Doslova svátkem pro milovníky operních rarit bylo koncertní provedení první verze opery Psyché skladatele Ambroise Thomase v budapešťské koncertní síni Müpa, a to ve spolupráci s projektem Palazzetto Bru Zane, který je znám vydáváním sběratelské edice málo známých francouzských operních opusů. Také jediné provedení 12. února 2025 bylo zaznamenáno a vyjde právě v této edici. Jednalo se navíc o maďarskou premiéru tohoto díla! Jde o operní adaptaci klasické antické mytologie. Podobně, jak je tomu v případě stejnojmenné opery (tragédie lyrique) Jeanna-Baptista Lullyho z r. 1678.

Český operní divák – i to spíše ten zasvěcenější – zná z rozsáhlého Thomasova díla pravděpodobně pouze jeho Hamleta, který byl v posledních letech scénicky uveden hned na dvou našich scénách: v Ostravě a v Plzni. V dubnu 2012 zazněla u nás dvakrát v koncertním provedení také jeho Mignon, a to v pražské Státní opeře. Opera Psyché byla vytvořena pro pařížskou Opéra-Comique. Představuje dílo na pomezí italské a francouzské operní tradice. Libreto, které napsali Jules Barbier a Albert Carré, vypráví příběh nešťastné lásky mezi Érotem a Psyché, jejichž osudy jsou manipulovány cynickým Merkurem. Dílo odráží dobový vkus Druhého francouzského císařství, které se v této době s obnoveným zájmem obracelo k antické mytologii – podobně jako Berliozovi Trojané, Offenbachova Krásná Helena nebo méně známá grand opera Herculanum Féliciena Davida, která již rovněž byla koncertně uvedena v budapešťské Müpa.

Stylově Psyché vykazuje silné italské vlivy, patrné především v bohatých vokalizacích hlavní hrdinky a Érota, jehož role byla napsána jako travesti (tj. kalhotkový) part pro mezzosoprán v rossiniovském stylu s širokým hlasovým rozsahem. Opera existuje ve dvou verzích: první, o třech dějstvích, měla premiéru v roce 1857, zatímco druhá, rozšířená na čtyři dějství, byla uvedena v roce 1878. V této pozdější úpravě byla mimo jiné odstraněna dvě mužská komická čísla – postavy Antinoa (tenor) a Gorgia (basbaryton) – a došlo k redukcí rolí sester Psyché. Tato změna pravděpodobně souvisela s vývojem francouzské opery po úspěchu Gounodova Fausta, který přinesl menší toleranci ke kombinaci komických a tragických prvků. Naštěstí, recenzované provedení první verze díla nabídlo možnost plně si vychutnat i tyto krásná pěvecká čísla, jak bude ještě uvedeno.

Dílo romantického skladatele Ambroise Thomase bylo často zastíněno tvorbou zmíněného Charlese Gounoda, avšak Psyché dokazuje skladatelovu mistrovskou práci s vokální linkou i brilantní smysl pro orchestraci. Druhá verze opery přinesla intenzivnější lyrismus, avšak častější přítomnost hlavních postav na scéně snížila dramatický kontrast a oslabila celkový účinek díla. Významnou proměnou v této verzi prošla i role Merkura – původně napsaná pro basistu, byla ve druhé verzi přepracována pro barytonistu s virtuózními koloraturami. Psyché se tak stala operou, ve které chybí tenorová hlavní role, což bylo ve francouzském operním prostředí poměrně neobvyklé.

Nicméně, jak už bylo zmíněno, budapešťští sáhli po první verzi, ve které si diváctvo mohlo dosyta vychutnat bohatou a opojnou Thomasovu instrumentaci ve špičkovém provedení Maďarského národního filharmonického orchestru a Maďarského národního sboru pod taktovkou dirigenta Györgye Vashegyiho pod vedením sbormistra Csaby Somose. Toto provedení lze bez přehánění označit za špičkové, dechberoucí, strhující a znamenité. Práce všech zainteresovaných umělkyň a umělců věnovaná nastudování tohoto prakticky neznámého kusu musela být enormní. Nicméně toto úsilí přineslo vzácné plody v podobě neopakovatelného uměleckého zážitku, kde vlastně vůbec nevadilo, že zcela absentovala scénická složka. Svrchovanou a koncentrovanou drobnokresbu, včetně odstínění všech fines až puntičkářsky propracované Thomasovy partitury předvedl orchestr, v němž zejména flétny zněly jako stříbřité andělské hlasy a měkké, lehké smyčce uváděly rovněž do nadpozemských sfér. Je třeba uznat, že také rozsáhlý pánský a dámský sbor navzdory četným a náročným vstupům do děje zněl rafinovaně, kompaktně a zcela přesně.

