Na závěr sezony 2025/2026 se na jeviště historické budovy Národního divadla vrací Janáčkova Její pastorkyňa v inscenaci režiséra Calixta Bieita, která měla premiéru v květnu loňského roku. Produkce tehdy výrazně rozčeřila jinak poměrně klidné vody českého operního provozu. Bieito ve svém pojetí spojil syrovost, nespoutanou energii a místy až znepokojivou brutalitu s překvapivými momenty humoru, čímž vytvořil inscenaci, která vyvolala živé diskuse mezi odbornou i laickou veřejností. Nyní se vrací v částečně obměněném obsazení a nově také pod hudebním vedením Hudebního ředitele Národního divadla Roberta Jindry.
Samotné inscenaci jsme se podrobně věnovali již v loňské recenzi, současná repríza však přinesla několik nových interpretačních podnětů. Nejvýraznější změny nastaly v obsazení dvou klíčových ženských rolí.
Jenůfu nově ztvárnila Kateřina Kněžíková, která se s touto rolí nepotkává poprvé. Publikum ji mohlo v minulosti slyšet jak v závěrečných reprízách někdejší pražské inscenace Jiřího Nekvasila, tak na scéně Národního divadla Brno. Od mého prvního setkání s její Jenůfou v září 2024 však urazila její interpretace pozoruhodnou cestu. Kněžíková dnes nabízí mimořádně vyzrálý a psychologicky propracovaný herecký portrét mladé ženy, která se ocitá v soukolí společenských tlaků i vlastních citových konfliktů. Bieitova režijní koncepce jí navíc poskytuje podstatně širší prostor pro vykreslení jemných charakterových odstínů, než tomu bylo v tradičněji pojaté Nekvasilově inscenaci. Výsledkem je mnohovrstevnatá postava vzdálená stereotypnímu obrazu trpící oběti, jaký bývá s Jenůfou často spojován, a naopak žena plná vnitřních rozporů, síly i zranitelnosti. Po pěvecké stránce staví Kněžíková především na výborně ukotvené střední poloze, která v sobě spojuje kultivovanou, barevně bohatou kantilénu s přirozenou schopností nést emocionální obsah textu. Právě zde její hlas působí nejpřesvědčivěji a nejcharakterističtěji. Příjemným překvapením byla také jistota ve spodních tónech, které zněly plněji a opřeněji, než bývá u lyrických sopránů obvyklé. Vysoká poloha Jenůfy nepředstavuje pro pěvkyni technický problém, v několika exponovaných místech však postrádá část barevné plasticity a smyslové přitažlivosti, kterou Kněžíková dokáže nabídnout ve středním registru.
Asi největší očekávání provázelo debut švýcarské mezzosopranistky Claude Eichenberger v roli Kostelničky, zvláště po silném dojmu, který v loňských představeních zanechala britská mezzosopranistka Rosie Aldridge. Srovnání se proto nabízelo téměř nevyhnutelně. Zatímco Aldridge stavěla svou interpretaci na bezprostřední energii, výrazové dravosti a silném osobním charismatu, Eichenberger přichází s podstatně střídmějším a introvertnějším pojetím. Její Kostelnička působí chladněji, uzavřeněji a více kontrolovaně, přesto však svým jevištním zjevem i osobnostním vyzařováním roli bezpochyby odpovídá. Právě v Bieitově inscenaci je však postava Kostelničky vystavena značně náročným hereckým požadavkům. Režie ji vede k neustálému pohybu mezi realistickou a symbolickou rovinou, mezi konkrétním jednáním a vnitřními vizemi či psychickými stavy. Ne ve všech těchto proměnách se Eichenberger dařilo nalézt stejně přesvědčivou míru autenticity. Některé přechody mezi jednotlivými významovými rovinami působily poněkud mechanicky a místy scházela hlubší vnitřní motivace, která by jednotlivé situace organicky propojila. Je však možné, že na výsledném tvaru se podepsal i omezený čas určený k nastudování role v tak specifické režijní koncepci. Po pěvecké stránce podala Eichenberger velmi solidní výkon. Potěšila překvapivě kvalitní českou výslovností i kultivovaným legatem, které si dokázala zachovat také v emocionálně vypjatých okamžicích. Její mezzosoprán zaujme neobyčejně ušlechtilým témbrem a ve forte disponuje značnou zvukovou působivostí. Místy by ovšem hlasu prospělo o něco výraznější tónové jádro. Celkově vytvořila promyšlený portrét Kostelničky, který se vědomě vyhýbá expresivním zkratkám a hledá spíše cestu psychologické uměřenosti než strhujícího dramatu.
Soňa Godarská se na jevišti Národního divadla představila jako Karolka vůbec poprvé. Svou interpretaci obdařila značnou dávkou přirozeného půvabu a jevištního šarmu, po pěvecké stránce však její výkon zatím postrádal větší barevnou plnost a kulatost tónu, která by postavě dodala výraznější profil.
Martin Šrejma znovu potvrdil, že role Števy patří k jeho silným postavám. Jeho výkon zaujal zejména kultivovaným legatem, hlasovou sytostí i schopností propojit pěveckou a hereckou složku do kompaktního a přesvědčivého celku.
Aleš Briscein i tentokrát prokázal mimořádný cit pro složitou charakterovou kresbu Laci. Prostřednictvím promyšleného a úsporného herectví vytvořil autentický portrét postavy, jejíž jednání osciluje mezi neobratností, frustrací a skutečnou citovou hloubkou. Pěvecky zůstává jeho technicky spolehlivý, byť v některých dramaticky exponovaných místech působí jeho hlas trochu plochým dojmem.
Jiřímu Hájkovi jako Stárkovi tentokrát scházela větší výrazová jiskra i hlasový lesk, které bývají ozdobou jeho nejlepších výkonů. Naproti tomu Maria Kobielska opět vytvořila pozoruhodně plastický „miniportrét“ Rychtářky, v němž přesvědčivě vystihla frustraci, zatrpklost i lidskou bezradnost této postavy. V menší roli Pastuchyně zaujala Michaela Zajmi nejen krásně znějícím mezzosopránem, ale také rafinovanou hereckou prací, která postavu zbavila tradiční pasivity a dodala jí nečekanou individualitu.
Jediným výraznějším otazníkem v obsazení zůstává Stařenka Buryjovka Evy Urbanové. Přestože její jevištní zkušenost a osobnostní autorita jsou nesporné, její hlas nenabízí potřebnou oporu ve střední poloze ani dostatečnou zvukovou průraznost, kterou role vyžaduje. O to více zamrzí, že soubor Národního divadla disponuje několika zkušenými mezzosopranistkami, jejichž hlasové dispozice by této postavě odpovídaly přirozeněji.
Po hudebním nastudování Její pastorkyně Stefanem Veselkou v závěru loňské sezony se tentokrát taktovky ujal Hudební ředitel Národního divadla Robert Jindra. Orchestr pod jeho vedením dýchal ve velkých obloucích a citlivě využívané rubato propůjčovalo Janáčkově partituře výraznou emocionalitu i plastické modelování detailu. Jindra dokázal přesvědčivě vystihnout jak lyrickou křehkost, tak dramatickou naléhavost díla, přičemž orchestr po většinu večera poskytoval sólistům spolehlivou oporu. Pouze v první části představení místy nabýval orchestrální zvuk takové intenzity, že někteří pěvci museli své hlasy prosazovat s větším úsilím, než by bylo ideální.
Leoš Janáček – Její pastorkyňa, premiéra 22. května 2026, 7. představení 5. června 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.