Programová nabídka Opery ND Praha obohatila repertoár o další výrazný titul v rámci mezinárodního projektu MUSICA NON GRATA. Po Schönbegově Očekávání, Weillově Sedmi smrtelných hříších a Vzdáleném zvuku Franze Schrekera nyní první pražská scéna přichází s velmi raritním titulem, jedinou operou Erwina Schulhoffa Plameny (Flammen).
KDO BYL ERWIN SCHULHOFF
Erwin Schulhoff (1894-1942) pocházel z německy hovořící židovské hudební rodiny. Po matce byl vnukem houslového virtuosa Heinricha Wolfa (1813 – 1898) a jeho prastrýcem byl žák V. J. Tomáška, hudební skladatel Julius Schulhoff (1825 – 1899). Na pražskou konzervatoř byl přijat již v deseti letech na doporučení Antonína Dvořáka a stal se soukromým žákem Jindřicha Kàana ve hře na klavír. Následovalo pokračování studií ve Vídni, Lipsku a v Kolíně nad Rýnem. Mezi jeho učiteli byl i Max Reger. V devatenácti letech získal klavírní cenu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a o pět let později i cenu za kompozici.
Erwin Schulhoff pečlivě sledoval pražské koncertní a operní dění. Ve svých 12 letech již vystoupil jako klavírista na jednom z koncertů Neues Deutsches Theater a představil se zde rovněž jako skladatel, roce 1925 dirigoval A. Zemlinsky Schulhoffovu skladu 32 variací na vlastní téma a v roce 1927 uvedl H. W. Steinberg poprvé jeho Koncert pro flétnu, klavír a orchestr, přičemž samotný Schulhoff se současně představil jako interpret klavírního partu.
Schulhoffa silně ovlivnilo první uvedení Straussovy Salome v Novém německém divadle, velmi obdivoval Arnolda Schönberga a jeho žáky (zejména Albana Berga), silnou inspiraci ovšem rovněž cítil z impresionismu Clauda Debussyho (kterého navštívil v r. 1913 v Paříži); neunikl ovšem ani vlivu dadaismu či Igora Stravinského a Erika Satieho. Ani moravský hudební folklór Leoše Janáčka mu nezůstal cizí a jako mnoho skladatelů jeho doby jej okouzlily taneční groteska a jazz. Bohužel vzestup německého nacionálního socialismu spolu s rostoucím antisemitismem ukončily úspěšnou dráhu Erwina Schulhoffa. Protože byl silného levicového přesvědčení, uvažoval o odchodu do Sovětského svazu, ale s útěkem otálel příliš dlouho: v červnu 1941 byl zatčen a deportován i se svým synem Petrem do koncentračního tábora Wülzburg v Bavorsku, kde 18.8. 1942 zemřel na tuberkulózu ve věku 48 let.
LIBRETO K. J. BENEŠE
Vývoj vzniku samotného libreta k jediné opeře E. Schulhoffa Plameny by vydalo na samostatnou studii a já mohu doporučit čtenářům, aby si při návštěvě představení zakoupili programovou brožuru k inscenaci, ve které PhDr. Jitka Slavíková (již tradičně) vysoce erudovaným způsobem prezentuje okolnosti vzniku českého a německého textu opery. V naší recenzi budeme stručnější: původní české libreto vytvořil Karel Josef Beneš, který získal později svoji proslulost psychologickými romány Uloupený život a Kouzelný dům, několikrát zfilmovanými v Česku i zahraničí. Schulhoff sám češtinu ovládal, ale ne tak dokonale, aby si troufnul na ni skládat partituru. O překlad do němčiny byl tedy požádán Max Brod, který je uváděn jako autor německého libreta. Když se Schulhoffovi nepodařilo operu uvést v Německu, svolil, aby se světová premiéra konala v Brně v roce 1932. Zemské divadlo Brno s dirigentem Zdeňkem Chalabalou však chtělo dílo uvést pochopitelně v češtině. Ale původní Benešův text se nedal již v původní podobě použít, neboť svojí strukturou (jiný počet slabik, odlišné frázování, jiné slovní přízvuky) neodpovídal hudebnímu zápisu partitury. Do práce na úpravě libreta se opět zapojil K. J. Beneš který podle již hotového notového zápisu „přepisoval“ svůj původní text, navíc doplněný novou scénou Bouře. Provedení Plamenů v Brně v roce 1932 se stalo velkou hudební událostí a bohužel se jednalo zatím o první provedení u nás. Benešovo libreto navazuje na Mozartova a da Ponteho Dona Juana (Dona Giovanniho): don Juan je v jeho zpracování archetyp, který prochází staletími – už ne nevázaný prostopášník, ale muž, který touží po ženách, leč v tělesném splynutí nenachází to, co hledá – ženskou duši. A proto ji touží najít až ve spojení se smrtí. Ale ani toho nedosahuje.
