Lipští Lortzingovi rozumí: Car a tesař

Jak jsme konstatovali už v našich předchozích recenzích oper Alberta Lortzinga provedených na dvou lipských operních scénách, ve Wagnerově rodišti rozumí výtečně kromě Wagnera samotného také jeho o dvanáct let staršímu kolegovi, rovněž spjatému s tímto městem s bohatou hudební tradicí. Lortzing však, bohužel, stojí už desítky let spíše mimo zájmu operních domů. Ne tak ale ve městě, kde dlouho působil. Lipští se totiž v posledních letech systematicky a s úspěchem zaměřují na oživování jeho operního díla, které je skvělým příkladem romantického německého Singspielu. Takovou je i jeho dnes již skoro 190 let stará opera Car a tesař, která se u nás uváděla poměrně často ještě v 50. a začátkem 60. let minulého století. Od té doby se na našich scénách přestala objevovat.

Námět díla je velmi podobný Donizettiho o deset let starší opeře Il borgomastro di Saardam (Purkmistr ze Saardamu). Vychází z literární předlohy Georga Christiana Römera „Purkmistr ze Saardamu aneb Dva Petrové“, kteroužto stejnojmennou hru ještě předtím ve Francii napsali Anne-Honoré-Joseph Duveyrier de Mélesville, Eugène Cantiran de Boirie a Jean Toussaint Merle. Děj opery se odehrává v době Petra Velikého a sleduje zápletku kolem dvou mužů – skutečného cara Petra I. a německého tesaře Petra Michajlova, kteří se ocitnou v přestrojení v Holandsku. Car se zde tajně učí stavět lodě, zatímco evropští diplomaté ho zoufale hledají. Kvůli záměně identity dochází k mnoha komickým situacím. Nakonec se pravý car odhalí, získá respekt a šťastně se vrátí do Ruska, zatímco tesař najde svou lásku Marii.

Dílo nabízí příjemnou a veselou melodickou hudbu, včetně několika výraznějších čísel a četných sborových scén. Právě suverénně působící a dobře secvičený sbor a přídavný sbor (sbormistr Mathias Drechsler) patřil k nejsilnějším a nejpůsobivějším složkám navštívené reprízy. Trochu paradoxně byla efektním vyvrcholením jeho jevištního působení němá, baletní scéna „tance ve dřevácích“ (Holzschuhtanz) ve 3. jednání. Nezapomínejme, že děj se odehrává v nizozemském městě! V kvalitě provedení za sborem nezaostával Orchestr Divadla hudební komedie pod taktovkou Michael Nündela, který se specializuje hlavně na “lehčí žánry” operet a muzikálů, a kterýžto je od aktuální sezóny generálním hudebním ředitelem této druhé ze dvou lipských operních scén. Mimochodem, obě mají skvělou akustiku a pohodlné prostory k sezení pro obecenstvo. Nündelovi se povedlo vystihnout hravost a optimistického ducha této Lortzingovy partitury.

Sólistické obsazení by šlo charakterizovat jako provozní, což však rozhodně není myšleno hanlivě. Všichni pěvci dostáli nárokům svých rolí, byť ne každý výkon lze označit jako zcela bezchybný. Je ovšem nutno poznamenat, že toto dílo nevyžaduje „velké a krásné hlasy“ jako třeba belcanto. Vzhledem ke svému stylu jsou nezbytní spíše dobře zpívající herci, jímž byl ostatně svého času i sám Lortzing. V jeho době totiž hranice mezi herectvím a zpěváckým uměním nebyla tak ostrá jako dnes a od herců byly vyžadovány – na rozdíl od současnosti – mnohem větší pěvecké schopnosti. Bezpochyby hlavní hvězdou večera byl místní rodák, basista Milko Milev, který se představil jako bodrý saardamský purkmistr van Bett. I když jeho vstupní árie „O sancta Justitia”, jedno z hlavních čísel opery, působila poněkud mdle, s každým dalším výstupem pěvec nabíral na energii a postupně se propracoval k více než uspokojivému provedení této velkým množstvím textu obdařené role.

Carem byl vídeňský rodák Ivo Kovrigar (baryton), jehož materiál by časem vzhledem k jeho mládí ještě mohl nabývat na hloubce a temnější barvě. A rovněž tak nabýt větší pevnost zejména ve střední poloze. Nejvíc prostoru zazářit měl ve 3. jednání v árii „Einst spielt ich mit Zepter, mit Krone und Stern“, jejíž melodie je plynulá a kantabilní, což odráží vznešenost a melancholii carovy vzpomínky na jeho panovnické postavení. Lortzing využívá klasickou harmonii s jasnou tonalitou, čímž zachovává srozumitelnost a přístupnost hudby. Doprovod orchestru není příliš mohutný, ale spíše subtilně podporuje vokální linii, přičemž občasná orchestrální mezihra dodává dramatičnost. Je zde patrný vliv mozartovské zpěvnosti, ale i raně romantického výrazu, čímž se árie řadí do přechodného období mezi klasicismem a romantismem.

Carovým protejškem byl tesař Peter Ivanov, kterého jevištně ztvárnil americko-německý tenorista Jeffery Krueger. Jeho milou Marií, zapadající do typu „naivní, ale zamilované dívky“, podobně jako jiné role v singspielovém stylu, byla lyrická sopranistka Esther Maria Rose. Komičnost celému dílu dodávají postavy tří vyslanců: ruského (bas) – Frieder Flesch, anglického (bas) – Michael Raschle a francouzského (tenor) – Adam Sánchez, varšavský rodák mexické národnosti naturalizovaný v Německu.

Scénická koncepce režiséra Dominika Wilgenbuse na scéně Uga Vollmera, kde dominoval zlatý rám obrazu připomínající ten z Burianovy pražské Libuše, a převážně historizující kostýmy Andrey Fisser, s několika poněkud nesmyslnými výjimkami, sice nepřinesla žádný výrazný interpretační klíč, ale ani dílu neublížila. Naopak dokázala podtrhnout jeho hravou povahu. O nadčasovosti značně archaického historického námětu však nemůže být řeč. Nicméně je příjemné vidět na scéně toto u nás dnes již zapomenuté dílo. A taky další z produkce Alberta Lortzinga, které bude možné shlédnout již příští rok na jaře v rámci speciálního lortzingovského festivalu.

Albert Lorzing: Car a tesař (Zar und Zimmermann), Oper Leipzig, Musikalische Komödie – psáno ze 40. reprízy, 15. února 2025