Na několik představení se na scénu Bavorské státní opery v Mnichově vrátila starší inscenace Borise Godunova režiséra Calixta Bieita, jehož tvorbu zná i divák Národního divadla a Státní opery v Praze. Hraje se první verze díla (něm. tzv. Ur-Boris) z let 1868/69, která se těsněji drží Puškinovy činoherní předlohy, tedy verze bez tzv. polského aktu. Tato verze měla svou mnichovskou premiéru v roce 1935. Po jedenácti letech od své poslední premiéry Musorgského mistrovské dílo v Bieitově pojetí neztrácí na aktuálnosti (dramaturgie Andrea Schönhofer). Naopak, v kontextu geopolitické situace lze v novém světle číst zejména masové scény nešťastného zbídačeného lidu, jenž i tak provolává na slávu svému vládci, žijícímu v blahobytu, vzdálenému všedním starostem prostých lidí a zabývajícího se zejména záležitostmi moci. Dílo se hraje, jak bývá v posledních letech zvykem u podobně dlouhých oper, bez pauzy a celkově trvá zhruba dvě a čtvrt hodiny.
Převážně temné a skoro prázdné scéně (scénografie Rebecca Ringst) po většinu času dominoval mohutný industriálně působící útvar, který se rozkládal a skládal dle potřeb děje: jednou byl velkolepou tribunou Borise, jindy představoval jeho luxusní příbytek nebo též bojarskou „war room“. Vždy přesně cílené, převážně žluté světlo úsporně, ale o to sugestivněji dokreslovalo psychologii jednotlivých postav i sboru coby důležitého davového aktéra (světelný design Michael Bauer). Jelikož děj byl přenesen do současnosti bez jakýchkoliv zjevných narážek na konkrétní zemi, odpovídající aktuální podobu měly také civilně pojaté kostýmy (kostymér Ingo Krügler).
Bieitovy režie mívají specifický a dobře identifikovatelný rukopis. Ani mnichovský Boris není výjimkou. Ne každý musí tento režijní styl akceptovat, avšak mu rozhodně nelze vytknout nepatřičnost. Politickou rovinu příběhu (hned v úvodu se objevuje protestující dav vytlačovaný policejními těžkooděnci a zátarasy) Bieito pouze načrtává a ve svém výkladu se orientuje především na vnitřní život postav. Do opery tohoto typu navíc jaksi přirozeně patří také sexuální a násilné scény, které obvykle bývají součástí inscenačních koncepcí slavného Katalánce. V této produkci je tomu rovněž tak. V samotném finále například, během sugestivního Borisova naříkání a loučení se světem (Zvon! Pogrebaľnyj zvon!), si Griška Otrepjev nejdřív sexuálně uleví na bezduché Xenii, aby pak ještě stihl ve své mocibažnosti a touze po carské koruně udusit polštářem Fjodora. Tuto kalhotkovou roli režie představuje „bez kalhot“ ve stylizovaném školním stejnokroji s károvanou sukní, což vzbuzuje otázky: je carevič Fjodor crossdresser? Nebo snad tato „čistá duše“ projevuje nějaký typ genderové dysforie? Nevíme. Nicméně permanentně (i ve chvílích, kdy se pohybuje pouze v pozadí) působí bezelstně, jakoby nezúčastněně a patrně i dost naivně, hrajíce si s průsvitným nafukovacím míčem v podobě glóbusu.
Na premiéře dílo hudebně nastudoval někdejší (v letech 2006–2013) GMD BSO Kent Nagano. Navštívenou reprízu 14. ledna 2024 však už dirigoval Dima Slobodeniouk, moskevský rodák, kterému nelze upřít cit pro lyrično a pro zejména drobnokresbu rozdrásaného Borisova nitra. Méně efektně pod jeho taktovkou vyšly masové scény, kdy se zejména v 1. jednání zvuk ansámblu a orchestru sléval do jedné beztvaré, forsírované hudební masy, kde na úkor sboru nepatřičně dominoval orchestr ve fortissimu.
