24. představení opery Arriga Boita Mefistofeles se v novém obsazení představilo divákům opery Národního divadla Praze dne 17. ledna letošního roku.

Jméno Arrigo Boito je pro řadu milovníků opery spjato především s vrcholnými díly Giuseppe Verdiho Otello a Falstaff, ke kterým napsal Boito vynikající libreta. Spolupráce s Verdim (a s dalšími italskými skladateli) nicméně v podstatě odvedla Boita od vlastní skladatelské tvorby, která započala, po několika raných skladbách, právě operou Mefistofeles, která se jako jediná stala trvalou součástí kmenového operního repertoáru světových scén. Poslední inscenace Boitovy opery v pražském Národním divadle měla svoji premiéru na počátku roku 2015.

Obnovené provedení v ND lze jednoznačně hodnotit jako velmi úspěšné, a to především po hudební stránce, která dokonce vysoce převýšila běžný standard představení, s kterým se  v Opeře ND potkáváme. Na pozitivním dojmu z večera měl zásadní podíl dirigent Richard Hein, který řídil Orchestr Státní opery neobyčejně citlivě a s hlubokou znalostí a smyslem pro styl díla. Je s podivem, že tak výborný dirigent, který bezpečně a velkým vnitřním klidem vládne taktovkou a doslova „nese“ zpěváky,  kteří nemusejí forzírovat a mají dostatek prostoru k intepretaci textu, má dlouhodobě v SOP pozici „druhého“ dirigenta, kterému nejsou svěřována žádná nová premiérová nastudování. Nezřídka vytýkáme na našem portálu vedení Státní opery častou nekompotentnost některých dirigentů, kteří řídí místní představení, ale o to příjemnějším překvapením bylo zažít tak fundovaně řízené představení, jako tomu bylo pod vedením Richarda Heina.

Mefistofeles je obrovskou příležitostí pro sbor. Sbor Státní opery připravený sbormistry Adolfem Melicharem a Markem Valáškem se opravdu předvedl ve špičkové formě, v dokonalé homogenitě zvuku, výrazu a přitom příkladné výslovnosti textu. Některým divákům mohla možná vadit omezená herecká akce sboru, na druhou stranu poměrně statický sbor se zase mohl zase soustředit na svůj pěvecký výkon, sledoval dirigenta a dosáhl tohoto vyjímečného akustistické zážitku, jakého jsme byli svědky.  Pochvalu zaslouží i dětský sbor Pueri gaudentes se sbormistryní Zdenou Součkovou: jejich cherubíni zvládli náročnou úlohu skvělým způsobem (především pregnantní výslovnost rychlých zpívaných textů)a přitom působili velmi sympaticky přirozeným vedením svého zpěvu.

V titulní roli Mefista  se pražskému publiku představil charismatický polský basista Jerzy Butryn, který spíše než hřmotnými tóny zaujal precizní interpretací italského textu oplývající bohatostí výrazu. I přes ohlášenou indispozici převedl Kuyngho Kim (Faust) velký pěvecký výkon. Jeho tenor exceloval sytostí tónu ve střední poloze a jistotou pevných výšek (až na vynechané vysoké C v závěru „..baluardo è il vangelo“).  Jeho hlas zní lahodně, ale ve výrazu trochu odtažitě (málo vášnivě). Jako u mnoha jiných korejských zpěváků je však jeho handicapem omezená obličejová mimika, která bohužel velmi málo prozrazuje o charakteru ztvárňované postavy.  Unikátní kreaci Margherity předvedla Petra Alvarez-Šimková. Ve svých dvou výstupech fascinovala výrazovou pestrostí a pěveckými finesami, kterými vykreslila vrstevnatý portrét hlavní ženské hrdinky a současně strhla diváky k hlubokému emocionálnímu pohnutí. Jako výrazový protiklad Margherity zapůsobile velmi mocně sopranistka Viktoria Korosunova jako Helena (Elena). Roli propůjčila  svůj impozantní atraktivní vzhled a především dobře vedený soprán, který spíše než osobitým témbrem vzrušoval svojí výrazovostí a působivým frázováním. Na jevišti se „neztratili“ ani představitelé menších rolích: Jana Sýkorová se svým sytým mezzosopránem a svojí bezprostřední hravostí jako Marta, Sylva Čmugrová jako Panthalis a tradičně výborně zpívající Martin Šrejma jako Wagner / Nereo, který obdivuhodným způsobem zvládnul krátké rychlé pasáže a byl vždy přesně s orchestrem.

S odstupem několika let působí režie Ivana Krejčího neurčitým až matným dojmem: obtížnost inscenování Mefistofela spočívá v tom, že se vlastně jedná de facto o výběr scén z Fausta, které musí jevištní tvůrci sofistikovým způsobem propojit. Pražská „varianta“ faustovské látky je po scénické stránce opravdu slabá a málo inspirativní, nicméně nutno dodat, že zásadním způsobem „nerušila“ skvělý dojem z vysoké úrovně  hudební produkce, kterou jsme 17. ledna letošního roku ve Státní opeře sledovali.