Sluší se vůbec hrát ve Státní opeře lehkou múzu a navíc nikoliv klasickou operetu Johanna Strausse či Franze Lehára, ale dílo poplatné době svého vzniku skladatele maďarského původu Paula Abrahama? Odpověď na to zní: proč ne, opereta byla součástí repertoáru i Nového německého divadla a Abrahamova moderní jazzová operetní revue našla své místo v tomto kulturním stánku dokonce několikrát, protože se jednalo o nesmírně populárního skladatele, který zažíval na počátku 30. let minulého století obrovský boom a jeho operety trhaly návštěvnické rekordy po celé Evropě.
Národní divadlo Praha uvádí novou inscenaci Ples v hotelu Savoy Paula Abrahama v rámci mezinárodního hudebního a kulturního projektu MUSICA NON GRATA. „Lehčí“ žánr tak nyní střídá Sedm smrtelných hříchů K. Weilla, Očekávání A. Schönberga, Vzdálený zvuk F. Schrekera a konečně Plameny E. Schulhoffa.
PAUL ABRAHAM
Dovolím si čtenářům uvést několik faktů o tomto skladateli, jehož díla se v českých zemích hrála nejen před 2. světovou válkou, ale na programu našich divadel se objevovala i po roce 1945 (dokud u nás ještě existovaly operetní soubory).
Paul Abraham se narodil 2. listopadu 1892 jako Pál Ábrahám v Apatinu (tj. v Maďarsku, tedy součásti Rakouska-Uherska, nyní se nachází v Srbsku). V Budapešti studoval nejdříve obchodní akademii, později si k ní „přidal“ královskou akademii hudby, kde se věnoval hře na violoncello a studiu skladby. Když jako neúspěšný burzovní spekulant skončil krátce ve vězení pro zpronevěru, přišel o veškerý svůj majetek, a právě asi i proto se začal naplno věnovat hudbě. Stal se kapelníkem budapešťského Operetního divadla (Operettszínház) a začal komponovat. Jeho další kroky zamířily na německo-rakouskou půdu do Lipska, Vídně a především Berlína, který se stal středem jeho příštích triumfů. Díky svému skladatelskému talentu a inovativnímu duchu přinést na operetní jeviště nové směry a vlivy, skvělým spolupracujícím libretistům Alfredu Grünwaldovi a Fritzi Löhneru-Bedovi a určitě také zásluhou nadšení a mimořádných manažerských schopností berlínských divadelních podnikatelů Alfreda a Fritze Rotterových se Abrahamovi podařilo vyšvihnout do čela kulturního života Berlína třicátých let 20. století. Po prvním velkém úspěchu operety Viktorie a její husar (1930 – nejdříve Budapešť, v tom samém roce ještě německá premiéra v Lipsku) zaznamenal nebývalý zájem divadelních intendantů a diváků jeho Kvítek z Havaje (1931) a konečně absolutní umělecký a nevídaný komerční sukces představoval právě Ples v hotelu Savoy. Celkem P. Abraham zkomponoval 13 operet, samotný Ball im Savoy byl i několikrát zfilmován pro kino a televizi. Bohužel se historická berlínská premiéra „Plesu“ v prosinci 1932 odehrála v předvečer nástupu národního socialismu v Německu. Byla tak jakousi labutí písní nejen svobodomyslné a dodnes inspirativní výmarské kulturní epochy, ale také skladatele samotného. Ten kvůli svému židovskému původu z Berlína utíká zpět do Maďarska, nicméně v roce 1939 prchá přes Paříž a Kubu do USA. Na Broadway se mu nepodařilo prorazit – závěr jeho života je ponurý a smutný a byl ukončen smrtí v důsledku těžké psychické choroby v květnu 1960 v Hamburku.
PLES V HOTELU SAVOY – KDE SE HRÁL V ČESKU
Tři nejznámější Abrahamovy kompozice – Viktorie a její husar, Kvítek z Havaje a konečně Ples v hotelu Savoy se velmi záhy po svých německých premiérách objevily na programu pražského Neues Deutsches Theater (pochopitelně v němčině). S premiérou v českém jazyce přispěchala poměrně brzo i Ostrava (1933) s tehdy začínající, později slavnou operetní divou Nelly Gaierovou v titulní ženské úloze. V karlínské Varieté se Ball im Savoy objevil necelý měsíc po ostravské premiéře (tentokrát s Ljubou Hermanovou jako Daisy). Německé scény v Plzni, v Liberci a v Brně a Městské divadlo v Mostu rovněž uvedly Abrahamovu operetu už v r. 1933. Po roce 1945 se revue objevuje na repertoáru divadel v Olomouci (1946), Teplicích (1947). Z novější doby připomeňme inscenace v Ostravě (1995), v Brně (1998) a ve Slezském divadle Opava (2011).
