Travička i oběť – Dvakrát Lucrezia Borgia v Římské opeře

Když se řekne Lucrezia Borgia, operním nadšencům se nevybaví jen proslulá opera Gaetana Donizettiho, ale také legendární debut španělské divy Montserrat Caballé. Právě její záskok v titulní roli 20. dubna 1965 v Carnegie Hall odstartoval její velkou světovou kariéru. Věhlasnou belcantovou operu v těchto dnech uvádí římská opera Teatro dell´Opera di Roma, a to hned ve dvou obsazeních – a my z představení, která se konala 21. a 22. února letošního roku, přinášíme naši nejčerstvější recenzi.

Donizettiho opera složená na libreto Felice Romaniho inspirované stejnojmennou hrou Victora Huga je především vděčným a zároveň velice náročným kusem pro primadony, které v Lucrezii mohou předvést své jedinečné umění italského belcanta v kombinaci s velkým dramatickým výrazem. Ve 20. století se rolí pyšnily vedle jíž zmíněné Caballé také Joan Sutherland, Leyla Gencer, později třeba Renée Fleming (která při účinkování v milánské La Scale zažila největší fiasko své jinak hvězdné kariéry), Mariella Devia, Sondra Radvanovsky a v závěru své kariéry ji do svého repertoáru zařadila také Edita Gruberová. Do Teatro dell’Opera di Roma se Lucrezia Borgia vrací po několika desetiletích – naposledy v této roli v Římě vystoupily mimo jiné právě Leyla Gencer (1967) a Joan Sutherland (1980). A kdo v současnosti vytváří roli legendární travičky?

V Itálii často vítaná a obsazovaná americká sopranistka Angela Meade se víceméně specializuje na belcantovou literaturu. Předností jeho projevu je dokonalá obeznámenost se stylem zdobného zpěvu, naprosto ideální frázování plné rafinovaných pěveckých fines včetně bezpečně zvládnuté koloratury. Nádherně vibrující hlas Meade plný emocí má bohužel stále více tendenci  kmitat spíše pod tónem, a to především v rozsáhlých lyrických pasážích. Tento technický nedostatek je méně slyšitelný, pokud pěvkyně zpívá rychlejší a dramatičtější úseky. Po herecké stránce se tentokrát snažila Meade o pečlivější portrét titulní hrdinky než např. v janovské produkci Beatrici di Tenda, o které jsme psali před rokem na našich stránkách. Přesto zůstává jejím velkým handicapem silná nadváha, která způsobuje její ztěžklý pohyb na jevišti; prakticky se na scéně neumí „v roli“ řádně pohybovat a její intepretace role prostřednictvím pohybu je velice omezená. Přesto si ale dokáže ryze jedinečnými hlasovými prostředky diváka podmanit, a to i diváka italského, který v tomto ohledu je krajně náročný.

O Meadině alternantce Lidii Fridman jsem v roce 2019 psal poprvé kritiku z Festivalu della Valle d´Itria v Martina Franca nazvanou „A star is born“. V té době mladičká Fridman nahradila zkušenější Carmelu Remigio v Manforceho opeře Ecuba a již tehdy naprosto oslnila svým uměním. Mezitím stala uznávanou pěvkyní s velmi pozoruhodnou šíří repertoáru (Norma, Abigail, Amelia, Salome, Marie ve Wozzeckovi apod.). Jako římská Lucrezia nadchla krásně vedeným hlasem, ušlechtilým frázováním a obdivuhodnou technikou zdobného zpěvu. Charakteristickou vlastností jejího projevu, vycházející zjevně z jejího typu, je jistá míra odstupu od ztělesňovaných rolí včetně jistého chladu. Tento její rys však principiálně nebrání tomu, aby roli přesvědčivě naplnila. Fridman navíc svojí přirozenou hereckou intuicí a štíhlou (a vysokou) postavou dokáže umocnit svůj celkový pěvecký a herecký portrét, což jí umožňuje ve srovnání s Angelou Meade věrohodně vytvářet scénické akce, které jsou její střídající partnerce zcela zapovězeny.

