Straussova Salome v pánském krejčovském salónu

Navštívit v Deutsche Oper Berlin operu německého či rakouského skladatele, potažmo dílo Richarda Strausse nebo Richarda Wagnera je v tomto operním domě minimálně po hudební stránce vždy sázkou na jistotu. Zdejší orchestr má interpretační styl těchto skladatelů hlubokou pod kůží a umí je hrát nevídaně mistrovským způsobem. A když toto hudební tělese řídí dirigent typu GMD Donalda Runniclese či Axela Kobera, který v neděli 22. ledna 2023 v DOB řídil reprízu Straussovy SALOME, pak je o vrcholný hudební zážitek postaráno.

Závěr svého jinak pošmourného třetího lednového víkendu v Berlíně jsem uzavřel představením titulu, který po svém prvním uvedením v Královské opeře v Drážďanech 9. prosince 1905 doslova přepsal hudební historii. Dílo díky jisté děsivé obscénnosti svého námětu (podle Oscara Wildeho) a především zcela novou hudební řečí omámilo celý operní svět a dodnes nepřestává udivovat.

Aktuální inscenace SALOME v Německé opeře není úplně nová, je z roku 2016. Možná připomeňme, že to byla právě (premiéra) SALOME, která byla z tohoto operního domu mezinárodně vysílána po pádu železné opony v roce 1990, a to i do tehdejšího Československa. Na jejím vzniku se podílel i významný český televizní filmový a divadelní režisér Peter Weigl, který v 70. a 80. letech minulého století proslul osobitými filmovými verzemi klasických oper, jejichž ohlas daleko překračoval domácí hranice.

Pojítko, které spojuje současná berlínská inscenace SALOME s Věcí Makropulos, kterou jsem viděl den předtím v dalším operním domě Berlína (Staatsoper Berlin), je osoba režiséra Clause Gutha, který je shodou okolností tvůrcem obou inscenací, které byly ovšem vytvořeny v odstupu šesti let.

NĚCO MÁLO Z INTEPRETAČNÍ TRADICE

Pokud někteří návštěvníci operních představí či odborná veřejnost občas hořekují nad tím, že v současném režisérském divadla slovo v opeře už vůbec nic neznamená, pak to nelze snad lépe dokumentovat na lepším příkladě, než je právě Straussova SALOME. Patnáctiletá princezna žádá po svém otčímovi hlavu Herodovi proroka Jochanaana a by ji získala, zatančí Herodovi tanec. Herodes plní své přání jen velmi nerad, ale slíbil to Salome a setník jí přesně ve shodě se Salomeniným přáním přináší na stříbrné míse utnutou prorokovu hlavu. Přestože německý překlad Hedwig Lachmannové Wildeho předlohy (na který Strauss skládal) poukazuje na konkrétní jevištní akce a rekvizity, v dnešní době se s tím, co by se mělo na scéně de facto odehrávat, setkáte již zřídka. První Salome (mezi nimi i naše Emma Destinnová) tanec přenechávaly kolegyním – tanečnicím, později jej zpívající protagonistky samy ztvárňovaly (mezi nimi vynikala v 60. a 70. letech 20. století Anja Silja). Dnešní Salome většinou už vůbec netančí, svými choreografickými kreacemi spíše naznačují, že je jejich otčím v dětství sexuálně zneužíval. Tělesné odhalování titulní hrdinky během tance, které bylo ještě obvyklé na konci 20. století, nyní supluje případná nahota Heroda, Proroka či některé z dalších postav novozákonního příběhu. A na hlavy na stříbrné míse zapomeňme úplně: např. v poslední salzburské inscenaci přinesou hebrejské princezně mrtvé Prorokovo tělo naopak úplně bez hlavy!

