Zářivá hvězda neworské Metropolitní opery osmdesátých let, jedna z mála italských pěvkyň, která si troufla i na Wagnerovu Kundry nebo Straussovu Maršálku zpívané v jazykových originálech, vynikající představitelka italského belcanta i verismu – to byla RENATA SCOTTO, která ve středu 16.8. 2023 zemřela v rodné Savoně ve věku 89 let.

Talentovaná Scotto ve věku pouhých devatenácti let již stanula na půdě milánské La scaly po boku Renaty Tebaldi v kalhotkové roli Waltera v Toscaniniho milované opeře La Wally a o čtyři později už zaskočila za onemocnělou Mariu Callas na edinburgském festivalu v roce 1957 v titulní roli Belliniho Náměsíčné. Přesto však její cesta na nejslavnější jeviště světa nebyla přímočará. Vědoma si nedostatků ve své hlasové technice si v běhu svých prvních angažmá znovu od píky „přestavěla“ techniku zpěvu u Mercedes Llopard, s kterou jí seznámil jeden z jejích prvních jevištních partnerů tenorista Alfredo Kraus. Její debut v Met v r. 1965 vzbudil sice pozornost, nicméně byla Rudolfem Bingem jen sporadicky obsazována do nových rolí, s tím, že „musí počkat, až přijde na řadu.“  Zásadní zlom v její kariéře na americké půdě nastal po jejím triumfálním nástupu Eleny v Sicilských nešporách v roce 1974. Pravidelně pak každý rok pak (často pak pod vedením Jamese Levina) vystupovala ve stěžejních rolích belcantového, veristického i mozartovského repertoáru. Jestliže svoji kariéru začínala v koloraturních a lehkých lyrických rolích typu Violety, Gildy, Lucie, Liu a Adiny, v 70. letech si přibrala dramatické Verdiho partie Griseldy, Leonory z Trubadúra, Desdemony, Luisy, Amélie, či zmíněné Eleny a stala se také uznávanou představitelkou italského verismu. Jako Manon Lescaut ozdobila svojí účastí historicky první přímý televizní přenos z Metropolitní opery v r. 1980, její kreace Butterfly, Toscy, Fedory, Francescy nebo Adriany Lecouvreur nastavily nová měřítka pro intepretaci těchto hrdinek. To, co Scotto odlišovalo od jejích velkých konkurentek Montserrat Caballé, Mirelly Freni nebo Katii Ricciarelli, byla jedinečnost výrazu, který propůjčovala svým postavám a bohatství fines, kterými naplňovala ztvárňované charaktery. Renata Scotto nezpívala tolik rozdílných rolí jako Caballé, nehonosila se líbezností tónu „soave fanciully“ Freni a její typický ostřejší tón, nazývaný vtipně některými recenzenty „aceto balsamico“ se skvěle hodil do dramatických rolí a výborně se nesl přes orchestr. Scotto nevlastnila velký dramatický hlas jako Ghena Dimitrova či Maria Guleghina, ale mistrnými výrazovými prostředky dokázala jedinečným způsobem naplnit i tak obtížné role jako byla Norma nebo Lady Macbeth.

Ve francouzském repertoáru se spíše jen mihla jako Manon, Gounodova Markétka, Micaela či pozdější interpretka Poulencova Lidského hlasu, německý repertoár brala jako velkou výzvu v letech umělecké zralosti: po Maršálce, Ženě v Bergově Očekávání a po překvapivé Kundry v r. 1995 v malém Mecklenburském státním divadle se s jevištěm symbolicky rozloučila jako Straussova Klytaimnéstra. Po ukončení pěvecké kariéry byla newyorskou Met žádána jako zkušená a oceňovaná pěvecká konzultantka se specializací na stylovou interpretaci. Jejíma rukama prošla i Anna Netrebko či naše Eva Urbanová.

Renata Scotto zůstane v srdcích pamětníků nejen jako skutečná primadona staré školy v tom nejlepším slova smyslu, ale především jako zářivá jevištní osobnost, která svým neopakovatelným charismatem a stylovostí svého projevu naplňovala operní hlediště v Evropě i v Americe.

Naštěstí po Renatě Scotto tady zůstala řada skvělých studiových i živých nahrávek, které byly vydány na CD či DVD.  Určitě bych doporučil k poslechu její studiovou Adrianu Lecouvreur, všechny tři ženské role v Pucciniho Triptychu, které vytvářela během jediného večera v Met, pro srovnání pak dvě studiové nahrávky La Traviaty (1963 a 1982), dokumentující dva odlišné způsoby interpretace a konečně dva vynikající živé snímky pocházející z r. 1978 z Florencie a oba vzniklé pod taktovkou Riccardo Mutiho – Sicilské nespory a Belliniho Normu.

Čest památce velké umělkyně!