Hned v prvních dnech nového roku připomněla Lipská opera (Oper Leipzig) svou mimořádnou ambici dvojicí uvedení Wagnerova SOUMRAKU BOHŮ (Die Götterdämmerung). Závěrečná kapitola lipského Prstenu Nibelungova, která měla premiéru už v dubnu 2016, se s pozoruhodnou pravidelností vrací na repertoár saské scény a zjevně neztrácí nic ze své ohromující působivosti. Pro českého diváka tak jde o vítanou — a v tomto případě skutečně výjimečnou — příležitost setkat se s vrcholným Wagnerem v interpretačně i inscenačně mimořádně přesvědčivé podobě.
Já sám jsem měl z lipského Prstenu dosud možnost vidět pouze Siegfrieda, o němž jsme již na našich stránkách psali. Přesto se ukazuje, že ani divák, který nezná inscenační rukopis režisérky Rosamund Gilmore, se při návštěvě až závěrečného dílu neztratí. Soumrak bohů zde funguje velice jako samostatný a dramaturgicky sevřený celek. Gilmore pracuje s pohybovým sborem a výraznou symbolikou, která nemusí být na první pohled úplně čitelná. Nicméně znalec Wagnerova světa se však v její myšlenkově bohaté koncepci orientuje bez obtíží. Vedle efektní, vizuálně podmanivé, ale vždy plně funkční scény Carla Friedricha Oberleho zaujme inscenace především mimořádně precizním vedením všech protagonistů. Vztahy mezi postavami jsou rozehrány s nebývalou důsledností a prakticky každá figura, která se na jevišti objeví, přesvědčivě vykresluje vývoj svého charakteru. Sympatické a v dnešní době až osvěžující je, že Gilmore nesází na samoúčelné vizuální efekty, ale na silné pěvecko-herecké osobnosti, jimž dává velký tvůrčí prostor — a právě z této důvěry inscenace čerpá svou sílu.
Za výjimečnou intenzitou představení SOUMRAKU BOHŮ 10. ledna 2026 stojí především ohromující výkon lipského Gewandhausorchestru, vedeného dirigentem Ulfem Schirmerem, jednou z klíčových osobností současné interpretace německé hudby. Schirmer, umělec stojící na samém vrcholu své tvůrčí dráhy, volí rozvážná, až architektonicky rozepjatá tempa, která však dokáže naplnit strhujícím emocionálním nábojem a hlubokým vnitřním napětím. Každý takt dýchá smyslem, každá fráze nese jasný myšlenkový oblouk. Jeho pojetí vyrůstá z mimořádně citlivé práce s Wagnerovým textem: dirigent dává zpěvákům velkorysý prostor, aby mohli prostřednictvím bohatých výrazových možností němčiny s maximální naléhavostí artikulovat postoje, vnitřní konflikty i osudová rozhodnutí svých postav. Pod Schirmerovým vedení se orchestr stává pulzujícím dramatickým organismem, který s jevištěm neustále komunikuje. Gewandhausorchester opět uchvátil svým typicky temným, sametově hutným zvukem, drtivou dynamikou i dechberoucí jistotou v přechodech, jež udržely pětihodinovou strukturu díla v neustálém, téměř fyzicky hmatatelném napětí. V tomto ohledu představuje intepretace tohoto tělesa absolutní špičku, stěží lze zahrát Wagnera lépe; na místě je možná otázka, zahrát ho třeba jinak.
