Konečně v Národním divadle! Jedno z největších děl 20. století, opera Francise Poulence Dialogy karmelitek byla poprvé nastudována pražskou operní scénou, skoro 70 let po své premiéře v milánské La Scale. Ale čekání se vyplatilo – nová inscenace je emocionálně hluboce působivá, podpořená kvalitním hudebním nastudováním, vzácně vyrovnanými pěveckými výkony a v neposlední řadě inspirativním a citlivým režijním přístupem.
O Dialogues des Carmélites jsme na našich stránkách již opakovaně psali, naposledy v souvislosti s inscenací italském Turíně, tak jen do pár větami shrnu okolnosti vzniku této unikátní partitury. Strhující příběh šestnácti popravených řeholnic karmelitského řádu z Compiègne, popravených v době Velké francouzské revoluce 16. července 1794 se opírá o prokazatelnou historickou skutečnost, která díky dlouhodobé a trvalé tradici úcty věřících došla svého naplnění v jejich svatořečení papežem Františkem na konci roku 2024. Zásadní roli v rozvinutí této tradice bylo pojednání sepsané sestrou Marií od Vtělení, jednou z přeživších karmelitek z Compiègne. Ve 20. století tuto látku beletristicky zpracovala německá spisovatelka Gertruda von le Fort ve své novele Die letzte am Schafoott (Poslední na popravišti, 1931). Na základě této novely později vytvořil Georges Bernanos drama Dialogy karmelitek (Dialogues des Carmélites). Původně byl roku 1947 požádán, aby napsal filmový scénář inspirovaný novelou von Le Fort o karmelitkách z Compiègne popravených během Francouzské revoluce. Film tehdy nevznikl, ale Bernanosův text byl po jeho smrti vydán jako divadelní hra, která se u nás mj. hrála v Divadle za branou II v roce 1991. Od Bernanosových Dialogů karmelitek je pak už vede přímá cesta ke skladateli Francisi Poulencovi, který svoji operu poprvé provedl (v italštině) v Miláně v roce 1957 a jen pár měsíců na to měla svoji francouzskou premiéru v pařížském Théâtre National de l’Opéra. V dalších faktografických podrobnostech bych čtenáře odkázal na naše zmíněné předchozí recenze i na velice fundovaně zpracovaný program k pražskému nastudování, který připravil dramaturg ND Ondřej Hučín. Průvodnímu textu věnoval pozornost a péči, jakou si toto dílo při své pražské premiéře bezesporu zaslouží.
Po jevištní stránce pražskou inscenaci připravila režisérka Barbora Horáková Joly, pro kterou jde již o několikátou produkci pro pražské Národní divadlo. Kvalitou zpracování se však její nové nastudování řadí k nejvýraznějším titulům posledních sezón a snese srovnání se špičkovou realizací Reimannova Leara z minulého roku. Přestože Horáková volí v zásadě tradiční režijní přístup, fascinuje mimořádnou schopností rozkrývat vazby a vztahy mezi jednotlivými postavami. Vedle pozoruhodné scény Ines Nadler a kostýmů Annemarie Woods, které sympaticky nereflektují pouze vnější svět karmelitek prostřednictvím obvyklých řeholních rouch, ale snaží se postihnout samotnou podstatu charakterů i situací, zaujme především preciznost, s jakou tvůrčí tým pracuje s textem. Každá věta, každá myšlenka se stává impulsem pro modelování vývoje postav a jejich vzájemných vztahů v neobyčejně bohaté a detailní kresbě. Nejen hlavní představitelky nesou jasně čitelné rysy své individuality, která se navíc proměňuje s tím, jak do kláštera vtrhnou revoluční gardy a osudy karmelitek naberou tragický směr. Horáková a její výtvarníci se přitom striktně nedrží stylizace 18. století. Naopak usilují o zdůraznění nadčasovosti témat násilí, strachu a síly osobního přesvědčení. Proto zcela přirozeně a nenásilně posouvají příběh zrušeného řádu i do asociací s 50. lety po únoru 1948, které znamenaly likvidaci mnoha církevních řádů a perzekuci jejich členů i věřících. Tyto paralely inscenace citlivě naznačuje nejen prostřednictvím kostýmů, ale i videoartu Sergia Verde, který místy vyvolává mrazivé asociace s událostmi stále přítomnými v české historické paměti. Kromě sólistů večera odvedly obdivuhodnou práci také „sborové“ karmelitky, jejichž pěvecké i herecké výkony během večera dosáhly mimořádné intenzity. Společně se sólistkami tak vytvořily neobyčejně kompaktní a dokonale fungující celek.
Operu Dialogy karmelitek nastudoval po hudební stránce s Orchestrem Státní opery dirigent Hermann Bäumer s pozoruhodnou znalostí stylu a s optimálně zvolenými tempy, která odpovídala specifické struktuře Poulencova hudebního jazyka. Ten má – jak napovídá už samotný název díla – výrazně „rozhovorovou“, chcete-li „dialogovou“ formu a vedle důrazu na francouzský jazyk a správnou dikci vyžaduje také nepřetržité legato odpovídající přirozenému rytmu zpívané řeči.
