Po dvou koncertních provedeních Janáčkovy Věci Makropulos nabídla podzimní kulturní Praha ve třech večerech další provedení opery v podobě koncertu. Na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha se již před lety začalo s koncertním uváděním neznámých či málo hraných oper Antonína Dvořáka: v roce 2014 byla v němčině provedena jeho prvotina Alfréd, o pět let později následovalo uvedení první verze Krále a uhlíře a letos organizátoři vsadili „na jistotu“ – na skladatelovu Rusalku. Shodou okolností tak došlo k zajímavé konfrontaci umělecké úrovně dvou odlišných produkcí, neboť v historické budově ND Praha, jen několik dní před „festivalovou“ Rusalkou, se konala dvě inaugurační představení (Rusalky) nového hudebního ředitele Opery Národního divadla Roberta Jindry, rovněž se zajímavými hosty působícími převážně na zahraničních operních scénách.
Celkem ve třech vyprodaných večerech se na festivalu Dvořákova Praha v titulní roli představila poprvé pražskému publiku mezinárodně vysoce ceněná litevská sopranistka Asmik Grigorian, která už téměř dvacet let vystupuje na operních jevištích, nicméně do centra mezinárodní pozornosti a na nejprestižnější scény ji katapultovalo až její veleúspěšné angažmá jako Straussovy Salome na letním salcburském festivalu v roce 2018. Grigorian má v repertoáru z českých oper mimo Rusalky (kterou zpívala již na scénách v Londýně a v Madridu) také Janáčkovu Jenůfu. Grigorian nadchla především nádherným legátem a naprosto bezpečnými a krásně znějícími pevnými výškami. Spolu s dirigentem našla i pozoruhodné nové modulace ve vstupní árii o měsíčku a jako velká dramatická umělkyně se nezapřela v úchvatném finále „Ó marno, marno to je“ druhého aktu. Jinak skvělá a citlivá jevištní představitelka Asmik Grigorian přistoupila k interpretaci Dvořákovy hrdinky čistě pěvecky a výrazově, bez známek větší herecké akce – což zcela odpovídalo záměru večera, nicméně její „chladnější“ provedení pak kontrastovalo s pojetím některých dalších umělců, kteří předváděli na pódiu Dvořákovy síně Domů umělců i rozvinutou hereckou akci jako na divadle. V tomto smyslu chyběla koncertu jednotící interpretační linie. Ještě k Asmik Grigorian – její čeština je obdivuhodná, nikoliv však perfektní. Ožehavé české ř zvládá velmi dobře, samohlásky též vyslovuje velmi pěkně, horší jsou některé souhlásky, zejména na začátku slov a vět, které se v její interpretaci občas téměř ztrácely.
Čeština ukrajinského tenoristy Dmytry Popova (Princ) byla velmi slušná nebýt jeho rušivého východoslovanského akcentu. Popov zpíval svoji roli suverénně, zpaměti, převládalo u něj heroické silové pojetí, které převládalo i v místech, která by si zasluhovala lyričtější přístup. Ježibabu Jamie Barton jsme měli možnost zprostředkovaně už vidět na scéně Metropolitní opery, kde ji ztělesnila v nové inscenaci z roku 2017, která byla rovněž vysílána do sítě kin v rámci projektu Met HD. Barton potvrdila pověst svrchované pěvecké interpretky, která své postavě propůjčila silný dramatický náboj, dobře vedený hlas a obdivuhodné jazykové zvládnutí role. Slovenská pěvkyně Jana Kurucová byla jedinou umělkyní, která se podílela na obou produkcích Rusalky, o kterých jsme v úvodu psali. Na jevišti ND Praha nejdříve vystoupila v dvojroli Cizí kněžny a Ježibaby a na Dvořákově Praze jí byla svěřena (pouze) Cizí kněžna. Technicky dobře posazenému mezzosopránu umělkyně trochu chyběly vášeň a oheň, které by skutečně mohly očarovat (Prince i přítomné publikum) a vytvořit tak výraznější protiklad proti lyrickému konceptu titulní postavy. O výkonu basisty Jana Martiníka jsme psali velmi pochvalně v souvislosti s jeho účastí na pražské Věci Makropulos. Dvořákův Vodník je však bohužel partií, která je mimo jeho současné pěvecké a vůbec interpretační možnosti. Jeho projevu chybí pevné jádro, větší průraznost až démoničnost; absencí potřebného výrazu trpěla většina jeho pěveckých výstupů.
Z malých a menších rolí je na prvním místě nutno vyzdvihnout barytonistu Jiřího Brücklera, který krátkou, ale háklivou roli Lovce „vystřihl“ tak dokonale, že by se mohla okamžitě lisovat na CD těch nejprestižnějších vydavatelských společností. Nejednotnost interpretační linky poznamenala i výstupy Štěpánky Pučálkové (Kuchtík) a Borise Prýgla (Hajný). Herecky předváděli 23.9. 2022 možná až nadmíru, hlas Pučálkové zněl (speciálně pro tuto roli) příliš ušlechtile a vznešeně a málo rošťácky – za to však pěvkyně předvedla na pódiu rozhodně, co do množství nošených šperků, nejbohatší toaletu. Luxusně zněly lesní žínky (a ty dokonce předvedly jednotnost stylu svých koncertních outfitů); zaujaly zejména třpytivý soprán Markéty Klaudové a tajemný lesk zpěvu Markéty Cukrové, mezi nimi se trochu ztrácela Monika Jägerová (což ale mohlo být způsobeno i mým místem v koncertním sále).
Za oslňujícím zvukem České filharmonie řízené jejím šéfdirigentem Semyonem Bychkovem stojí vedle pečlivého nastudování jistě i vzácný cit pro intepretaci této partitury; její pochopitelně „symfoničtější“ a spíše lyričtější pojetí upoutalo zejména málokdy slýchanou harmonií nálad, odstínů a barev. Kvalitní výsledek představení podpořila i účast Pražského filharmonického sboru v nezvykle velkém obsazení (pro tento titul) v příkladném nastudování sbormistra Lukáše Vasilka.
Na závěr ještě krátká poznámka k 15. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha, jehož vrchol vytvořila tato tři koncertní provedení Rusalky. Letošní festival, který se konal od 4. do 25. září, obsáhnul celkem patnáct koncertů ve Dvořákově síni Rudolfina, dalších patnáct vystoupení a doprovodných akcí na jiných místech, s více než patnácti tisíc návštěvníků.
Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha; Antonín Dvořák – Rusalka, psáno z koncertu 23. září 2022
(foto z děkovačky: autor recenze)
(Cizí kněžna), Česká filharmonie a Pražský filharmonický sbor
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.