Jak už bylo naznačeno, mimořádnou úroveň představení rozhodně podtrhlo i výjimečné pěvecké obsazení — nikoli velkými jmény, ale velkými a přesvědčivými interprety. Především Thomas Mohr se znovu a s naprostou suverenitou ujal jedné z nejtěžších tenorových rolí operní literatury, Siegfrieda. Neoslnil prvoplánovou heroikou, ale zaujal neobyčejně lidským, psychologicky propracovaným pojetím postavy. Po hlasové stránce zvládl extrémní nároky role s obdivuhodnou jistotou: bezpečné výšky, výdrž i promyšlené rozvržení sil mu umožnily projít i závěrečnými, mimořádně obtížnými scénami bez sebemenšího zaváhání. Mohr je typem pěvce, který dokáže spojit technickou dokonalost s výrazovou pravdivostí — a není pochyb o tom, že by byl ozdobou i bayreuthského festivalu, kde se dnes v obdobných rolích bohužel setkáváme s hlasy, jejichž typologické i technické předpoklady nejsou pro tento repertoár zcela adekvátní. Brünnhildu vytvořila mezinárodně uznávaná dramatická sopranistka Christiane Libor, kterou české publikum zná také jako Brünnhildu, a to z koncertního provedení prvního večera Wagnerova Ringu v pražské Státní opeře v roce 2024. Libor spíše než velkým volumenem hlasu zaujala neobvykle precizní interpretací textu a schopností jít do hloubky postavy. Pěvkyně má nádherné fulminantní výšky, jen v přechodu do střední polohy nezní její hlas vždy plně vyrovnaně. Hlas Libor neoplývá nadlidskou silou typu Gabriele Schnaut nebo Ricardy Merbeth, ale představuje naprosto legitimní pojetí této postavy, které osloví především neobyčejně lidským přístupem a hlubokou niterností svého projevu. Dokonalou pěvecko-hereckou studii podal barytonista Joachim Goltz v roli Gunthera, další z interpretů, kteří se již pražskému publiku představili – tentokrát v titulní roli Bludného Holanďana. Goltzův ušlechtilý baryton dokáže s mimořádnou přesností vystihnout charakterovou rozporuplnost Gunthera, a to především díky výtečné práci s textem. Majitel báječně stavěného tmavého basu Yorck Felix Speer debutoval v recenzovaném představení v roli Hagena. Této postavě vtiskl nejen úchvatně znějící tóny zloby a nenávisti, ale byl také mimořádně přesvědčivý ve výrazové práci s textem. Solen Mainguené ztvárnila půvabnou Gutrunu zpočátku poněkud pěvecky rozpačitě; herecky však svůj part skvěle vybudovala od počáteční plachosti a naivity až k závěrečnému impozantnímu dramatickému výbuchu plnému zoufalství a zklamání, který podala s autoritou velké osobnosti operního jeviště. Ulrike Schneider vtiskla Waltrautě mimořádnou naléhavost – její dlouhý výstup byl nabitý vnitřním napětím a opřený o precizní a smysluplnou interpretaci textu. Velmi působivě vyzněly také tři Norny v podání Karin Lovelius a Oleny Tokar, snad jen s výhradou k příliš lyrické Marii-Luise Dreßen jako druhé Norně, která by se spíše hodila do obsazení Wellgundy nebo Flosshildy. Dcery Rýna v obsazení Rebecca Davis, Gabrielė Kupšytė a Maya Gour pak zaujaly soustředěnými, jasnými a třpytivými výkony. Slabším článkem jinak velice vyrovnaného pěveckého obsazení byl Tuomas Pursio jako Alberich, jehož krátké vystoupení ve druhém jednání bohužel nedosáhlo vysoké úrovně většiny ostatních protagonistů. Velké uznání si zaslouží také Operní sbor Oper Leipzig, který v rámci celé tetralogie dostává prostor pouze v tomto díle. Jeho klíčový výstup s Hagenem ve druhém jednání vyzněl s dechberoucím zvukem, razancí a kompaktností, a navíc se skvěle srozumitelným textem.
Pro českého diváka, který chce zažít Wagnera v mimořádné interpretační i inscenační kvalitě, je lipský Soumrak bohů cílem, kvůli němuž se vyplatí bez váhání vyrazit za hranice – další představení se koná za pár dní 25. ledna 2026.
Richard Wagner – SOUMRAK BOHŮ, Oper Leipzig, psáno ze 14. představení konaného dne 10. ledna 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.