Na celkovém výsledku se výrazně podíleli také sólisté, jejichž výkony spojovala vysoká míra soustředění, cit pro ansámblovou souhru i schopnost vytvořit na jevišti intenzivní dramatické napětí. Jana Sibera v titulní roli Blanky de la Force zaujala promyšleným psychologickým uchopením komplikovaného vnitřního světa své postavy. Přesvědčivě vystihla její vývoj od úzkostné a nejisté dívky až po ženu schopnou překonat vlastní strach a přijmout společný osud s ostatními řeholnicemi, což představuje jedno z ústředních témat opery. Role Blanky Janě Sibera zjevně vyhovuje jak po hlasové, tak po interpretační stránce. Zvláštní pozornost zaslouží její precizní práce s francouzským textem, kultivovaná dikce a schopnost jemně odstínit výrazové proměny postavy, díky nimž její výkon působil komplexně a stylově přesvědčivě.
Jednou z nejvýraznějších kreací večera byla také Převorka paní de Croissy v podání Markéty Cukrové. Ta se vyhnula tradičně exaltovanému pojetí role a zvolila spíše vnitřně koncentrovaný výrazový rejstřík, v němž úzkost, fyzické utrpení i duchovní krize postavy vycházely z detailní práce s významem textu a z vytříbené deklamace. Cukrová dokázala vytvořit postavu hluboce lidskou, zbavenou vnější efektnosti, a právě touto střídmostí dosáhla nadobyčejné působivosti. Přestože je role omezena na dva rozsáhlejší výstupy v prvním jednání, stala se její interpretace jedním z klíčových momentů celého večera.
Tone Kummervold, která v nedávné inscenaci Zlata Rýna zaujala především hlasovou suverenitou, zde představila výrazově podstatně komplexnější výkon. Jako Matka Marie od Vtělení spojila dramatickou energii s pevně vedenou vokální linkou a vytvořila postavu s výraznou vnitřní autoritou i emocionálním napětím. Její jevištní projev formovala koncentrovaná expresivita, byl vystavěn na přesném frázování, důsledné práci s dynamikou a promyšlené fyzické stylizaci role, jejíž částečný handicap se stal organickou součástí charakterizace postavy.
Pozoruhodně protikladnou postavu k Blance vytvořila Jekatěrina Krovatěva jako Sestra Konstacie od sv. Diviše, ve které dokázala přesvědčivě předvést lehkomyslný charakter, k jehož téměř dokonalému vokálnímu pojetí snad jen chyběla větší uvolněnost ve vyšší poloze. Další debutantkou večera byla Tamara Morozová jako Paní Lidoine, kterou obdařila jasně znějícím a barevně sytým dramatickým sopránem. Svou interpretaci vystavěla především na klidu, vnitřní pevnosti a přirozené autoritě, čímž vytvořila působivý protipól emocionálně vypjatému projevu Matky Marie. Morozová zaujala také kultivovaným vedením francouzského textu a schopností udržet i ve výrazově exponovaných místech hlasovou linii v potřebné stylové kázni. Na rozdíl od všech ženských představitelek, Lucie Hilscherová již měla v minulosti možnost v Dialozích vystoupit, a to v košické inscenaci Poulencovy opery, i když v postavě Matky Marie. Na pražském jevišti se předvedla v menší roli Matky Jana od Ježíška a i tak ji dokázala osobitým způsobem uchopit tak, že byla nepřehlédnutelná.
Mužské postavy zůstávají v Dialozích karmelitek dramaturgicky upozaděny, jejich význam pro celkové vyznění díla je však zásadní. Ne všichni mužští interpreti ovšem dokázali naplnit vysoký interpretační standard, který během večera nastavily jejich kolegyně; v několika epizodních výstupech zcela absentovala elementární práce s francouzskou dikcí i schopnost vést pěveckou frázi v kontinuálním legatu. Jediný rodilý francouzský interpret Paul Gay sice přinesl autentickou jazykovou zkušenost, jeho výkon však poznamenaly nepřehlédnutelné intonační nejistoty. Solidní a stylově spolehlivý výkon podal Michael Skalický jako Zpovědník. Nejvýraznější mužskou kreací večera se stal Daniel Matoušek v roli Rytíře de la Force. Matoušek citlivě vystihl ambivalentní vztah postavy k Blanche a dokázal propojit mladistvou impulzivnost s opravdovou emocionální naléhavostí. Přestože jeho hlasový projev působil ve srovnání s tradičnějším pojetím role subtilněji, zaujal kultivovanou francouzskou dikcí, přirozeným frázováním a pečlivě vedeným legatem, které dobře odpovídalo stylovým nárokům Poulencovy partitury.
Celá inscenace pražských Dialogů si udržela nezaměnitelnou vnitřní soudržnost, v níž se jednotlivé složky – režijní koncepce, hudební nastudování i pěvecké výkony – nepřekrývaly, ale skutečně navzájem vrstvily. Finále pak vyústilo v mimořádně silně gradovanou sekvenci, která díky přesné hudební kontrole i soustředěné práci ansámblu působila až fyzicky naléhavě. Právě v těchto závěrečných okamžicích se naplno ukázalo, jak důsledně celé nastudování směřuje k emocionální i dramatické katarzi bez jakékoli vnější efektnosti.
Francis Poulenc: Dialogy karmelitek, Národní divadlo v Praze (v budově Státní opery), psáno z premiéry 21.května 2026.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.