SALOME v DOB

A jak si v tomto ohledu vede současná berlínská SALOME? Herodův palác nahrazuje velkoryse projektovaný několikapatrový obchod s pánským oblečením na míru (výtvarnicí scény je Muriel Gerstner). Zda se jedná o pouhopouhý umělecký fetiš či odkaz na to, že se Salome pohybuje převážně v mužském světě (?) je nesnadné posoudit. Postavu Salome představuje vedle pěvkyně i šest dalších dívek ve věku od cca 8 do 16 let, dotvářejících charakter titulní postavy a zejména její minulost. Dívky se vydatně uplatní i ve výše zmíněném orchestrálním čísle Tance sedmi závojů, který je pojat jako podobenství soustavného zneužívání dítěte = Salome Herodem. Režisérův nápad vytvořit postavu Proroka a Heroda jako dvě protichůdné stránky jedné osoby (alter ego) vnáší do celkové projekce zpočátku nevšední pohled: Salome zabíjí nikoliv Proroka, ale svého trýznitele. Ale účinkem se trochu míjí velká úvodní scéna Jochanaana a Salome, ve které se Salome Prorokovi představuje, aby vzápětí opěvovala jeho krásné bílé tělo, černé vlasy a ústa. A otazníkem zůstává, jak může Herodes bez hlavy ještě zazpívat závěrečnou sekvenci: „Man töte dieses Weib!“. Kostýmní výtvarnice (rovněž Muriel Gerstner) mužské představitele obléká v souladu s výtvarnou koncepcí scény) do elegantních pánských obleků a bohužel Salome jen do málo svůdných, spíše usedlých šatů hořčicové barvy. Jedině Herodias je tak nositelkou atraktivnějšího outfitu černé barvy, který ledacos naznačuje o charakteru této postavy. Někomu může berlínská koncepce připomínat spíše zlý Salomin sen, ve kterém režie navíc potlačuje individuality několika postav (Narraboth, Páže, První a druhý voják) na úroveň loutek bez možnosti osobité herecké akce. A tak jsme svědky málo napínavé „podívané“, která například ani nereaguje zásadní vizuální akcí na moment dechberoucího orchestrálního výbuchu v okamžiku přinášení Prorokovy hlavy (Salome jí sama utrhne Herodově figuríně).

Pokud diváka zklamala vizuální podoba biblického příběhu, pak ale určitě alespoň odchází z divadla bohatě uspokojen prvotřídní hudební složkou představení. O špičkovém standardu, který odvádí Orchestr Německé opery v Berlíně, už jsem se zmínil. Dirigent Axel Kober volil spíše pomalejší tempa a dokázal je naplnit neuvěřitelným napětím a až dusnou spalující náladou. Přetěžkou titulní partii, která patří k těm vůbec nejnáročnějším v operní literatuře, tentokrát vytvořila Američanka Jennifer Holloway, jejíž těžiště umělecké práce je právě na německých scénách. Holloway zpívá roli s přehledem a jistou hlasovou rezervou. Její dikce a vůbec interpretace německého textu je příkladná a také herecky dává roli potřebný rozměr. Přes všechny vyjmenované superlativy však její kreaci, která by nejen uspokojila a zaujala, ale přímo strhla, něco chybí. To „něco“ je osobní fluidum, které právě naopak nabízejí dva hlavní mužští představitelé. O svrchovaném umění Jordana Shannaha jsem již psal ve svých předcházejících recenzích z Německé opery Berlín (Rheingold a Lohengrin). Jeho výkony zrají od inscenaci k inscenaci a jsou charakteristické vždy důkladným ponorem do ducha postavy a do textu. Shannahovy postavy vynikají jedinečným pěveckým výrazem, kterým britský basbarytonista doslova přibíjí diváky do sedadel. Velkým překvapením večera byl nezvykle mladý Herodes tenoristy Thomase Blondelle, který vedle bohaté pohybové akce na sebe strhnul mimořádnou pozornost také jedinečnou výrazovostí svého zpěvu. Původně ohlášenou Herodias Doris Soffel nahradila s úspěchem Ursula Hesse von den Steinen, kterou si někteří čeští diváci ještě pamatují jako Fricku v koncertně provedeném Wagnerově Zlatu Rýnu ve Fóru Karlín v roce 2019. Krásným přednesem zaujal rovněž tenorista Mihails Culpajevs jako Narraboth; ve stínu těchto velkých výkonů zůstal zpěv Maire Therese Carmack (Páže).

Straussova Salome jen jednou z nejlépe napsaných oper – úžasná Straussova hudba s přenádhernou instrumentací a vzrušující příběh plný napětí – dokáží znovu okouzlit a nadchnout. Berlínská Salome po inscenační stránce tolik nadšení asi nevzbudí – ale díky prvotřídní hudební produkci určitě stojí za shlédnutí.

Richard Strauss – SALOME, Deutsche Oper Berlin, psáno z reprízy 22.ledna 2023, 18.repríza od premiéry 24. ledna 2016