Na svých častých výpravách za hranici běžného repertoáru Opera Frankfurt nově představuje dílo, které má v Dánsku status národní opery: Maškaráda (Maskerade) od Carla Nielsena. Tato komická opera o třech dějstvích z roku 1906 je považována za součást kulturního dědictví Dánska, za hranicemi domovského státu je však téměř neznámá. Text vychází z komedie významného severského dramatika „dánského Molièra“ Ludviga Holberga z roku 1724. O co v ní jde: Mladík se na maškarním plese zamiluje do neznámé krásky. Jeho otec však pro něj již vybral nevěstu – dceru obchodního partnera. Chce proto zabránit dalšímu návštěvám plesů. Syn se ale navzdory zákazu spolu se sluhou tajně vyplíží z domu. Na plese se nakonec ocitne nejen on, ale i jeho převlečená matka, otec, který ho pronásleduje se svým sluhou, a tajemná kráska, jež se nakonec ukáže být právě tou dívkou, která mu byla předurčena za manželku.
Nielsenova hudba se nesnaží napodobovat styl Holbergovy doby, tedy baroko, ale obsahuje četné odkazy na evropskou hudební historii – od Mozartových zpěvoher až po Wagnerovy Mistry pěvce norimberské. Bohatě využívané taneční rytmy připomínají jak pařížskou operetu à la Offenbach, tak její vídeňský protějšek v duchu Johanna Strausse. Specifické tóny dodávají partituře nečekané a velmi zábavné harmonické obraty. Ve svých četných hudebních pointách si skladba zachovává lidový charakter, je snadno srozumitelná, posluchačsky přístupná a poutavá i na první poslech, ale nikdy ne laciná.
Režisér frankfurtské inscenace Tobias Kratzer patří k nemnoha tvůrcům, u nichž nelze předem odhadnout, jak bude výsledek vypadat – a to ani v případě jeho dlouholetého scénografa Rainera Sellmaiera. Co však lze s jistotou předpovědět, je důslednost a vždy absolutní profesionalita jeho přístupu a kvalita provedení. Základem jeho frankfurtské inscenace se stal nový německý překlad Martina C. Bergera. Znovu se tak osvědčilo, že komická opera nejlépe vyzní v jazyce domácího publika, navíc nový překlad nenabídl jen zručně napsané rýmy v němčině, ale vskutku komediální jazyk plný vtipu a šarmu, který výborně ladil s hudbou. Málo známou dánskou operu zpívanou v němčině navíc doprovázejí německé titulky na funkčně řešeném titulkovacím panelu, který nejen tradičně „visí“ nad jevištěm, ale aktivně se také „zapojuje“ do dění na jevišti.
Ačkoliv libreto zůstává v základu poněkud prosté, Kratzer jej nijak nepřepisuje ani se nesnaží vnášet zásadní hluboké filozofické významy. Přesto vnímá Maškarádu (tedy maškarní ples) nejen jako nezávaznou zábavu, ale také jako místo mimo prostor a čas, kde si aktéři nasazují masky, stávají se někým jiným a mohou stírat rozdíly mezi sebou. Režijní tým přistupuje k tříaktové komedii pořád s plným respektem toho, co tento žánr přesně vyžaduje: inscenuje s lehkostí, suverenitou a zároveň jí dodává živost a jiskru. Přestože se obejde bez okázalé scénografie (tu tvoří v podstatě jen tři jednoduché tmavě šedé stěny plné dveří, které se pak ve scéně plesu obrátí svým zrcadlovým obložením dovnitř jeviště), inscenace u diváků boduje – především díky precizní práci s postavami. Velkým plusem představení jsou bohaté, skvělé a vtipné kostýmy (rovněž R. Sellmaiera), výtečná pohybová choreografie sólistů, celého sboru i nenuceně působících čtyř profesionálních tanečních párů připravená choreografem Kinsun Chanem. Všichni účinkující působí v inscenaci jako ryba ve vodě – jsou uvolnění, energičtí, plní radosti ze hry a zároveň dodávají inscenaci přesně vyváženou dávku sex-appealu.
Nielsenova a Kratzerova Maškaráda je ideálním titulem pro dobře sestavený, kvalitní operní soubor, který v tomto případě nepotřebuje žádné velké pěvecké hvězdy. Navíc se v ní náležitě mohou uplatnit mladí talentovaní zpěváci. V takto kolektivně pojaté inscenaci je obtížné hodnotit, kdo vynikl více a kdo méně, protože jejím hlavním smyslem je radost, kterou účinkující během tříhodinového představení dokážou předat publiku. Skvěle se v ní může osvědčit i pěvec, který sice nemusí mít nejkrásnější hlas, ale přesto do celkového výsledku vnáší něco jedinečného ze sebe – a právě to Kratzerova režie umí náležitě využít.
Recenzované představení v neděli 9. února letošního roku výborně řídil Benjamin Reiners, Frankfurter Opern- und Museumsorchester hrál pod jeho taktovkou zřetelně s velkou energií a náladou. Role zapšklého Jeronima se výborně pěvecky i herecky ujal Alfred Reiter, jeho manželku Magdelone vytvořila půvabem a vtipem sršící Juanita Lascarro. Dvě hlavní roli mladých mužů Leandra jeho sluhy Hendrika vytvořili charismatičtí a pěvecky výborní Michael Porter a Liviu Holender, oba s příjemnými a krásně vyrovnanými hlasy. Elizabeth Reiter jako Leonora předvedla nádherné frázování, Barbara Zechmeister jako její služka se blýskla především jako skvělá komediantka. Z velkého počtu pěveckých účinkujících chci ještě zmínit Thomase Faulknera s působivým jadrným basem ve dvojroli Nočního hlídače a Velmistr plesu.
Nielsenova Maškaráda je neobyčejně živým a osvěžujícím představením, které je dobrý důkazem toho, jaký úspěch může mít i neznámá, ale kvalitně udělaná komická opera. Představení lze jen doporučit a pro ty, kteří by rádi shlédli produkci v klidu domova, tady uvádím link na DVD záznam z premiérové řady představení z roku 2021.
Carl Nielsen: Maškaráda (Masquerade), Oper Frankfurt, premiéra 31.10.2021, psáno ze reprízy 9.února 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.