Po jímavých Dozvucích romantismu v intimním „domáckém“ prostředí Hrzánského paláce připravilo společenství LIEDER SOCIETY další neméně zajímavý písňový recitál, jehož hostitelem bylo reprezentativní prostředí Sukovy síně Rudolfina. Svým tematickým zacílením zamířil k další významné skladatelské osobnosti, jejíž dílo si vskutku zaslouží, aby bylo znovu uváděno – a to nejen ve slavnostním Roce české hudby. Tou osobností je Sláva Vorlová.

KDO JE SLÁVA VORLOVÁ

Skladatelka, klavíristka, hudební pedagožka a dirigentka Sláva Vorlová (1894 Náchod – 1973 Praha), rozená jako Miroslava Johnová, pocházela z hudební rodiny; její otec Rudolf John byl kapelníkem v Náchodě a její matka Emilie byla zpěvačkou a klavíristkou. Sláva nejprve studovala zpěv na Hudební akademii ve Vídni, v roce 1915 přesídlila do Prahy, kde soukromě studovala hru na klavír u Václava Štěpána a kompozici u Vítězslava Nováka. Vykonala státní zkoušky ze zpěvu a klavíru a stala se v Náchodě učitelkou hudby. Když se však v roce 1919 provdala za podnikatele Rudolfa Vorla, naplno se dalších patnáct let věnovalo jeho firmě na výrobu dámských klobouků. Ke komponování se vrátila v roce 1933; v této době také udržovala velmi těsný kontakt s předním českými hudebníky své doby. Velkým zlomem v jejím životě se stala násilná smrt jejího manžela těsně před koncem 2. světové války, která ale zároveň předznamenala začátek další etapy jejího tvůrčího vývoje.  V roce 1948 začala spolupracovat s básníkem a libretistou V. H. Roklanem (což byl pseudonym Vladimíra Hlocha), který se stal později jejím dalším životním partnerem a podporovatelem, pod jehož ochranou se Vorlová už definitivně vydala na skladatelskou dráhu. Kromě své kompoziční činnosti se Sláva Vorlová se svým manželem významně zasazovala o podporu žen – skladatelek, a to především jako mentorka a přítelkyně další skladatelky Marty Jiráčkové (nar. 1932). 

Ze širokého spektra skladatelčina výsledku tvůrčího úsilí, které čítá hudbu vokální, orchestrální, komorní, operní a písňovou (včetně písní jazzových) si sofistikovaná dramaturgie slavnostního koncertu (Monika Jägerová, Vojtěch Frank) vybrala vskutku reprezentativní vzorek vokálních a klavírních děl. Tomu všemu ovšem předcházel nesnadný badatelský výzkum ve studovně Českého muzea hudby, kde je uloženo rukopisné dílo Vorlové, dále vytvoření  nových edic, korektur a vlastní nastudování skladeb bez jakékoliv možnosti případného poslechu referenčních nahrávek. O to více je tento nejnovější projekt Lieder Society přínosnější a představuje mimořádný teoretický a hudební přínos do letošního Roku české hudby.

CO PŘI KONCERTU ZAZNĚLO

Pro informaci čtenářů uvádím (ne zcela chronologicky) program koncertu:

STESK, op. 13 (1946) – výběr z cyklu písní pro alt a klavír na básně Olgy Scheinpflugové

O LÁSCE, op 17 (1947) – cyklus 8 písní pro střední hlas a klavír na vlastní texty

SÍLA SVĚTLA, op. 20/1 ‚1949 – pro klavír

NEUČESANÉ MYŠLENKY, op. 70/1 a 2 (1967) dvě pásma aforismů pro baryton a klavír

PRSTEN TŘEBOŇSKÉ MADONĚ, op. 72 (1967) – výběr z cyklus třinácti písní pro tenor a klavír na básně J. Seiferta

PARAFRÁZE HUSITSKÝCH ZPĚVŮ, op. 34 (1953) pro klavír

STRUČNÉ ÚVAHY, op. 89 (1971) cyklus tří písní pro soprán, alt a klavír na slova Miroslava Holuba

INTERPRETI LIEDER VEČERA

Úvodní část večera (STESK) patřil Monice Jägerové, která svým krásným tmavým altem skvěla interpretovala pochmurnost písní, do kterých Sláva Vorlová vložila svůj osobní bol po ztrátě svého prvního manžela, zavražděného nacisty v poslední dnech druhé světové války.  Jägerová se však mohla v druhé části večera představit i v zcela jiném světě, a to jako výborná sekundantka své sopránové kolegyně ve Stručných úvahách. Pro tento cyklus tří písní (Stručná úvaha/y o plotu, o potopě a smíchu) nabitý chytrým a vtipným textem našly Monika Jägerová a Tamara Morozová kongeniální pěvecko-interpretační polohu a učinily z něj jeden z vrcholů večera. Tamara Morozová, jejíž svrchované výkony v písňových koncertech Lieder Society mají trvale rostoucí úroveň, přinesla po temném úvodu (STESK) nové radosti a naděje v citem a optimismu protkaném cyklu O lásce. Morozová vždy prezentuje svým přednesem jasný hudební názor, její interpretace se však navíc každým koncertem vylepšuje; přičemž nejde ani tak její výborné vokální podání, ale o výraz, náladu a prožitek, které dokáže při své intepretaci vtisknout každému slovu v každé písni. V Tamaře Morozové tak roste jedna z nejvýznamnější domácích osobností v oboru písně. Velkým překvapením večera byl téměř až subtilní, hlubokým citem prodchnutý přednes Prstenu třeboňské madoně mladým tenoristou Danielem Matouškem, který předvedl krásné frázování a velmi působivé legato, které však bylo vždy ve službách slova. Zpívané aforismy jsem si před začátkem koncertem dost dobře nedokázal představit: ale jen do té doby, než před publikum předstoupil barytonista Roman Hoza a předvedl vysokou školu skutečně mistrovské interpretace písní, založených na krátkých satirických aforismech. Hoza díky bohatosti výrazu a svému elegantnímu dokonale ovládanému hlasu dokázal vytvořit z každé věty, z každé úvahy poutavé divadlo, naplněné myšlenkou a vtipem. Jeho prezentace (rozdělená do obou části písňového večera) vedle zmíněných Stručných úvah představovala další z vrcholů recitálu. V nemenší míře je nutno ocenit vysoce profesionální a citlivý vklad Vojtěcha Červenky, který se postaral o klavírní doprovod, a rovněž tak sólové výstupy klavíristky Katelyn Bouska. K výbornému vyznění akce přispěl rovněž odborně velmi fundovaný a zároveň lidsky velmi příjemný projev Vojtěcha Franka, který nás doprovázel svým slovem během celého programu.

Svým posledním koncertem Sláva Vorlová (130) vstoupila Lieder Society vskutku do nové fáze umělecké úrovně, stává se nejen spolkem pro hrstku milovníků písňové literatury, ale svojí dramaturgií a interpretačním umem účinkujících dokáže zaujmout i širší okruh diváků; sympatické bylo, že se se koncertu v Sukově síni zúčastnilo i velice vnímavé dětské publikum!

V. Červenka (klavír) a D. Matoušek (zpěv) © Petr Kadlec
V. Červenka (klavír) a R. Hoza (zpěv) © Petr Kadlec
Závěrečný potlesk pro umělce © Petr Kadlec