Naprosto špičkový výkon plný nejen působivého zpěvu, především nabitého intenzitou výrazu převedl basista Alex Esposito. Jeho vstupní árie „Vieni: la mia vendeta“ byla kabinetní ukázkou dokonalé intepretace textu, při níž Esposito doslova elektrizoval diváky v sále. Jeho jedinečná práce s italským jazykem a přirozená herecká tvárnost z něj udělaly zcela mimořádnou osobnost večera. „Druhý“ Alfonso Carlo Lepore byl kvalitním a spolehlivým interpretem, ale velikosti (byť vzrůstem malého) Esposita nedosáhl. Pěvcem „stejné krevní skupiny“, pokud hodnotíme míru ponoru do interpretace a přinášení omamné dávky energie s každým výstupem byl Gennaro obou večerů –  italský tenorista Enea Scala. Scala má pro roli mladého Gennara (utajovaného Lucreziina syna) ideální zevnějšek, navíc přesvědčuje soustředěným scénickým jednáním. Uchvacuje ideální interpretací textu, krásným frázování a osobitým témbrem hlasu. Jen v určitých hlasových polohách má v krku „knedlík“, který omezuje volnost tónu. I přes tento technický problém Scala zářil vitalitou a bohatostí výrazu. Nutno také zmínit, že pěvec zpíval náročnou roli hned dva večery po sobě a o repríze 22. února 2024 dokonce po vstupním recitativu v druhém jednání zpíval vloženou árii „Anch´io provai le tenere smanie“!  Kalhotkovou roli Maffio Orsiniho o prvním večeru zpívala Teresa Iervolino, mezzosopranistka laskavě hořkého témbru, s krásně vypracovanými recitativy, ale s menším objemem hlasu, potom následující večer vystřídala Američanka Daniela Mack. Na její jméno si možná vzpomenou čeští diváci, kteří v roce 2017 shlédli stream Dvořákovy Rusalky z Met, kde Mack tehdy zpívala naprosto bezkonkurenčně (s absolutní dokonalou češtinou) kuchtíka. Mack má velmi příjemný projev plný energie, přirozeně se pohybuje a vrchovatě okouzluje kvalitou italské interpretace. Ostatní interpreti měli velice slušnou úroveň, byť možná ne úplně tak prvotřídní, jak by divák z tak významné operní scény jako je Římská opera očekával. K ozdobám produkce patřil ovšem i excelentně zpívající operní sbor.

Operu s Orchestrem Teatro dell´Opera di Roma nastudoval a obě recenzovaná představení s velkou zručností řídil Roberto Abbado. Jak to u belcantových oper bývá nezbytností, dokázal citlivě doprovázet zpěváky, i když jim nedával asi tolik prostoru, kolik by oni si pro rozvinutí své interpretaci přáli; rovněž celkové hře orchestru by prospělo více plasticity.

Režisérka Valentina Carrasco, která léta působila ve slavné španělské divadelní a performační skupině La Fura dels Baus, vytvořilo vizuálně atraktivní divadlo, které se šikovně dokázala vypořádat i s občasnými problematickými částmi libreta. V její ideové koncepci je Borgia chladnokrevnou travičkou a současně mateřskou obětí. Interakce mezi jednotlivými charaktery byly příkladně vypracovány. Celkově pozitivnímu vyznění inscenace napomáhá vedle kvalitní hudební produkce nadčasově působící náznaková scéna Carlese Bergy a stejně tak neutrální, nicméně funkční kostýmy Silvie Aymonino, které skvěle fungují v případě všech postav, bohužel s výjimkou titulní Lucrezie. Z důvodu alternace tak fyzicky zásadně odlišnými typy pěvkyň je pochopitelné, že nemohou mít stejný typ kostýmu, nicméně ani kostýmy pro štíhlou Fridman příliš nesedí – působí, jako by byly původně zhotoveny pro pěvkyni menšího vzrůstu a teprve dodatečně upraveny pro vysokou Fridman.

Nová produkce Lucrezie Borgie v Teatro dell´Opera di Roma je především velkým svátkem pro krásné hlasy a mistrovskou intepretaci pěvců, kterou si divák užívá plnými doušky. A pokud má navíc možnost porovnat různé interpretační přístupy pěvců ve stejných rolích (například při návštěvě obou castů), je jeho zážitek o to intenzivnější.

Gaetano Donizetti – LUCREZIA BORGIA, Teatro dell´Opera di Roma (Teatro Costanzi)  – psáno ze dvou repríz: 21. a 22.února 2025