Po deseti letech se na jeviště Teatro di San Carlo vrátila Cileova veristická opera Adriana Lecouvreur, a to v inscenaci Davida Livermora. Přestože se dílo těší neutuchající oblibě publika díky své podmanivé melodické invenci a vděčné pěvecké partii zvláště pro titulní primadonu, bývá zároveň terčem výtek kvůli poněkud schematickému a místy překombinovanému libretnímu ději. Mnohá scénická nastudování pak tuto slabinu spíše prohlubují, když se soustředí především na efektní společenské kulisy a sentimentální milostný příběh. Livermore se však vydává opačnou cestou. Nenabízí pouze další aktualizaci známého titulu, ale promyšlenou interpretaci, která z opery o slavné herečce vytváří mnohovrstevnatou úvahu o samotné podstatě divadla, o hranici mezi rolí a skutečností i o ceně, kterou umělec platí za svůj talent.
SARAH BERNHARDT HRAJE ADRIANU LECOUVREUR
Klíčem k Livermorovu pojetí se stala postava Sarah Bernhardt, legendární francouzské herečky přelomu 19. a 20. století, která byla ve své době podobně ikonickou osobností, jako byla Adrienne Lecouvreur ve století osmnáctém. Právě propojení těchto dvou divadelních legend tvoří dramaturgickou osu celé inscenace. Livermore proto přesouvá děj z původního rokokového prostředí do období Belle Époque, kdy Bernhardt stála na vrcholu své slávy. Adriana zde není pouze historickou postavou z libreta Eugèna Scriba a Ernesta Legouvého, ale zároveň symbolem herečky jako umělkyně, celebrity i ženy, jejíž soukromý život je neustále pohlcován veřejnou rolí.
Tuto myšlenku podporuje i scénografie Giò Formy, v níž se jednotlivé prostory proměňují s filmovou plynulostí. Zákulisí, jeviště i aristokratické salony se prolínají do jednoho světa, v němž se realita a fikce neustále zrcadlí. Livermore důsledně připomíná, že všichni protagonisté zde hrají role nejen na divadle, ale i ve vlastních životech. Významnou úlohu přitom mají kostýmy Gianlucy Falaschiho a působivý světelný design Nicolase Boveyho, které vytvářejí sugestivní atmosféru fin de siècle. Vizuální stránka inscenace je mimořádně působivá, aniž by sklouzávala k pouhé dekorativnosti. Zajímavě funguje také Livermorova práce s hereckou stylizací. Občasná záměrná nadsázka a velkooperní gesta, která by v psychologicky pojaté inscenaci mohla působit anachronicky, zde mají své opodstatnění. Režisér tím připomíná specifický deklamační a herecký styl přelomu 19. a 20. století a současně zdůrazňuje dvojí perspektivu hlavní hrdinky. Nesledujeme totiž pouze Adrianu Lecouvreur, ale v jistém smyslu Sarah Bernhardt ztělesňující Adrianu Lecouvreur. Právě ve scénách, kdy titulní hrdinka vystupuje jako herečka před publikem, dodává tato stylizace inscenaci další významovou vrstvu a posiluje její základní téma – neustálé prolínání života a divadla.
HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ A JEVIŠTNÍ INTEPRETI
Hudební nastudování Pinchase Steinberga představovalo další z hlavních předností večera. Zkušený dirigent odmítl tradiční pohled na Adrianu Lecouvreur jako na sentimentální veristické drama a zdůraznil naopak její pozdně romantické a symfonické kvality. Orchestr Teatro di San Carlo pod jeho vedením nepůsobil jako pouhý doprovod pěvců, ale jako plnohodnotný vypravěč dramatu, který neustále spoluutvářel atmosféru jednotlivých scén. Steinberg dokázal vystavět velké dramatické oblouky a dát partituře vnitřní soudržnost, i když ve vypjatějších okamžicích získával orchestr místy dominantní postavení vůči pěvcům.