SCHULHOFFOVY PLAMENY V PRAZE
Premiéra Schulhoffových plamenů ve Státní opeře Praha jako teprve historicky druhé provedení tohoto díla v České republice je jistě záslužným činem, který ocení především milovníci opery 20. století a odborná veřejnost. Na druhou stranu si lze klást otázku, zda právě tento titul je ten nejvhodnější pro současné pražské publikum. Opera se svojí strukturou může jevit jako „málo dějová“ a její specifický hudební jazyk, kombinující v sobě prvky hudebního surrealismu, dadaismu, ale i impresionismu a expresionismu není to pravé pro většinového pražského diváka, který už má problémy „vstřebat“ díla Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Nestálo by třeba za to v rámci dramaturgie ND nejdříve pražskému publiku představit některá klíčová díla 20. století (jejichž kvalitu již dostatečně prověřil čas) – např. Bergovu Lulu, Poulencovy Dialogy karmelitek, Schönbergova Mojžíše a Arona, Straussovu Ženu bez stínu či Weinbergovu Pasažérku, a pak teprve poučenému divákovi nabídnout rarity typu Schulhoffových Plamenů, který by je pak lépe ocenil v kontextu jemu známých světových oper?
To nejlepší, co současná produkce Schulhoffových Plamenů nabízí, je kvalitní hudební nastudování mladého dirigenta Jiřího Rožně, který Orchestr Státní opery dovedl k intenzivnímu soustředěnému a stylovému výkonu, za kterým jistě stojí velmi pečlivá příprava, neboť se toto těleso s tak specifickým hudebním jazykem setkává asi poprvé. Zcela minimální škrty (celkem jen čtyři) zachovávají celistvost partitury a zpívá se v ČEŠTINĚ! Právě rekonstrukce „původního“ českého textu mělo přímo badatelské rysy a je obrovskou zásluhou již zmíněné Dr. Slavíkové.
Je nesmírnou škodou, že právě přes obrovské úsilí, které vynaložila dramaturgyně ND Praha na obnovu libreta, většině hlavních pěveckých interpretů večera nebylo téměř rozumět a přestože opera se hrála v rodném jazyce většiny přítomných diváků, museli tito sledovat děj příběh na titulkovacím zařízení. Obsazení extrémně náročné titulní tenorové role Dona Juana zahraničním pěvcem asi má své opodstatnění (nikdo jiný ze souboru ND by ten part zřejmě nezazpíval), ale proč i střední role typu Žena/ Donna Anna/ Řeholnice nebo La Mort, které nejsou tak pěvecky náročné, jsou obsazeny zahraničními pěvkyněmi, kterým dělá deklamace v českém jazyce nepřeslechnutelné problémy, zatímco (české) pěvkyně souboru ND Praha pobírají fixní plat a nejsou jim přidělovány nové úkoly?
