Věc Makropulos ve Státní opeře Pod lipami

Berlínská Státní opera Pod lipami se v posledních letech systematicky věnuje uvádění děl Leoše Janáčka, v repertoáru má tento berlínský dům Káťu Kabanovou, Její pastorkyni, kterou jsme rovněž recenzovali na našich stránkách a v loňském roce k těmto titulům přibyla nová VĚC MAKROPULOS. Není bez zajímavosti, že Věc Makropulos, která byla poprvé uvedena v roce 1926 v Národním divadle Brně, se v Berlíně objevila až po více než padesáti letech, v rámci pohostinského představení Slovenského národného divadla na prknech Komické opery Berlín v roce 1978. Současná nová inscenace měla svoji premiéru v loňském roce, a to 13.2.2022. Za její výslednou jevištní podobou stojí uznávaný německý režisér Claus Guth, který zatím neoceňovanější práci odvedl při nastudování Da Ponteho a Mozartova cyklu oper Figarova svatba, Don Giovanni a Cosi fan tutte v rámci letních Salzburských slavností v letech 2006 – 2011.

GUTHOVA MAKROPULOS

Jako i v jiných inscenacích, se i u Gutha ocitá titulní Emilia Marty v rozhodujícím centru pozornosti. Režisér ji formuje od samého počátku (dokonce ještě před jejím zpěvním vstupem na jeviště) jako psychicky zdevastovanou trosku, která přežívá na hranici života a smrti, mechanicky mění oblečení a paruky a jde z jedné nové situace do druhé. K umocnění této představy posloužila inscenátorům bohatě členitá scéna Étienna Plusse, oddělující reálné prostředí advokátní kanceláře, šatny či ložnice od bílého prázdného prostoru, zobrazujícího Emiliino nejvlastnější nitro. Němé scény vrávorající a vyčerpané E.M. ještě před předehrou a pak v mezihrách mezi jednotlivými dějstvími zpočátku sice hodně napoví o vnitřním životě titulní hrdinky, ale opakování stejného principu během večera přestane diváka bavit a začne ho nudit. Režisér i do realistických scén plných napínavé konverzace a formování vztahů vkládá surrealistické „výtahové“ obrazy, které zřejmě mají znázorňovat pokřivenost a grotesknost světa, jak jej vidí Elina. Tento možná v něčem i inovativní režijní postup však bohužel odvádí divákovu pozornost od sledování mnohovrstevnatého Čapkova textu; ta je většinou plně zaměstnávána sledováním (a dešifrováním) opulentních vizuálních obrazů. Robotické pohyby advokátních inspicientů či personálu hotelu (?) ale často nic nového nepřinášejí. Přestože si Guth a jeho výtvarník scény dali velkou práci s realistickým vykreslením jednotlivých prostředí a s nalezením adekvátních vnějších prostředků zachycujícími Emiliino nitro, divadelní šatna připomíná spíše chodbu a jinou chodbu zase evokuje předepsaná scéna ložnice. Zda za tím stojí jen obyčejný režisérismus, který ignoruje libretem určená prostředí nebo zda se za tím „důmyslně“ skrývá již zmíněný vnitřní pohled na realitu pohledem třistaleté Makropulos, jejíž otupělost a omrzelost životem už nerozlišuje detaily vnějšího světa, je těžké z inscenace vyčíst.  Kostýmy Ursuly Kudrny vesměs zdárně pomáhají spoluvytvářet charakter jednotlivých postav. Režiséři poslední doby našli zalíbení v civilní holohlavosti Eliny Makropulos, což je i případ nové berlínské Věci Makropulos. Zatímco režisér Robert Carsen před lety oblékl Elinu v druhém jednání (po skončení představení) do efektního kostýmu Turandot, Guth ji zase stylizuje do japonského kimona jako Cio Cio San. Zásadně však Guthově inscenaci chybí moment překvapení: ve většině tradičních inscenací se z vnější cynické a ledové skořápky sexuálně velmi přitažlivé femme fatale teprve na konci vyloupne životem omrzelá třistaletá žena, kterou už nebaví žít – berlínská inscenace však hned na počátku ukazuje pravou podstatu E. M.a tím svým způsobem tak diváka ochuzuje. Na druhou stranu inscenace přináší řadu emotivně velmi silných scén, kdy např. mladá dívka v kostýmu Velazquezovy infantky Markéty představující mladou Elinu v době, kdy její otec ve službách Rudolfa II., přede po vzoru Wagnerových norn (pozn: R. Wagner -Soumrak bohů, 1. dějství) nit osudu.

HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ A VÝKONY UMĚLCŮ

Janáčkovo dílo v Berlíně nastudoval a premiérovou řadu představení v r. 2022 řídil Sir Simon Rattle, nyní předal taktovku velmi talentovanému Britovi Finnegan Downie Dearovi, který pronikl do obtížné Janáčkovy partitury s obdivuhodnou znalostí a dovedl Berlínskou Staatskapelle k příkladnému a strhujícímu výkonu. Rovněž také dirigent zvolil optimální tempa, která umožnila všem interpretům ideálně vyslovovat český text, jehož interpretace cizími pěvci měla vesměs velmi dobrou úroveň.

Premiérovou zpívající herečku v titulní roli Marlis Petersen nahradila v této sérii představení švýcarská sopranistka Rachel Harnisch, která představuje velmi podobný fyzický typ hlavní představitelky. Rachel Harnisch úspěšně zpívá už řadu let Janáčkovu Jenůfu a není tak úplně neznámá ani českému publiku: na Festivalu Janáček 2018 se představila jako titulní Emilia Marty v pohostinské inscenaci Vlámské opery (Opera Vlaanderen) pod taktovkou českého dirigenta Tomáše Netopila. Bohužel proti tomu, co jsme slyšeli od Harnisch v roce 2018, nabídla nyní sotva poloviční hlas. Zůstala jí nadále velmi dobrá česká dikce, ale pěvkyně se snažila vytvářet stále jen krásné kulaté a hlavové tóny a jejímu pěveckému projevu chyběl hlubší výraz, občasná ostrost, výkřiky či výbuchy emocí, které k napínavé interpretaci Emilie Marty neodmyslitelně patří. U berlínského publika však sklidila umělkyně nebývalý úspěch. Mě osobně spíše zaujala svrchovanou hereckou akcí, která zvláště v této inscenaci klade na hlavní protagonistku nároky vskutku mimořádné.

Albertem Gregorem byl pěvecky oslnivý Nicky Spence, který shodou okolností také již vstoupil před brněnským publikem ve stejné roli, a to v loňském ročníku janáčkovského festivalu, v inscenaci Věci Makropulos Velšské národní opery. Znovu upoutal zdravým vedením svého tenoru, který se výborně nesl v prostorách zrekonstruované Státní opery Pod lipami. Doktora Kolenatého s přehledem a vysokou kulturou přednesu vytvořil český basista Jan Martiník, trvale působící v metropoli našich německých sousedů. Bo Skovhus (Baron Prus) je zkušeným pěvcem, který se poslední léta systematicky věnuje interpretaci děl 20. století, ale na jeho projevu už jsou znám jasné známky hlasové opotřebovanosti a také jeho interpretace českého jazyka patřila bohužel ke slabším stránkám jeho výkonu. Je proto na škodu produkce, že tak prvotřídní světový dům jako je Státní opera Berlín raději neangažuje umělce typu Svatopluka Sema či Martina Bártu, jejich kreace Barona Prusa představují absolutní interpretační špičku v současném operním světě. Na rozdíl od titulní Rachel Harnisch bohatostí a znělostí hlasu zaujala představitelka Kristy Natalia Skrycka, pěkný výkon odvedl Vítek Stephana Rügamera. Český tenorista Jan Ježek se s plnou odpovědností a šarmem ujal postavy Hauka Šendorfa.

I přes jisté výhrady pramenící především z rozpaků nad pěveckým výkonem hlavní představitelky je nová berlínská Makropulos zajímavou produkcí, na kterou se ostatně mohou těšit i čeští diváci, neboť Staatsoper Berlin by ji měla přivézt na Festival Janáček v roce 2024.

Leoš Janáček: Věc Makropulos, Staatsoper Berlin Unter den Linden, psáno z reprízy 21. ledna 2023