Bohuslav Martinů: Mariken de Nimègue v první francouzské verzi

Orchestr FOK – Pražští symfonikové v čele s dirigentem Tomášem Netopilem provedli v evropské koncertní premiéře první verzi opery Mariken de Nimègue ve francouzském jazyce na původní libreto Henriho Gheóna. Tentýž text v básnickém překladu Viléma Závady se stal podkladem druhé části čtyřdílné opery Hry o Marii Bohuslava Martinů.

Námět středověkého, původně nizozemského, miráklu ze 16. století Mariken de Nimègue (též Petite Mariken de Nimègue), tedy lidové divadelní hry s náboženským obsahem, zaujal Bohuslava Martinů zřejmě již roku 1929. Po Špalíčku, na který Hry o Marii tematicky i stylově úzce navazují, hledal nové literární předlohy pro vícedílnou operu s mariánskými náměty. Chtěl se vyvarovat tradiční podoby libreta s ryze divadelní zápletkou, proto se chtěl orientovat na texty lidové literatury. Na podobě libreta k Mariken de Nimègue se vystřídalo hned několik literárních osobností. Zprvu nadšený Vítězslav Nezval (který je také autorem první části Her o Marii, Panen moudrých a panen pošetilých) prokázal svou obvyklou nespolehlivost a slíbený básnický text podle původního rozvrhu Martinů prostě po odjezdu z Paříže nedodal. V úvahu pak přicházeli jako libretisté Otakar Fischer nebo původně zamýšlený Stanislav Lom. Příznivý obrat pro kompozici nastal, když se skladatel obrátil na francouzského básníka a dramatika Henriho Gheóna (1875-1944), který se ve svém díle také specializoval na středověkou divadelní tvorbu a vydal dva obsáhlé svazky básnicky přepracovaných Her a miráklů z frankofonních regionů. Gheón velice rychle pochopil požadavky skladatele a vytvořil stručné a působivé libreto. Ač Martinů vždy zamýšlel Hry o Marii jako českou operu, byl tak Ghéonovým francouzským libretem přitahován, že během května až července 1933 zkomponoval zhruba 45-minutovou operu na tento text. Teprve později po dodání českého volného přebásnění původního Hronova textu mladým básníkem Vilémem Závadou, který Martinů vysoce oceňoval pro básnivost a věrnost lidovému duchu, zkomponoval novou českojazyčnou verzi.  Ta se v některých částech s operou na francouzský text zcela kryje (předehra), ale v mnoha místech se obě verze méně či spíše více rozcházejí. Rozdíly byly samozřejmě dány i charakterem obou jazyků, rozdílnou dikcí a básnickými metry francouzštiny a češtiny, ale také zvolenou orchestrací (I. verze podle skladatelova dopisu: 3 oboe, 3 clar., 2 tromp., 2 trombóny, percus, piano a smyčce, II. verze velký orchestr a piano). Existence první verze byla známá, ale partitura nebyla publikovaná. Obšírněji ji včetně dopisu Bohuslava Martinů (březen 1959), který ke konci života pořádal svůj archiv, zmiňuje jeho životopisec Miloš Šafránek (Bohuslav Martinů. Život a dílo. Praha, Státní hudební vydavatelství 1961). Partitura I. verze přešla ze skladatelovy pozůstalosti do Hudebního archivu Nadace Paula Sachera v Bazileji, tedy tehdejšího přítele a mecenáše B. Martinů. Významný belgický muzikolog Harry Halbreich, který také připravil katalog děl B. Martinů (pro monumentální edici děl B. Martinů v nakladatelství Bärenreiter, a to včetně nové biografie), srovnal bazilejský autograf opery s dalším autografem, neúplným klavírním výtahem v Českém muzeu hudby NM. Právě Halbreichova srovnávací práce se stala podkladem pro novodobé koncertní uvedení díla.