Dirigent Jiří Rožeň v rozhovoru pro časopis Národní divadlo 06/2022 uvádí, že při hudebním nastudování byla měněna i originální pěvecká linka – tam, kde bylo zjevné, že je stavěna na němčině a nerespektuje zákonitosti české dikce. Bohužel v intepretaci českého textu tenoristou Denysem Pivnickym nic z toho nebylo slyšet. V jeho způsobu interpretace převládalo sekané odříkávání českého textu se silným ukrajinským přízvukem, ignorující zákonitosti české věty. Jeho zpěv úplně postrádal legato. Disponuje sice velkým a zvučným hlasem s dobrou (ale ne už technicky dokonale zvládnutou) výškou, ale jeho práce s textem nebyla dobrá. Herecky se ukázal být jako velmi dobrý expresivní představitel. Značně využíval svůj osobní mužný typ, který navíc podporovala režijní koncepce Calixta Bieita, k jejímuž hodnocení se ještě dostaneme. Sopranistka Victoria Korosunova v trojroli Ženy, Řeholnice a Donny Anny měla možnost jen velmi jednostranně ukázat své herecké mistrovství, její soprán zvládnul pěvecký part bez problémů, ale i pro ni platí, že její srozumitelnost zpívaného českého textu byla nedostatečná. Lepší práci s jazykem prokázala Tone Kummervold jako významná postava La Mort, jejíž hlavní těžiště působení přichází až v samotném závěru opery; v roli předvedla slušně vedený mezzosoprán. Tamara Morozová předvedla působivou kreaci Markétky, poprvé na jevišti pražské Státní opery se objevil i nadějný český basista Jan Hnyk (Komtur), v dalších menších rolích se uplatnili i Jaroslav Patočka (Pantalone), Vít Šantora (Pulcinell) a Michal Marhold (Harlekýn). Důležitou roli v opeře má „antický chór“ šesti zpívajících Stínů. Bohužel kvůli onemocnění Veroniky Hajnové bylo na představení 18.6.2022 těchto „Stínů“ jen pět, což však zásadním způsobem hudební úroveň produkce nesnížilo. Stíny zpívají sborově i sólově: Magdaléně Hebousse určitě patří uznání za mimořádné kvalitní komplexní zvládnutí pěveckého partu, naopak Yukiko Kinjo nebylo téměř slyšet; jako ostatní členky chóru se dobře uplatnily Kateřina Jalovcová, Tamara Morozová, Stanislava Jirků.
A na samotný závěr: režie kontroverzního umělce Calixta Bieita. Ten se již v ND nedávno představil svojí „netradičně tradiční“ inscenací Káti Kabanové, o které jsme informovali na OperaJournal.cz. Calixto Bieito zachází s Benešovým textem a původními režijními poznámkami velmi volně, mění pořadí scén a vrší na jevišti jeden zmatečně působící obraz za druhým. I poučený divák, který si před začátkem představení např. poslechne německou nahrávku opery na CD s českým libretem v ruce, je schopen pochopit tak maximálně deset procent schizofrenických obrazů tvůrčího týmu. Scéně C. Bieita a Anny -Sofie Kirsch dominuje černý igelit (používaný pro balení odpadu), do kterého si dělají účinkující svépomocí otvory při vstupu na scénu. Téma ošklivosti a odpudivosti, tak příznačné pro Bieitovu tvorbu, tentokrát ovládá scénu Státní opery. Samoúčelně se jeví použití statistek/ manekýnek, jednotvárné zobrazení ženské sexuality či téměř neustálá polonahota titulního představitele. Některé scény např. Řeholnic nebo Karnevalová noc nemají se svým literárním podkladem pranic společného, na druhé straně inscenace obsahuje i řadu výtvarně a emocionálně silných výjevů: např. svébytně stylizovaný živý obraz Piety či závěrečnou scénu Juanova přivázání k pohřebnímu vozu jeho věčný, ale nikdy nenaplněný symbol připojení k smrti a Juanovo spasení v nekonečnosti.
Inscenaci pražských Plamenů určitě patří hold za dramaturgický přínos, hudební nastudování a znovuvzkříšení Benešova českého textu. Ovšem scénická realizace spolu s mnohými pěveckými výkony, jejichž součástí bylo rozcupování českého textu, ojedinělé a unikátní dílo zřejmě opět vrátí na dlouho do zaprášených divadelních archivů.
Erwin Schulhoff : Plameny (Flammen), premiéra v ND Praha (v budově Státní opery) 12.6.2022, psáno z reprízy 18.6. 2022
Stínů © Serghei Gherciu
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.