Bavorská státní opera přichází s nejnovější inscenací režiséra Clause Gutha, která zasazuje jen zřídka uváděnou operu Richarda Strausse Danaina láska (Die Liebe der Danae) do moderního světa plného mrakodrapů. Antická mytologie se tady prolíná se současností a na jevišti se objeví dokonce i postava Donalda Trumpa.
Danaina láska se v roce 1944 dostala pouze ke generální zkoušce v Salcburku, poté Goebbels vyhlásil totální válku a divadla v Říši byla uzavřena. Řádná premiéra se v Salcburku konala až v roce 1952. Straussem užitý podtitul opery „veselá mytologie ve třech dějstvích“ platí jen co do počtu dějství. S ohledem na postavy je to spíše mytologie, veselá však tato opera ve skutečnosti není, možná by byla, kdyby Hugo von Hofmannstahl měl možnost libreto dokončit, ale bohužel jeho pokračovatel Josef Gregor postrádal básníkovu lehkost a ironii a na tu a tam těžkopádném textu Die Liebe der Danaie je to znát.
V opeře se vše točí kolem zhýčkané dcery krále Polluxe Danae. Pollux, v inscenaci poněkud samoúčelně stylizovaný do podoby Donalda Trumpa, je zadlužen až po uši a doufá, že výhodný sňatek jeho dcery mu poskytne prostředky k uspokojení věřitelů. Danae si musí vybrat mezi Jupiterem a Midasem. Jupiter sestupuje v lidské podobě oslaře Midase na pozemské zálety a jako protislužbu jej obdaří báječnou schopností proměnit vše, čeho se dotkne, ve zlato. Posílá ho k Danae jako jakéhosi Růžového kavalíra. Oba se do sebe neplánovaně zamilují, ale první nekontrolovatelný polibek promění Danae v mrtvou hroudu zlata. Midas si u nejvyššího boha vyprosí její návrat mezi živé, avšak zároveň ztrácí svou nadpřirozenou dovednost tvořit zlato a bohatství. K Jupiterově zlosti a překvapení se Danae navzdory všemu rozhodne pro život s chudým Midasem.
Režisérovi Clausi Guthovi se šikovně podařilo propojit mytologický obsah příběhu s dobou jeho vzniku, naší současností a možnou katastrofickou utopickou budoucností. Děj zasazuje do celoproskleného patra mrakodrapu s impozantním výhledem (scéna: Michael Levine). Jestliže v prvních dvou jednání jeviště doslova „přetéká“ honosně nádhernými kostýmy (Ursula Kudrna) a z množství zlata, zlatých rekvizit a artefaktů divákům přechází zrak, třetí dějství přináší zcela jiný pohled na odvrácenou stranu světa bohatství a jeho rizik: bezútěšnost chudoby, úpadku a zkázy. Tady nepropuklo neštěstí pouze v jednom patře okázalého bohatství, ale všude na zemi. Symbol marnosti je záchranný vrtulník, který se navzdory volání o pomoc otáčí zpět. Midas a Danae se vzájemně podpírají a jejich čistý vztah vítězí ve všude přítomné regresi a totálním rozkladu lidské společnosti jako jediná věčně přetrvávající hodnota. V závěru Guth využívá projekci válkou zničeného Mnichova, mezi kterými lze identifikovat i trosky Bavorského národního divadla a současně se objevují také snímky starého Richarda Strausse procházejícího se v jeho sídle v Garmischi. Celkově ideová koncepce Gutha působí trochu vykalkulovaným dojmem, který divák může racionálně přijmout, ale emotivně jej příliš nezasáhne. Přesto i přes určitou režijní rutinu zůstává Guthova umělecká výpověď o děsivém úpadku hodnot, hraničícím až se zánikem života na Zemi, vždy precizním způsobem profesionálně podaná.
Danaina láska rozhodně nepatří k Straussovým dílům, u nichž byste se okamžitě nechali unést a zcela pohlceni se do nich ponořili. Nadnesený patos Strausse je občas tak demonstrativně vystavený, že si nejste jisti, zda už to nehraničí s jistou parodií. Nicméně dirigent Sebastian Weigle svoji interpretaci staví především na velmi „vážném“ pojetí hudebního díla, volí nádherně klenutá a široká tempa a k tomu přidává plnou silou i hlasitost, s čímž zjevně nemají žádný problém pěvci jako Christopher Maltman a Andreas Schager. Neobvyklé pro Strausse je obsazení hned tří tenorů, kteří se zde snažili jeden druhého překonat v mistrovství zpěvu: wagnerovský matador Andreas Schager (Midas) zvládá svoji ve vysoké poloze extrémně vypjatou roli s přehledem a s velkou rezervou a tentokrát exceluje i v pěkně klenutých legatových plochách; skvěle se vede i dalšímu wagnerovskému specialistovi Vincentu Wolfsteinerovi v menší, ale výrazné roli Polluxe. Nakonec i precizně frázující Ya-Chung Huang (Merkur) najde v inscenaci své osobité místo; v představení je stylizován trochu jako Loge z Wagnerova Zlata Rýna.
O třetí repríze opery Christopher Maltman převedl mohutně znějící hrdinný baryton, který se vždy výborně nesl přes orchestr; zaujal v nemenší míře také výraznou interpretací textu a celkově tvárným hereckým uchopením role. I při heroicko-barytonové pompéznosti svého projevu však současně dokázal propůjčit Jupiterovi i nesmírně jímavé lidské stránky. Výborně sezpívané byly čtyři bohyně Sarah Dufresne (Semele), Evgeniye Sotnikove (Europa), Emily Sierry (Alkmene) a Avery Amereau (Leda), bohužel jejich scény neoplývaly příliš vtipem a ironií. Titulní roli Danae vytvořila švédská sopranistka Malin Byström, která roli regulérně nastudovala, nicméně z důvodu náhlého onemocnění musela být na premiéře narychlo zastoupena pohotovou Manuelou Uhl (která obětavě premiérový večer zachránila, přestože roli Danae nezpívala od roku 2016!). Ovšem na repríze 15. února 2025 půvabná Byström již zpívala a prokázala neobyčejnou výdrž v rozsáhlé a náročné partii. Obávanou vysokou polohu zvládla s jistotou a ve střední poloze se ukázala jako výrazná dramatická zpěvačka, která bez obtíží překonala i mohutný orchestr. Její výslovnost a výraz při interpretaci německého textu byly velmi přesvědčivé. Na jevišti se pohybovala přirozeně a herecky věrohodně. Celkově Byström podala technicky precizní výkon na vysoké úrovni, avšak i přes obrovské nasazení působila poněkud chladně, což umocňovala i málo osobitá barva jejího hlasu.
Richard Strauss – Die Liebe der Danae (Láska Danaina), Bayerische Staatsoper, premiéra 7.2.2025, psáno z reprízy 15. února 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.