuška, Krasava … Ano, Krasava. Vždy říkala, že si v árii nesmí zatěžkat hlubokou polohu, protože by potom nezazpívala ty vysoké tóny. Jak moudré! Nikdy nezapomenu na poslední představení Libuše a Dalibora v Národním divadle před jeho rekonstrukcí. Ta představení měla úžasnou atmosféru, protože mnozí umělci tušili, že v rekonstruované budově si již nezazpívají. Libuše Domanínská byla při těchto představeních mimořádně disponovaná. Její Jitka v Daliboru bez problémů zvládla vysoké c nad sborem. A Libuše Domanínská se do zrekonstruovaného Národního divadla vrátila, ale už v menších rolích. Nikdy jí nebyly cizí, nikdy je neodmítala, přijímala je s pokorou a z každé udělala roli, která nemohla zůstat bez povšimnutí. Třeba Žena v Suchoňově Krútňavě. Jeden výstup – a Domanínské bylo plné jeviště! Byla i dobrosrdečnými maminkami, např. jako Larina, Ludmila, Rychtářka, byla i Hospodskou v Tajemství, Peronskou ve Vojně a míru nebo Revírníkovou v Příhodách lišky Bystroušky.
Úžasná byla i její Rusalka, kterou zpívala tak ráda a v mnoha představeních. V Jakobínu Terinku později vyměnila za Julii, svůj komediální talent prokázala i v Káče, setkala se i s Liduškou v Králi a uhlíři. I ve světovém repertoáru našla řadu rolí, které jí nesmírně seděly, např. Aida, Taťána, Líza, Alžběta (Don Carlos), Čo-Čo-San, Abigail (s ní jezdila pravidelně hostovat i do Vídně).
Věnovala se i koncertnímu repertoáru, Zdeněk Blažek pro ni psal písňové cykly, zpívala s orchestrem např. sopránové sólo v Glagolské mši a v mnoha dalších kantátách a oratoriích. Byla častým hostem i v rozhlasovém studiu, většina jejích nahrávek patří dnes do Zlatého fondu. Nahrávala i pro Supraphon.
Když jsem jí šel gratulovat k jejím devadesátinám, řekla mi, že už nechce žít (zažila v rodině velice smutnou událost). Vysadila prý všechny předepsané léky a myslela, že umře. Ale k jejímu překvapení vysazené léky způsobily opak, Libuši Domanínské bylo lépe. Osud jí dopřán ještě šest let dalšího života, byť většinu z nich prožila v pečovatelském domě v Hodoníně, nedaleko svého rodného Domanína.
Český rozhlas uctí památku této velké operní pěvkyně reprízou dvouhodinového Ronda, které jsem před lety sestavil na počest jejích 90. narozenin, doplněné velkým hodinovým rozhovorem s touto jedinečnou umělkyní. Všichni, kdo jste Libuši Domanínskou měli rádi, poslouchejte stanici Vltava Českého rozhlasu 6. března.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.