Existuje pár operních titulů, které mají pro mne téměř magickou přitažlivost – tak silnou, že mě znovu a znovu nutí sledovat každou jejich novou (evropskou) inscenaci. Patří k nim např. Straussova Žena beze stínu, Zimmermannovi Vojáci a také Schoeckova Penthesilea. Právě ta se na podzim loňského roku objevila na repertoáru Německého národního divadla ve Výmaru (Deutsches Nationaltheater und Staatskapelle Weimar), ovšem nikoli samostatně: přibližně devadesátiminutová jednoaktová tragédie je zde uvedena v ostrém dramaturgickém kontrastu s hudební komedií Viktora Ullmanna Rozbitý džbán. Společným jmenovatelem obou děl jsou přitom divadelní předlohy Heinricha von Kleista.
PENTHESILEA – SCHOECKOVA NEZNÁMÁ OPERA?
Jen málokterý čtenář by dnes nejspíš dokázal jmenovat nějakého švýcarského skladatele – a tím spíše Othmara Schoecka (1886–1957). Studoval na Curyšské konzervatoři a poté soukromě u Maxe Regera v Lipsku; po návratu se věnoval skladbě s neobyčejnou důsledností a osobitostí. Na rozdíl od svých slavnějších současníků, jako byli Alban Berg či Arnold Schönberg, se Schoeck vymezoval proti atonalitě a zůstal věrný klasické melodice, čímž se stal pozoruhodným solitérem své doby. Z jeho rozsáhlého díla právě opera Penthesilea obstála ve zkoušce času – díky mimořádné hudební kvalitě, extrémní výrazové koncentraci i zcela ojedinělé formě, která však klade mimořádné nároky na interprety. Libreto (vytvořené Schoeckem ve spolupráci s Léonem Oswaldem) vychází ze stejnojmenné Kleistovy truchlohry. Světová premiéra opery se uskutečnila roku 1927 v drážďanské Staatsoper. Svojí intenzitou dramatu i hutností výrazu bývá dílo právem srovnáváno se Straussovými jednoaktovými operami Salome a Elektra.
O ČEM JE PENTHESILEA?
Kleistova Penthesilea (1808) nás zavádí mezi Amazonky, bojovný ženský kmen z doby trojské války, jehož kruté zákony předurčují vztah k mužům jen za účelem plození nových válečnic. Královna Penthesilea se střetne s Achillem, jejich počáteční milostný vztah se však vinou lži, cti a vášnivé posedlosti promění z vášnivé lásky v sebezničující nenávist. V záchvatu šílenství Penthesilea Achilla brutálně zabije a teprve po procitnutí z krvavé extáze volí dobrovolnou smrt.
Jen připomeňme, že téma Penthesiley inspirovalo i další skladatele – Karla Goldmarka, Huga Wolfa či dnes téměř zapomenutého českého autora Vincence Maixnera, jehož opera zůstala bohužel jen torzem. Schoeckova hudební řeč je velice svébytná: neobvyklé orchestrální obsazení (deset klarinetů, dva klavíry, masivní bicí aparát a pouhé čtyři sólové housle) vytváří drásavou zvukovou krajinu, v níž se pěvci musejí prosadit nejen proti orchestru, ale i v krajně vypjatých mluvených pasážích. Není bez zajímavosti, že libretisté Kleistovu předlohu radikálně zkrátili – zhruba na třetinu –, aniž by utrpěla její spalující dramatická síla, a naopak se soustředili na klíčový dramatický svár Penthesiley a Achilla.
ROZBITÝ DŽBÁN – DÍLO U NÁS ZNÁMÉ
Na rozdíl od Penthesiley není Ullmannova opera ROZBITÝ DŽBÁN (Der zerbrochene Krug) pro nás neznámým titulem, a to především díky inscenaci Národního divadla moravskoslezského, která byla dokonce i představena na jevišti pražského Stavovského divadla v únoru 2024 – rámci cyklu tzv. terezínských skladatelů spolu s dalším Ullmannovým dílem Císařem Atlantidy, o kterých jsme psali na našem portálu. Jednoaktovka Rozbitý džbán také vznikla na podkladě divadelní hry Heinricha von Kleista, která se stala především v německy mluvících zemích neoddiskutovatelnou součástí německého literárního fondu. I v tomto případě si skladatel původní pětiaktové libreto výrazně upravil, a přesto výsledný tvar opery působí dramaturgicky poměrně kompaktním dojmem.
VÝMARSKÁ INSCENACE
Režisér výmarské inscenace Valentin Schwarz, mezinárodně proslulý zejména svojí kontroverzní inscenací Prstenu Nibelungova v Bayreuthu, se rozhodl obě jednoaktovky propojit. Program otevřel tragicky vypjatou Penthesileou (která by svou povahou logičtěji patřila na závěr jako dramaturgické vyvrcholení), zatímco Rozbitý džbán, německému publiku důvěrně známý z Kleistovy předlohy, přesunul ze soudní síně (kde se má podle libreta odehrávat) do divadelního zákulisí – posun, který sice odporuje vnitřní logice příběhu, nicméně je pro domácí publikum díky znalosti původního textu stále čitelný.