Co se týče sólistické vokální složky, lze říci, že neměla slabšího místa. Každý jeden hlas byl obsazen navýsost kvalitními pěvci, přičemž prakticky všichni se zcela sžili se svými rolemi. Ačkoli postrádali kostýmy či rekvizity, dovedli vytvořit iluzi hraného hudebního divadla, rovněž se zcela uvěřitelnými vzájemnými interakcemi. Zkrátka, ona pověstná „chemie“ mezi účinkujícími fungovala na 100 %.

Ve zmíněné kalhotkové roli Érota excelovala štrasburská rodačka, mezzosopranistka Antoinette Dennefeld. Doslova v kalhotách (provokativně rudé barvy) kreovala ve všech hlasových polohách, včetně těch nejvypjatějších ve 3. jednání, svou postavu s takovou přesvědčivostí, že si snad aktuálně pro tuto roli ani nelze představit lepší představitelku. Hélène Guilmette jako zamilovaná Psyché, ačkoli rovněž výtečná se svým jasným, byť méně voluminózním sopránem, stála poněkud v jejím stínu. Třetí hvězdou večera byl řecký lyrický barytonista Tassis Christoyannis, jehož ztvárnění role Merkura mělo doslova činoherní rysy. Skvěle se uvedl již v 1. jednání svou efektní árií Des dieux je suis le messager („Bohův posel jsem“).

Jak již bylo zmíněno, posluchačstvo budapešťského provedení nebylo ochuzeno o postavy Antinoa (Artavazd Sargsyan) a Gorgia (Philippe Estèphe) a taktéž obou sester Psyché – nymf Dafné (Mercedes Arcuri) a Bérénice (Anna Dowsley), kteréžto vnesly do příběhu odlehčenější rovinu díky komickým prvkům. Ve všech případech se jednalo o dokonalý pěvecký i herecký projev, navíc s vynikající francouzskou dikcí, která byla vlastní celému pěveckému obsazení. Snad pouze u australské mezzosopranistky Anny Dowsley bylo slyšet, že pěvkyně nemá s francouzštinou tolik zkušeností, jako další její kolegyně a kolegové. V menší roli krále se úspěšně předvedl barytonista Christian Helmer. Škoda, že svůj hezky zbarvený materiál nemohl předvést na větší ploše; skladatel Thomas pro tuto roli mnoho not nenapsal.

Na závěr pár poznámek. Za prvé, uvedení této operní rarity, navíc v prakticky neznámé 1. verzi, jednoznačně prokázalo životaschopnost tohoto díla a připomnělo kvality Thomase coby neprávem opomíjeného skladatele předminulého století. Za druhé – a to je třeba jedním dechem dodat – tento typ produkcí přitahující i širší, mezinárodní publikum, jak bylo slyšet v onen večer u obecenstva (škoda tedy, že titulky byly pouze v maďarštině, ač zdarma rozdávaný letáček obsahoval stručné pojednání o díle také v anglické mutaci) má smysl pouze při poctivém hudebním nastudování a s opravdu špičkovými pěvci specializujícími se na daný repertoár. Až při naplnění těchto podmínek má šanci dostavit se onen „wow efekt“ vyvolávající u publika autentické, nefalšované emoce dojetí. Za třetí, toto provedení připomnělo, jak je francouzská opera (přinejmenším u nás) neprávem i nadále opomíjena. Uvádí se spíše zřídka a je to škoda. Ostatně, i pražské Národní divadlo zrušilo před časem plánovanou premiéru Gounodova Fausta a místo něj opráší (již v době své pražské premiéry letitou) inscenaci Werthera v obnoveném nastudování. A ten je přece jen z francouzských operních stálic jednou z nejčastěji hraných. Čtvrtá a poslední poznámka: budapešťská Müpa, jak už bylo zmíněno, pravidelně během sezón koncertně uvádí (nejenom) raritní operní díla, a to obvykle ve vysoké kvalitě. Autor této recenze má již z tohoto kulturního stánku pozitivní zkušenost s loňským provedením Belliniho opery Il pirata. A další díla budou následovat. Je to tedy pozvánka pro všechny, kteří se nebojí zajet si za zajímavými a kvalitně provedenými operními tituly i trochu dál od hranic.

Ambroise Thomas – PSYCHÉ, Budapešť, Müpa, koncertní provedení 1. verze díla, 12. února 2025