Mariken de Nimègue výrazně využívá principy a postupy lidového divadla, jak formální, tak výrazové. Katarzi díla o spasené hříšnici zajišťuje Hra o Maškaronovi, tedy „divadlo na divadle“, které ještě posiluje tehdejší záměrnou distanci skladatelova stylu od tradiční iluzivní operní estetiky. V duchu evropské avantgardy, která ostatně lidovou tvorbu považovala za jeden z primárních inspiračních zdrojů, propojuje zpívané slovo s tancem a pantomimou i mluveným slovem (celou operou provází Vypravěč – činoherec). Velké působivosti dosahují orchestrální pasáže, především předehra a výrazně dramatické části pantomim, a též strhující scéna vnitřního zápasu titulní hrdinky se sborem. Bohuslav Martinů již v době přípravy premiéry a krátce po ní věnoval značnou pozornost explikaci opery a jeho skladatelských záměrů, když si uvědomoval určitou nezvyklost operního tvaru, který zvolil. Samozřejmě zde nacházíme tematickou návaznost na díla Stravinského, později Bartóka, Kodályho a dalších autorů využívajících lidovou tvorbu jako textový podklad. Výrazným příkladem inovativního využití takovýchto textů je pak řada děl Carla Orffa.

Provedení díla se setkalo s velmi vřelým přijetím publika v bohužel ne zcela zaplněném sále Obecního domu. Recenzovaná repríza koncertu se kryla s jiným atraktivním koncertem v Praze. Hudební nastudování vynikalo spolehlivostí a dramatičností, efektní výstavbou a zvukovou bohatostí i plasticitou. Dirigent Tomáš Netopil, řídící Pražské symfoniky, přečetl partituru jako dramatický vír zápasu o lidskou duši, vystavěl i působivé kontrasty a našel rovnováhu mezi prostotou námětu a opulentní zvukomalebností a barevností orchestrace. Působivá orchestrace vyniká též efektními místy pro bicí nástroje. Vybraní zkušení pěvečtí sólisté spolehlivě interpretovali svěřené party. Sopranistka Simona Houda Šaturová, působící zprvu trochu matně a místy se hůře dostávající přes masivní zvuk orchestru (byť to může být také ovlivněno konkrétním místem recenzenta na balkonu), teprve v závěrečném obrazu mohla plně uplatnit krásu svého krystalicky čistého hlasu a strhnout jímavostí projevu. Tato interpretka má již zkušenosti s díly B. Martinů, protože její nahrávku Ariany právě v Netopilově nastudování lze považovat za vzorovou. Charismaticky a noblesně působil ve vděčné roli Ďábla barytonista Jiří Brückler. I ostatní party (Bella Adamova/Panna Marie, Daniel Matoušek/Maškaron, Pavel Švingr/Syn Boží) se většinou omezily na jediný obraz a  byly interpretovány soustředěně a s přehledem, bez větších hlasových problémů a s pochopením stylového záměru. Za zmínku stojí výkon Vladimíra Polívky (s mikroportem) v roli Vypravěče, který úkol uchopil výrazně civilně proti dosavadní tradici. Zklidněným tónem, zvučnou a pečlivou francouzštinou a s vnitřní vemlouvavostí předestírá příběh Mariken jako vyprávění bez zbytečných efektů. Byl to zajímavý kontrast k nejslavnějším českým recitátorům při koncertním uváděním hudebně-dramatických děl, suverénním Otakarem Brouskem s nepřekonatelným citem pro český jazyk (mimochodem také Vypravěčem v nahrávce Her o Marii), kultivovaným Miroslavem Doležalem, chladně perfekcionistickým Milanem Friedlem nebo monumentálním Janem Třískou. Zásadní sborový part interpretoval sedmdesátičlenný členný Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Kozubík) pečlivě a s velkou přesvědčivostí. Někteří jeho členové se ujali i epizodních partů.

Koncertní provedení potvrdilo hudební a dramatické kvality díla a také možnost jeho nastudování jako jednoaktové opery mimo cyklus Hry o Marii. Mariken de Nimègue v této francouzské verzi tak čeká na svou jevištní premiéru; přitom námět nabízí řadu možností zajímavě kombinovat tento titul s kratšími operami (namátkou Puccini: Sestra Angelika, Massenet: Kejklíř od Matky Boží; některým kratším dílem I. Stravinského, E. F. Buriana nebo C. Orffa apod.). Současné nastudování by si zasloužilo být zachyceno alespoň nahrávkou, neboť představuje významný počin v rámci odkrývání díla Bohuslava Martinů.

Bohuslav Martinů: Mariken de Nimègue. Evropská premiéra první verze opery (na francouzský text). Praha, Obecní dům. 17. a 18. června 2026, psáno z provedení dne 18. června 2026.