ELEKTRA v Terstu – Batoukova–Kerl v životní formě

Po téměř půlstoletí se na jeviště Teatro Verdi v Terstu vrátila Straussova ELEKTRA, jedno z nejnáročnějších děl celého operního repertoáru. Terstské divadlo připravilo inscenaci, která se mohla opřít o mimořádně silné mezinárodní obsazení. Především trojice představitelek hlavních ženských rolí patří dnes k tomu nejlepšímu, co lze na evropských operních scénách v tomto oboru slyšet.

Italský dirigent Enrico Calesso navázal na své předchozí setkání s Elektrou v německém Würzburgu v roce 2023, o němž jsme na našich stránkách rovněž referovali. Také tentokrát zaujal odvážným rozhodnutím otevřít většinu tradičně prováděných škrtů. Straussova opera se dnes po celém světě téměř bez výjimky uvádí se čtyřmi autorizovanými škrty, neboť kompletní podoba díla představuje naprosto extrémní zátěž zejména pro představitelku titulní role. V divadelní praxi je proto prakticky neslýchaná. Není bez zajímavosti, že kompletní verze byla pořízena pouze ve studiu, a to legendární nahrávkou Georga Soltiho s Birgit Nilsson z roku 1968. Již ve Würzburgu Calesso některé škrty otevřel, shodou okolností rovněž pro Elenu Batoukovou-Kerl, jejíž ojedinělé hlasové dispozice umožňují podobně ambiciózní přístup i v živém divadelním provozu.

Specifikem terstské produkce bylo umístění orchestru do zadní části jeviště. Toto řešení se ukázalo jako poměrně efektivní z hlediska ochrany pěvců, kteří ani v nejvypjatějších orchestrálních kulminacích nemuseli bojovat s mohutnou zvukovou masou Straussovy instrumentace. Současně však přineslo i zjevné akustické limity. Zatímco smyčcová skupina, umístěná nejblíže publiku, zněla poměrně konkrétně a čitelně, zvuk ostatních nástrojových skupin se v hledišti místy sléval do méně diferencovaného celku. Plně posoudit skutečnou kvalitu orchestru proto nebylo z posluchačského místa zcela jednoduché, byť energie a nasazení hudebníků byly po celý večer nesporné.

Volný prostor mezi orchestrem a diváky využil režisér Marco Filiberti jako hlavní hrací plochu. Dominoval mu prostor připomínající lázeň, z jejíž mlhou zahaleného nitra vystupovaly vzpomínky, traumata a obsese pronásledující jednotlivé postavy. Hofmannsthalův text tak nebyl zprostředkováván pouze prostřednictvím pěvecké a herecké akce, ale byl průběžně doplňován sérií scénických obrazů vizualizujících události, o nichž se v opeře hovoří. Takové řešení může být přínosné zejména pro diváka, který se s Elektrou setkává poprvé a ocení názorné zpřítomnění komplikovaných rodových vztahů i tragických událostí z minulosti. Zkušenějšímu publiku však může tato ilustrativní rovina připadat poněkud nadbytečná, zvláště když většina představitelů dokázala prostřednictvím svého herectví a práce s textem vystihnout psychologickou podstatu postav i bez dodatečných scénických vysvětlivek. Ilustrativní charakter inscenace podtrhovaly také kostýmy Daniele Gelsiho. Ty sice obsahovaly řadu antikizujících prvků a vizuálně působily efektně, ne vždy však účinně podporovaly charakterizaci jednotlivých postav. Místy se dokonce zdálo, že scénická stylizace převážila nad dramaturgickou logikou. Elektra, která je v příběhu společensky degradována téměř na úroveň služebnictva, byla vybavena řadou ozdob a šperků, jež by spíše odpovídaly postavení Klytaimnéstry. Také např. pokrývka hlavy Chrysothemis svým charakterem odkazovala k odlišnému historickému a estetickému okruhu, aniž by její význam byl v rámci ideové koncepce zcela zřejmý.

