Jestliže Mascagniho Iris a především Leoncavallova Bohéma patří k dramaturgickým klenotům letošního Festivalu Verismo v turínském Teatro Regio, Sedlák kavalír a Komedianti představují naopak pevné stálice světového operního repertoáru. Festival tak vedle méně uváděných děl obou skladatelů zařadil také jejich nejslavnější opery, tradičně uváděné společně. Hudebního nastudování se ujal Andrea Battistoni, režijní koncepce však vznikly odděleně: Mascagniho operu připravil Daniele Menghini, Leoncavallovy Komedianty Francesco Micheli. Obě inscenace spojuje scénografie Davida Signoriniho. Nabízí se tedy otázka, zda se podařilo vytvořit jednotnou vizuální koncepci, nebo zda každý z režisérů zvolil vlastní cestu.
Obě díla inspirovaná skutečnými událostmi spojuje prostředí tradiční italské komunity, v níž se osobní vášně a zrazená čest střetávají s pevně zakořeněnými společenskými a náboženskými rituály. Zatímco Sedlák kavalír nás zavádí na sluncem zalitou Sicílii, příběh Komediantů má kořeny v Kalábrii.
Při sledování Sedláka kavalíra jsem se zprvu mylně domníval, že jde o starší inscenaci, pietně udržovanou na repertoáru podobně jako legendární Tosca Margarethe Wallmann ve Vídeňské státní opeře z roku 1958. Produkce Daniele Menghiniho je však zcela nová a tradiční prvky v ní rozvíjí až do podoby velkolepého sakrálního divadla velikonočních obřadů. Scénografie Davida Signoriniho s několika hracími plošinami na otočném jevišti a kostýmy Niky Campisi vytvářejí mimořádně bohatý, místy až přehlcený obrazový svět. Namalovaní andělíčci na kartonu, Madony, velikonoční beránek, Golgota, Kristův hrob, Poslední večeře či Getsemanská zahrada – náboženská symbolika se vrství jedna přes druhou a vizuální nápady jako by neměly konce. Přesto bych tuto inscenaci nechtěl odsoudit jako pouhou přehlídku scénografických efektů. Její přepychová ilustrativnost má totiž i svůj půvab a v kombinaci s propracovanými hereckými akcemi a interprety, kteří své postavy žijí s mimořádným nasazením, vytváří osobitý divadelní svět. Ten může konzervativněji orientovaného diváka přímo nadchnout, zatímco publikum otevřené současnějšímu opernímu divadlu v něm i tak najde dostatek divadelní energie a nápaditosti.
Francesco Micheli od počátku proměňuje scénu v jakýsi lunapark, jehož dění řídí Tonio. V bílém obleku zpívá Prolog přímo před diváky v první řadě a také během Intermezza vstupuje také z hlediště a naznačuje, jak se z duševních zranění rodí pomsta, která vyvrcholí při představení. Chytrá koncepce však zaniká pod nánosem zbytečných efektů: neustále přítomní statisté v maskách a s andělskými křídly svým vtíravým pantomimickým hemžením kolem cirkusových symbolů spíše diváka ruší. Samotné vyústění pak přináší další zklamání: po Caniově útoku se ukáže, že i smrt Neddy a Silvia byla jen součástí představení. Všichni nakonec vyskočí k společné děkovačce. Drama, k němuž celé dění směřuje, se tak v poslední chvíli rozplyne a nezůstane z něj téměř nic.
Zatímco režijní koncepce obou titulů vyvolávají rozdílné dojmy, hudební stránka večera představovala mimořádně přesvědčivý celek, a to jak v orchestrálním provedení, tak v pěveckém obsazení.
Pravou perlou večera, vedle řady špičkových pěveckých výkonů, byl mimořádný výkon orchestru turínské opery pod vedením Andrey Battistoniho. V Sedláku kavalírovi volil pomalejší, široce rozvržená tempa, která umocňovala dusnou atmosféru a dobře souzněla s bohatou obrazností velikonočních rituálů na scéně. Ani v těchto pomalejších tempech však hudba neztrácela napětí. Orchestr vynikal ojedinělou propracovaností zvuku, barevností, plasticitou a dynamickou proměnlivostí. V Komediantech Battistoni zvolil uvolněnější výraz, přesto už nezvykle pojaté úvodní tóny předehry naznačily dozvuk těžké tragédie první části večera a zároveň předznamenaly další dramatický vývoj. Za jednu z Battistonových předností považuji také mimořádný cit pro pěvce a sbor. Dokáže jim poskytnout dostatek prostoru i času k výrazovému rozvinutí, aniž by hudební celek ztrácel tah a napětí.
Sbor Teatro Regio pod vedením Gey Garatti Ansini podal výkon, který překonal vysoká očekávání. Nebyl pouhou spolehlivou součástí provedení, ale výrazným hudebním pilířem celého dvojvečera.
Obě představení se mohla pochlubit mimořádnými pěveckými výkony, a to nejen po stránce hlasové, ale také interpretační a v neposlední řadě v přirozeném a výrazově přesvědčivém zacházení se zpívanou italštinou.
Ekaterina Semenchuk jako Santuzza disponuje hlasem velkého objemu a bohaté barevnosti. Přes mohutnost svého orgánu však dokáže mistrně pracovat s dynamikou a ztišit jej až do tklivého mezzavoce. Její výkon měl obrovský energetický náboj a strhující dramatickou intenzitu. Vynikajícím partnerem jí byl Angelo Villari, který zaujal pevnou, spolehlivou výškou i působivě znějící střední polohou. Také jeho výkon měl doslova elektrizující účinek. Veteránka italské opery Elena Zilio znovu potvrdila svoji mimořádnou uměleckou autoritu a role Mammy Lucie se zhostila s obdivuhodnou jistotou. Poprvé jsem měl možnost slyšet na jevišti mladého mongolského barytonistu Ariunbaatara Ganbaatara. Zatímco jako Alfio se nevyhnul několika pěveckým nepřesnostem, v roli Tonia už naplno rozvinul přednosti svého mimořádně krásného barytonu, technicky výborně vedeného ve všech polohách. Jeho pěvecký projev spojuje suverénní jistotu s přirozenou samozřejmostí italského stylu. V Prologu zaujal podmanivými legaty, v dramatických scénách pak dokázal dát hlasu plnou průraznost a působivou naléhavost, s níž vykreslil pomstychtivého soka v lásce. Carolina López Moreno má pro roli Neddy nejen ideální jevištní zjev, ale také přitažlivý, svůdný soprán tmavšího zabarvení. Cania ztvárnil tenorista Martin Muehle s velkou interpretační pravdivostí a dramatickým nábojem. Výborně byly obsazeny i vedlejší role: Matteo Mezzaro zaujal jako Peppe neobvykle dramaticky zabarveným hlasem a Joshua Hopkins propůjčil Silviovi kultivovaný projev s krásně vedenými legaty. Pouze Lola v podání Vety Pilipenko zůstala u korektního, avšak v kontextu mimořádně vysoké úrovně ostatního pěveckého obsazení poněkud nevýrazného výkonu.
Turínský dvojvečer tak nabídl dva značně rozdílné pohledy na veristický operní svět. Zatímco režijní koncepce obou titulů přesvědčily každá v jiné míře, hudební nastudování a pěvecké obsazení dosáhly skutečně vysokého standardu. Právě jejich kvality nakonec převážily nad rozpaky, které vyvolaly některé režijní nápady.
P. Mascagni – Cavalleria Rusticana; R. Leoncavallo – I Pagliacci, Teatro Regio Turín, psáno z reprízy 7. listopadu 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.