Sto let od pražské premiéry se do Národního divadla vrací již v desáté inscenaci Káťa Kabanová skladatele Leoše Janáčka. Zatím poslední nastudování z roku 2010 bylo v rukou výtvarného mága Roberta Wilsona a během dvou let reprízování se v hlavní roli střídaly pěvkyně Christina Vasileva a Maria Kobielska.
Nová Káťa je opět v rukou zahraničního režiséra Calixta Bieita, který za své dosavadní projekty nesklízel ve světě jen úspěchy, ale také opovržení a hlasitý nesouhlas divadelního publika. Na „vybučení“ jeho první práce v pražském Národním divadle určitě není, ale rozhodně se setká s velmi protichůdnými názory.
Bieito uzavírá titulní Katěrinu mezi betonové zdi vězení a prakticky bez rekvizit odehraje cca devadesáti minutové představení bez přestávky. Vězení, které ve svém nitru zažívá Káťa (a nejen ona), vcelku vydařeně koresponduje s chladnou scénou Aídy Leonor Guardii; ta se nasvícením do zelena změní i v zahradu Kabanových. Jinak ovšem světelná režie (rovněž C. Bieito) odvádí jen průměrný výsledek– zpívající postavy nezřídka zůstávají zahaleny ve tmě, zatímco ostatní aktéři stojí v záři reflektorů. Před třetím jednáním se zadní stěna Kátina vězení sklopí a vytvoří vodní plochu, asociující neurčité brouzdaliště vzniklé deštěm (bouří) a zároveň Volhu, jejíž motiv má v partituře jednu z klíčových rolí. Ten však Bieito s výjimkou závěrečného výstupu příliš neakcentuje.
Mezi přednosti scénické koncepce určitě patří rozehrání vztahů a vybudování žádoucího napětí během celého představení, kterého bylo dosaženo i vypuštěním obvyklé přestávky mezi druhým a třetím jednáním. I díky mistrovství interpretů Káti, Tichona, Varvary i Kabanichy dostaly jednající postavy v této režii plastický a mnohostranný výklad. Např. Boris vstupuje do děje nezvykle jako povrchní hejsek, který milostnému citu teprve později propadne. Ale naopak zase velmi mlhavě a nepřesvědčivě zapůsobila scéna loučení obou milenců – zvláště pro diváky, kteří mají v živé paměti její kongeniální řešení v Carsenově inscenaci v Janáčkově divadle v Brně v roce 2016. Pokud zmíněná absence rekvizit na scéně má vést ke koncentraci divákovy pozornosti na jednání postav, pak sledování představení určitě ruší nic podstatného nepřinášející retardované pojetí vedlejší postavy Glaši s živou slepicí v náručí během představení. Jako zajímavý nápad se jeví Borisův pásek z kalhot, který si Káťa ponechává jako talisman po promilované noci, který jí nahrazuje blízkou bytost v momentu její nepřítomnosti a který si nakonec ováže kolem pasu před okamžikem smrti. Jevištní práce s kostýmy (Evy Butzkies) např. s Kátiným kabátem (je to další symbol jejího vězení?) a s Borisovou bundou do pasu (je její svlékání samoúčelné nebo jde o ideu odhalování svého nitra Kudryášovi?) však trpí nedůsledností a nepřesností.
I přes jisté výhrady je však scénická koncepce Calixta Bieita působivá, i když její kouzlo vytváří především účinná drobnokresba představitelských charakterů.
Hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka má dramatický tah, ale chybí ji rozvážnější tempa, větší plasticita výrazu a zejména nedostatek citu a lyriky. Rychlá tempa doprovázející zpěv neumožňují zpěvákům rozvinout výraz a často ani řádně vyslovit text.
Alžběta Poláčková postihla do nejmenších detailů komplexní charakter ponižované, vzdorující a citem překypující Káti. Divák věří každému jejímu pohledu a gestu. Její psychologická studie hlavní postavy spolu s vytříbenou pohybovou akcí snese i nejpřísnější činoherní metr. Škoda, že taková absolutní měřítka nelze vztáhnout i na její pěvecký projev: hlas zní lahodně a příjemně ve střední poloze, její výšky ale nemají jistotu, zní občas ostře a široce klenutým hudebním plochám chybí legato. Jaroslav Březina (Tichon) se doslova zmocnil role týraného a tyranizujícího manžela s plnou vervou, obohatil tradiční postavu o novou paletu barev a stejně tak i po pěvecké stránce ji vytvořil s jistotou a absolutní přesvědčivostí. Peter Berger typově skvěle vyhovuje postavě Borise, má vysokou představitelskou přitažlivost, ale i jeho jinak dobře znějící tenor postrádá legato a hlavový tón. Zatímco většina interpretů vytvořila své postavy při premiéře 28. února 2022 vůbec poprvé, Eva Urbanová se k vděčné roli panovačné Kabanichy vrací již opakovaně. Čistě vokální projev již nese známky nepřeslechnutelného opotřebení hlasu za léta dramatického zpívání, nicméně pěvkyně dominuje na scéně osobitým výrazem a především silou své osobnosti. Po Jaroslavu Březinovi dalším pěvecko-hereckým výkonem, který naplno zazářil, byla půvabná Varvara Arnheiður Eiríksdóttir, u které je navíc nutno pochválit vynikající dikci (a rovněž cit pro jazyk) na úrovni rodilého mluvčího. Josef Moravec se pěvecky velmi pěkně zhostil role Kudrjáše, nutno vyzdvihnout jeho perfektní výslovnost a práci se slovem a uvěřitelnou hereckou akci. Jiří Sulženko byl typově a herecky mistrovským Dikojem, úroveň jeho výkonu však (opakovaně) snižovaly nepříjemně znějící nasální tóny jeho basu. V menších rolích se dobře uplatnili i Kateřina Jalovcová jako Glaša, Jana Horáková Levicová (Fekluša) a Miloš Horák jako Kuligin. Sbor Národního divadla připravil sbormistr Jan Bubák.
Leoš Janáček: Káťa Kabanová, Národní divadlo Praha, 1. premiéra 28.1.2022, psáno z premiéry
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.