V této opeře se objevuje celkem početná řada postav. Zdůrazněme proto alespoň ty, které v této inscenaci přirozeně či svým vlastním výkonem vybočují (ne vždy však pouze pozitivně). Jednoznačným vrcholem každé godunovovské produkce je hlavní role cara, kterou na první bavorské scéně suverénně vytvořil ruský basista Dmitrij Uljanov, udomácněný na mnoha předních evropských scénách. V minulosti na jiných jevištích zpíval též roli Pimena. Do své postavy vložil realisticky pojatou „ruskou duši“ a vykreslil veškeré její polohy: mocným a sebevědomým vladařem počínaje a vnitřně rozdrásaným, vlastním svědomím sžíraným mužem na pokraji života konče. Příkladné bylo též jeho frázování.
Rovnocenně kvalitní výkon v roli Pimena předvedl Vitalij Kovaljov, který se jako host hojně objevuje také v od českých hranic nepříliš vzdáleném operním domě v Drážďanech. Svým mohutným a sytým basem zaujal ve všech svých výstupech, především v 1. jednání ve vyprávění o kronice o ruských dějinách, a pak také ve 4. aktu, kde tento kronikář vypráví příběh o slepci, který slyšel hlas careviče ve snu. Carevič Dimitrij mu tam přikázal, aby šel do Ugliče a modlil se u jeho hrobu, protože je v nebi a činí zázraky. Muž učinil, co mu bylo ve snu řečeno, a zrak se mu navrátil.
Přesvědčivý po pěvecké i herecké stránce byl Ukrajinec Dmytro Popov, který vládne příjemným lyrickým tenorem. V negativní, postupně víc a víc „namachrované“ postavě Grišky Otrepjeva nechal vyniknout temná zákoutí svého uměleckého projevu. Výrazově méně rafinovanou a spíše upozaděnou zůstala jinak solidně zazpívaná role knížete Vasilije Ivanoviče Šujského (Jevgenij Akimov). Matněji působil výkon Emily Sierra ve zmíněné roli careviče Fjodora. Americkou pěvkyni na obrovském mnichovském jevišti bohužel skoro nebylo slyšet. Jen o něco málo výraznější byly Mirjam Mesak jako Xenia a Naděžda Karjazina jako její chůva. Kontrastně k nim v postavách Jurodivého (Kevin Conners) a Miťuchy (Thomas Mole) jejich představitelé kvalitou hlasového projevu i výrazem přesvědčivě potvrdili ono pověstné „Není malých rolí“. Mimochodem, tradiční brutalita Bieitových režijních postupů se projevuje kromě jiného i v tom, že postavu Jurodivého nechává zahynout zastřelením z rukou malé holčičky. Střelné zbraně se ostatně v inscenaci objeví vícekrát.
Andreje Ščelkalova, tajemníka Bojarské dumy, ztvárnil lahodným lyrickým barytonem jevištně působivý mladý Američan Sean Michael Plumb, který se jeví mít našlápnuto na solidní pěveckou kariéru. Potulné mnichy Varlaama a Missaila obstojně ve slavné scéně na litevské hranici kreovali Milan Siljanov a Tansel Akzeybek. Šenkýřkou byla tamtéž altistka Claudia Huckle.
V Borisi Godunovovi má tradičně významný zástoj sbor, který se – jsa mohutně obsazen – pod vedením sbormistra Johannese Knechta předvedl nadmíru výtečně a doplnil tak představení více než solidně provedené reprízy, která byla mj. věnována památce tenoristy Maxima Pastera, jenž – jak informuje do programu vložené obsazení – zesnul loni po krátké nemoci ve věku 47 let a v této produkci se měl vrátit do postavy knížete Šujského.
M. P. Mussorgsky – Boris Godunov (verze 1868/69), Bavorská státní opera, psáno z reprízy 14. ledna 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.