Titulní představitelka Elena Batoukova-Kerl je skutečnou perlou terstské inscenace, za kterou se vyplatí do Terstu vypravit. Neobyčejná hlasová výdrž je základním předpokladem každé pěvkyně, která se rozhodne nastudovat Elektru v její obvyklé podobě. Batoukova-Kerl však k této metě přidává ještě dalších přibližně šest minut vysoce exponovaného zpěvu ve scénách s Klytaimnéstrou a Chrysothemis. Disponuje impozantním dramatickým sopránem s pevnými, jasně zářícími výškami, které ani v závěru večera neztrácejí na intenzitě. Její Elektra však nestojí pouze na hlasovém objemu a vytrvalosti. Pozoruhodná je především důslednou prací s německým textem a schopností vést part ve velkých obloucích prostřednictvím vzácně kultivovaného legata, které bývá u této role spíše výjimkou. Herecky pak vytváří portrét ženy zcela pohlcené obsesí pomsty, aniž by sklouzávala k jednostranné hysterii. V její interpretaci zůstává Elektra i přes veškerou fanatičnost lidskou bytostí, schopnou bolesti, zranitelnosti i citového vzplanutí.

Zcela odlišným typem straussovské interpretky je Simone Schneider jako Chrysothemis. Zatímco Elektra představuje svět smrti a minulosti, Schneider ztělesňuje touhu po životě s mimořádnou přirozeností. Její hlas není založen na dramatické razanci, nýbrž na plynulosti a ušlechtilosti zpěvu. Nádherně klenutá kantiléna vyrůstá z tmavě zabarveného středu a směřuje k zářivým výškám, které se nesou prostorem s obdivuhodnou lehkostí. Schneider navíc dokáže přesně vystihnout psychologickou podstatu postavy – její Chrysothemis není bezmocnou obětí okolností, ale ženou, která navzdory všudypřítomné destrukci neztrácí schopnost snít o normálním životě.

Okka von der Damerau nabídla Klytaimnéstru neobvykle ušlechtilou a hudebně vytříbenou. Její mezzosoprán má krásnou barvu, vyrovnanost v celém rozsahu a vzácnou schopnost modelovat frázi s jemností, která se u této role neslyší často. Její Klytaimnéstra však působila spíše jako aristokratická vládkyně poznamenaná výčitkami svědomí než jako démonická vražedkyně zmítaná strachem a nočními můrami. Právě zde naopak bodovala Sanja Anastasia, která ve druhém obsazení nabídla psychologicky mnohem razantnější a emocionálně vypjatější portrét. Přestože její hlasový materiál není tak ušlechtilý jako u von der Damerau, dokázala tuto skutečnost více než vyvážit intenzitou výrazu. Její Klytaimnéstra působila neustále znepokojeně, vnitřně rozvráceně a pronásledovaně vlastní minulostí. Anastasia tak vytvořila postavu, která v dramatickém kontextu večera vyznívala přesvědčivěji a lidsky pravdivěji.

Pěvec mezinárodního renomé Mikhail Petrenko vytvořil v premiérovém obsazení postavu Oresta. Jeho výkon se opíral o jevištní zkušenost, přesto mu scházela větší míra technické suverenity a cit pro specifický straussovský styl. Lars Fosser, který roli převzal ve druhém obsazení, disponuje sice zralejším hlasovým materiálem, celkově však nabídl psychologicky propracovanější portrét Agamemnónova syna. Alexander Schulz se v úloze Aegista představil jako pěvec s výborným stylem a spolehlivou technikou, který dokázal i relativně malé roli vtisknout individuální charakter.

Ve druhém obsazení ztvárnila Elektru Diana Lamar, jejíž výkon bohužel nemohl obstát ve srovnání s grandiózní interpretací Eleny Batoukové-Kerl. Pěvkyně nedisponuje hlasovými ani interpretačními předpoklady, které titulní role vyžaduje. O to více lze ocenit, že obtížnou partii v téměř kompletní podobě dokázala dovést až do samého závěru večera. Regina Riel jako Chrysothemis zaujala příjemnou barvou hlasu a kultivovanou střední polohou, exponované výšky však již ležely za hranicí jejích optimálních možností.

Výsledkem snažení terstských tvůrců je inscenace především mimořádné hudební úrovně, která patří k nejvýraznějším počinům posledních sezón Teatro Verdi. Terstská Elektra potvrzuje ambici divadla profilovat se v evropském kontextu odvážnými a interpretačně náročnými projekty.

Richard Strauss: ELEKTRA, psáno z premiéry a první reprízy 19. a 20. června 2026