V titulní roli vystoupila Aleksandra Kurzak, která dokázala přesvědčivě naplnit Livermorovu koncepci Adriany-Sarah Bernhardt a vedle pěveckého výkonu nabídla také promyšlený herecký portrét umělkyně, jež se postupně stává vězněm vlastní legendy. Kurzak se nachází ve stadiu svého pěveckého a interpretačního vývoje, které jí umožňuje technicky suverénně zvládnout náročnou titulní partii a současně ji obohatit o množství výrazových fines a detailů. Její interpretace nevyniká pouze spolehlivostí a stylovou jistotou, ale především schopností proměnit každou frázi v nositele konkrétní emoce či dramatické situace. Přestože se v jejím hlase během recenzovaného večera místy ozývaly známky lehké únavy, dokázala je pěvkyně bohatě kompenzovat zkušeností, inteligentní prací s výrazem a mimořádným ponorem do role. Její výkon tak nabyl výjimečné emocionální intenzity.
Suverénním výkonem večera se stala Kněžna z Bouillonu v podání Elīny Garanči. Lotyšská mezzosopranistka disponuje mimořádně krásným a pevným hlasem, který si stále uchovává barevnost, objem i technickou jistotu. Její kněžna není pouze žárlivou soupeřkou titulní hrdinky, ale sebevědomou a nebezpečně inteligentní ženou, která si je vědoma svého společenského postavení i vlastní přitažlivosti. Garanča dokázala spojit aristokratickou noblesu s vnitřním dramatickým napětím a každému svému výstupu vtiskla mimořádnou intenzitu. Současně si však zachovává jistou míru interpretační rezervovanosti, která její Kněžně propůjčuje aristokratickou důstojnost, ale zároveň ji drží v bezpečné vzdálenosti od skutečně spalujících emocí. Výsledkem je portrét fascinující svou elegancí a dokonalostí, méně však bezprostřední citovou naléhavostí.
Brian Jagde jako Maurizio potvrdil kvality dramatického tenoristy disponujícího velkým, kovově znějícím hlasem a jistými výškami. Vedle pěveckých předností navíc těžil i z atraktivního jevištního zjevu, díky němuž působil jako přesvědčivý a charismatický objekt ženské přízně. Jeho přednosti se nejvýrazněji uplatnily ve velkých kantabilních plochách a klenutých melodických frázích, kde mohl naplno rozvinout krásu a nosnost svého hlasu. Méně přesvědčivě však působil v konverzačněji vedených pasážích, které vyžadují jemnější práci s textem a větší výrazovou diferenciaci; právě zde jeho interpretace místy ztrácela na rafinovanosti. Výborný dojem zanechal rovněž Pietro Spagnoli v roli Michonneta. Jeho kultivovaný baryton a citlivé herectví dodaly postavě lidskost a melancholii, díky nimž se stal jednou z nejkomplexnějších postav celého dramatu.
Galerii vedlejších postav zcela výrazně dotvářeli především Paweł Horodyski jako Quinault, Matteo Macchioni jako Poisson, Anna Grotto v roli Mademoiselle Jouvenot, Monica Bacelli jako Mademoiselle Dangeville a Roberto Covatta, který zaujal nezvykle živou interpretací abbého de Chazeuil. Jediným výraznějším zklamáním večera byl Antonio Di Matteo v roli Knížete z Bouillonu, jehož výkon za úrovní ostatních členů obsazení citelně zaostával.
Neapolská Adriana Lecouvreur tak představuje inscenaci, která dokáže respektovat tradici a zároveň nabídnout nový interpretační pohled. Livermoreho nápad propojit osud Adrienne Lecouvreur s mýtem Sarah Bernhardt není samoúčelnou aktualizací, ale organickým rozvinutím témat, která jsou v díle přítomna od samého počátku. Ve spojení s inspirativním hudebním nastudováním Pinchase Steinberga a kvalitním pěveckým obsazením vznikl večer, který ukázal Adrianu Lecouvreur jako dílo stojící nejen na efektním verismu, ale i na promyšlené divadelní reflexi.
Fracesco Cilea: ADRIANA LECOUVREUR, Teatro San Carlo Neapol, premiéra 14. června 2026, psáno z reprízy 18. června 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.