TAJEMSTVÍ ABRAHAMOVA ÚSPĚCHU
Autorka fundovaného příspěvku v divadelním programu k inscenaci dr. Vlasta Reittererová odůvodňuje úspěch grandiózní Abrahamovy operety mj. slovy: „Autoři operety Ples v hotelu Savoy vyzdobili celkem tuctový příběh vtipnými texty, strhující hudbou, zpěvem a tancem. Konstelace postav výrazně obohatili o konfrontaci různých národností a jejich mentalit…. Ples v hotelu Savoy není politická satira, hlavní myšlenka však přesto napovídá: Každé nedorozumění se dá vysvětlit a je třeba mít vůli ke smíru….. Hudebně je Ples v hotelu Savoy charakterizován jako kosmopolitní směs vlivu amerických a latinsko-amerických tanečních rytmů s příměsí vídeňského valčíku a uherského čardáše“.
Čistě vlastní děj revue reprodukuje mnohokrát použitý motiv zkoušky manželské věrnosti. Podobně jako se Straussova Rosalinda vypraví v přestrojení za maďarskou hraběnku na ples knížete Orlovského, tak Abrahamova Madeleine de Faublas se po návratu z roční svatební cesty vydá inkognito na ples do Savoye, aby si potvrdila svoji obavu, že jí její vlastní manžel zahýbá s bývalou družkou Tangolitou. Příběh specifickým způsobem okořeňuje Madeleinina americká sestřenice Daisy alias hudební skladatel José Pasodoble a její nový nápadník Mustafa Bej či Célestin Formant, který je využit pro markýzinu pomstu vůči záletnému manželovi.
PROVEDENÍ PLESU V SOP
Inscenace Plesu v Hotelu Savoy vyžaduje plné nasazení mnoha divadelních složek včetně orchestru, sólistů, baletu, sboru i komparzu. Operetní soubory v našich divadlech již pěknou řádku let neexistují a logicky také chybí odborníci pro speciální divadelní útvar. Bývalé mistry operetního žánru nahrazují ponejvíce operní zpěváci, kteří však jsou školeni a priori ke zpěvu, dlouhé dialogy zní z jejich úst často strojeně a nepřirozeně (násilně) občas zní jejich přechody z mluvené řeči do zpěvních čísel. Pochopitelně chybí i režiséři, kteří operetní řemeslo dobře ovládají. Ve Státní opeře Praha jsou mluvené dialogy i zpěv amplifikovány; navíc ne právě citlivým způsobem. Ozvučení nerespektuje divadelní zákonitosti: všichni účinkující jsou slyšet stejně – což navíc vede k divákově dezorientaci při větším počtu protagonistů na scéně. Nadto ani nasazení mikroportů v titulu, který byl léta prováděn bez těchto podpůrných technických prostředků (a právě i v budově nynější Státní opery!), nemusí logicky znamenat dobrou slyšitelnost a srozumitelnost mluveného či zpívaného textu, pokud interpret řádně neartikuluje.