SCHWARZOVA PENTHESILEA – STYLIZACE NA ÚKOR KLEISTOVA TEXTU
V. Schwarz v první části večera prakticky rezignuje na Kleistův text, jenž je základním stavebním kamenem Schoeckovy truchlohry. Místo práce s dramatem samotným přesouvá těžiště inscenace k neustále se proměňujícím výtvarným obrazům Andrey Cozzi, které sice působí efektně, avšak zůstávají povrchní dekorací bez hlubší vazby na psychologii postav. Efektní, ale povrchní – tak působí stylizované pohyby postav a orientem inspirované kostýmy Andy Besuch, které se hodí spíše do Pucciniho Turandot než do psychologicky vypjatého světa Penthesiley. Vztahy mezi charaktery zůstávají pouze naznačené a dramaturgicky nedotažené, bez jakékoli skutečné vnitřní tenze. Klíčové téma díla – vášnivý milostný cit proměňující se v ničivou nenávist, která během několika málo okamžiků překračuje hranice lidskosti i brutality – Schwarz podává příliš mělce a bez skutečného dramatického oblouku. Místo aby rozehrál extrémní polohy lidského podvědomí, které jsou pro Penthesileu určující, volí bezpečnou, téměř chladnou uměřenost, jež dramatu bere jeho zneklidňující sílu.
Zvlášť problematická je práce s mluveným textem. Dramatická deklamace se zde stává spíše překážkou než přínosem. Operní pěvci, kteří nejsou pro tento typ projevu technicky vybaveni, se s mluvenými party zjevně potýkají. V některých inscenacích tuto slabinu řeší obsazením činoherních umělců nebo třeba volí úpravu Mária Venzaga, ve které mluvené texty přednáší jediná herečka, fungující jako řecký chór. Ve Výmaru, podobně jako třeba v Drážďanech či Linci zůstávají mluvené pasáže na bedrech operních sólistů. Výsledek? Extrémně stylizované mluvené slovo se zde úplně rozpadá. Text se často mění v neartikulované skřeky, výkřiky a pološepty, které zásadně ruší a ztrácejí srozumitelnost. Kleistovo slovo zde neslouží jako nositel významu, ale mizí v hlukové stylizaci bez obsahu.
Ve druhé části večera naopak Schwarz příjemně překvapil propracovaným rozehráním vzájemných interakcí mezi aktéry Rozbitého džbánu. Inscenace hýřila nápady, měla spád i humor. Z koncepce se však poněkud vytratilo důležité téma zneužití moci tím, že Schwarz posunul příběh ze soudní síně do zákulisí výmarského souboru. Vytratila se rovněž metafora rozbitého džbánu jako symbolu ztráty panenství Evičky. Její přesvědčivost navíc snižovalo obsazení Evičky i jejího svůdce zralejšími zpěváky, než by dramatická situace vyžadovala.
Na derniéře inscenace, která se konala 9. ledna 2026, řídil orchestr Staatskapelle Weimar dirigent Daniel Carter s jistým nadhledem a citlivým vnímáním zásadní rozdílnosti obou částí večera. Jeho vedení orchestru bylo spolehlivé a stylově přizpůsobené, čímž přispělo k celkové soudržnosti jinak kontrastně vystavěného programu.
INTERPRETI
Představitelka náročné titulní role Penthesiley Sayka Shigeshima zaujala především technicky solidním zvládnutím mimořádně obtížného pěveckého partu. Pro plně přesvědčivé ztvárnění jí však chyběl hlubší ponor do charakteru postavy i výraznější osobní charisma. Achilla ztvárnil barytonista Michael Kupfer-Radecky se zvučným, sytým barytonem; u něj bylo patrné, že by své roli dokázal dát mnohem víc, kdyby nebyl svázán výrazně stylizovaným režijním pojetím.
Amazonky Prothoe a Meroe (Heike Porstein a Anna Schoeck) obstály pěvecky uspokojivě. Jejich mluvený projev však působil méně přesvědčivě a celkově se jejich postavy v dramatu výrazněji neprosadily. Postava Velekněžky v Penthesilee, kterou vytvořila Sarah Mehnart, patřila k nejslabším místům první části večera, a to i vinou nešťastně zvolené formy (v jejím případě přímo deformace) mluveného slova. O mnoho lépe naopak vyznělo její zemité pojetí této pěvkyně v roli Marthe Rull v Rozbitém džbánu, které do stylu inscenace zapadlo velmi přesně.
V Rozbitém džbánu bohužel večer poznamenala hlasová indispozice představitele Adama Richtera. Avízovaný Uwe Schenker-Primus tak roli ztvárnil pouze herecky, zatímco pěvecký part z bočního jeviště pohotově převzal Günther Haumer. Právě díky jeho záskoku se představení mohlo uskutečnit a patří mu za to velké poděkování.
Othmar Schoeck – Penthesilea a Viktor Ullmann – Rozbitý džbán; Deutsches Nationaltheater und Staatskapelle Weimar, psáno z derniéry dne 9. ledna 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.