Slovenskému režisérovi Martinu Čičvákovi a jeho týmu se podařilo přenést dřívější veleúspěšnou předlohu na jeviště Státní opery Praha tak na ŠEDESÁT PROCENT. Salvy smíchu a diváckého nadšení se sice na otevřené scéně nekonaly, ale tvůrce se alespoň dokázal šikovně vyrovnat s přirozeností humoru na scéně, byl schopen přivést na jeviště vyváženou směs vtipu a decentní lascivnosti, která plně koresponduje s bezstarostnou Abrahamovou hudbou. Atraktivní koláž melodických a místy také poměrně exotických hudebních nápadů však vesměs doprovázela až příliš střízlivá hra, která by si zasloužila vyšší dávku razance, odvahy a bezprostřední odvázanosti až senzace. Vedle jevištně působivých a atraktivních scén se režisér nevyvaroval vyloženě hluchých míst, u kterých divákova pozornost klesala a přibližovala se nebezpečně pocitu nudy. Jako projev inscenační bezradnosti se např. ukázalo „amatérské“ snímání účinkujících ruční kamerou v posledním obraze, pro které zcela chyběla motivace a navíc bylo technicky velmi nekvalitně provedené. Větší přitažlivosti a komerčnímu úspěchu produkce by možná i prospělo angažování výrazné popové hvězdy současně ovládající širší herecký rejstřík např. do role Daisy či do partu Tangolity, jejíž výstupy by měly vyvolat doslova senzaci a nadšení publika. (Pozn: v pražské inscenaci je píseň v rytmu tanga „Mám horkou krev a v srdci led“ svěřena Madeleine; ve slavné inscenaci „Plesu“ z Komische Oper z Berlína z roku 2013, která dosáhla více než stovky repríz, zpívá tento song jedinečná představitelka Tangolity, jejíž bombastický vstup na scénu je jedním z vrcholů berlínského představení).
Činoherní tvůrce M. Čičvák ukázal, že vcelku umí dobře rozehrát vztahy mezi postavami a zahrát situace, jeho režie ale postrádá zásadnější stylovost. Výprava jeho kolegy Hanse Hoffera uspokojí, ale nenadchne (např. rušivé neónové kontejnery v plesové scéně). Z dobové módy vycházející a přesto nadčasově pestré a funkční kostýmy George Vafiase dobře podtrhávaly různorodost jednotlivých charakterů. Rovněž tak světelný design Jana Dőrnera svojí barevností dodal každé scéně přiměřenou atmosférou. Nápaditá – a nutno dodat, že i velmi náročná – byla též choreografie všech účinkujících, včetně kvalitně připraveného a přirozeně působícího sboru (choreografové Laco Cmorej a Silvia Beláková, sbormistr Adolf Melichar).
O repríze 27. září 2022 sopranistka Doubravka Součková přesvědčila svojí schopností zvládnout náročnou titulní roli včetně dlouhých dialogů a nesnadné choreografie. Nabídla vedle osobního půvabu zejména vyváženou a celkově pěkně vypracovanou postavu Madeleine, která se stala okrasou inscenace. Trochu v jejím stínu se pohyboval Jiří Hájek jako Marquis Aristide de Faublas, pěvecky i herecky velmi solidní, nicméně jeho jednání by si zasloužilo více originality, nápaditosti a odvahy, které naopak nechyběly řízné Lucii Hájkové jako Daisy Parker a skvělému Danielu Matouškovi (Mustafa Bej), který předvedl, že operetní umění ovládá s grácií a pozoruhodným citem pro tento žánr. Lucie Hájková rovněž výborným způsobem uplatnila svůj smysl pro komiku. Roztomilého krátkozrakého Célestina Formanta představil brněnský činoherec Jakub Svojanovský. Erotický náboj a svůdnost v sobě měla představitelka Tangolity Linda Fernandez, i když z jejích výstupů se mohlo vytěžit (jak jsem zmiňoval) ještě daleko více. V příjemně a sympaticky podané kreaci Archibalda se na jeviště SOP vrátil významný barytonista Richard Haan.
O pěkný výkon večera se postaral dobře stylově hrající Orchestr Státní opery pod vedením dirigenta Jana Kučery, Sbor Státní opery a Balet Opery ND pod vedením Jiřího Hejny.
Operetní revue Paula Abrahama na scéně Národního divadla v Praze ukázala, že i žánr operety má své místo na naší první scéně a její občasné uvádění má význam pro pobavení publika. Pražský „Ples“ asi na rozdíl od toho zmíněného berlínského v Komische Oper nedosáhne závratného počtu repríz, ale představuje slušný průměr; pokud bude chtít Národní divadlo pokračovat nějakým způsobem v tradici inscenování operet, určitě bych se přimlouval k tomu, aby inscenování bylo svěřováno napříště umělcům dokonale ovládajícím operetní řemeslo, od nichž mohou ostatní účinkující něco „pochytit“ ze stylu a tradičních postupů tohoto ojedinělého žánru.
Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy (Ball im Savoy), Národní divadlo Praha ve Státní opeře – premiéra 16. září 2022, psáno z reprízy 27. září 2022.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.