Bavorská státní opera zahájila svůj tradiční letní festival 29.6. dnes sporadicky uváděnou první operou polského skladatele Krzysztofa Pendereckého (1933-2020) Die Teufel von Loudon (Ďáblové z Loudonu; 1968 -1969), dílem, které bylo poprvé uvedeno v roce 1969 v Hamburské státní opeře a nyní je se zaslouženým úspěchem inscenováno také v Mnichově.
KDO BYLY ĎÁBLOVÉ Z LOUDONU?
Po velkém mezinárodním triumfu Pendereckého Pašijích podle sv. Lukáše (The St. Luke Passion; 1968) přijal skladatel nabídku na první operní práci. Libreto si vytvořil sám na základě stejnojmenné knihy Aldouse Huxleyho, zdramatizované Johnem Whitingem s použitím německého překladu Ericha Frida. Huxleyho předloha a Whitingovo drama vychází z reálných událostí a postav ve Francii ve třicátých letech 17. století.
Případ tzv. posedlých z Loudonu, známý ve francouzském prostředí jako Aféra posedlých z Loudunu (Affaire des possédées de Loudun), byl nechvalně známým čarodějnickým procesem, který se konal ve Francouzském království v roce 1634. Loudonský klášter voršilek tehdy přiznal, že se jeho řádové sestry staly návštěvou démonů posedlé. Po vyšetřování katolickou církví byl místní kněz jménem Urbain Grandier obviněn z vyvolávání zlých duchů. Nakonec byl usvědčen ze zločinů čarodějnictví a upálen na hranici. Ve skutečnosti za jeho upálením stál obávaný kardinál Richelieu, jehož pokračující úsilí o centralizaci moci vedlo k tlaku na zboření městských hradeb Loudonu. Obyvatelé měli v této věci dvojí názor. Hugenoti si z větší části chtěli ponechat hradby, zatímco katolíci podporovali monarchii. Vše nakonec vedlo k vyhrocení konfliktu, na jehož konci stál neprávem umučený a upálený klerikál Urbain Grandier. Příběh není nepodobný i čarodějnickým procesům v českém prostředí, které mistrně zobrazil Václav Kaplický ve svém slavném románě Kladivo na čarodějnice.
Několik slov k obsahu opery: Sestře Jeanne, převorce kláštera voršilek, se zjeví obraz mučeného otce Grandiera, faráře kostela sv. Petra, který má být upálen na hranici. Když se převorka začíná ve své cele modlit, vstoupí sestra Claire a předá jí dopis, ve kterém Grandier odmítá převzít na klášterem voršilek opatrovnictví. Jeanne Grandiera tajně miluje a závistivě pátrá po jeho častých milostných avantýrách; a aby se mu pomstila, pozve na jeho místo kanovníka Mignona. Tomu namluví, že ji (a později i ostatní sestry) pomocí černé magie svedl právě Grandier. Do kláštera přichází proslulý exorcista Barré, vikář z Chinonu, aby situaci prošetřil a zahájil proces vymítání ďábla. Zpočátku se jeví, že Jeanne a ostatní sestry jsou jen hysterické bytosti a exorcistické praktiky jsou zastaveny. Nicméně závist, nenávist, strach a udavačství občanů Loudonu (např. chirurga Mannouryho a lékárníka Adama) vedou postupně k zatčení otce Grandiera. Když Jeanne neustane ve svých obviněních, Grandier je nelidsky mučen a pro černou magii, svatokrádež a smilstvo je odsouzen k trestu smrti upálením. Zotročen a zubožen prochází nenávistným davem obyvatelů Loudonu. On sám je pevný ve svém přesvědčení a k vymyšleným lžím, z kterých je křivě obviněn (např. on sám sestru Jeanne nikdy neviděl), se nikdy nepřizná.
ĎÁBLOVÉ Z LOUDONU NA SCÉNĚ
První provedení Pendereckého opery se konalo v Hamburku 20. června 1969, ale jen o 48 hodin později se konala hned druhá německá premiéra ve Stuttgartu, kterou za dva měsíce následovalo americké uvedení v Opeře v Santa Fe. Z provedení ve Státní opeře v Hamburku byl později vytvořen v televizním studiu unikátní záznam a rovněž opera byla natočena na dlouhohrající desky – s dirigentem Markem Janowskim, Tatianou Troyanos jako Jeanne a barytonistou Andrzejem Hiolskim (Urbain Grandier). V průběhu dalších let Penderecki buď sám nebo na výzvu pozdějších inscenátorů na svém prvním operním opusu ještě dále pracoval, upravil některé instrumentace a přidal nové scény v druhém jednání. Konečná verze opery je datována rokem 1975. Dirigent nového mnichovského nastudování a také nový Generalmusikdirektor (GMD) Bavorské státní opery (BSO) Wladimir Jurowski operu již jednou hudebně nastudoval, a to v roce 2002 v drážďanské Semperoper. Po dohodě s inscenačním týmem překvapivě zvolil k realizaci původní skladatelovu verzi z roku 1969, na níž obdivuje (podle jeho vlastních slov uvedených v interview pro Bayern Klassik) právě skladatelův počáteční radikalismus a přímost, které více osloví současného posluchače než pozdější „klasický“ Penderecki.
Mnichov se nesetkává s Pendereckého operní tvorbou poprvé, nicméně Die Teufel von Loudon jsou v Bavorské státní opeře vůbec poprvé inscenováni, pokud nepočítáme pohostinské představení Hamburské státní opery v režii Günthera Rennerta v roce 1970.
PROČ HRÁT O ČARODĚJNICKÝCH PROCESECH V 21. STOLETÍ?
Tak jako již zmíněné Kladivo na čarodějnice V. Kaplického (1963) nemělo za konečný cíl rekonstruovat hrůzu středověkých čarodějnických procesů, ale ukázat jejich bolestnou paralelu s politickými procesy v komunistickém Československu padesátých let minulého století, představuje libreto Die Teufel alegorii zneužívání moci, strachu, masového nátlaku a davové psychózy k dosažení záměrů vládnoucích skupin společnosti. V sedmnáctém století stát ovládal davy prostřednictvím církve, která současně aktivně působila na světskou moc. Dnes je již vliv církve výrazně slabší, nicméně média jsou nyní hlavním prostředkem, který zásadně ovlivňuje chování lidí a které se stává účinným nástrojem mocenského boje. I když je děj libreta především situován mezi klášterní zdi, režisér Simon Stone se svým týmem jej citlivě posouvá do širšího symbolického rámce, aniž by šel proti textu nebo partituře. Ve Fridově (resp. Pendereckého) textu se navíc zcela záměrně využívá současný jazyk včetně originálních prvků slovní komiky a černého humoru; svojí strukturou může připomínat unikátnost Gogolových textů či zkratkovitost Georga Büchnera.
INSCENACE
Jako základní výtvarný rámec volí režisér se svým výtvarníkem scény Bobem Cousinsem funkční šedivě skeletovou kostku, představující městečko Loudon se spletí chodeb, uliček, balkonů i klášterních cel. Vychází přitom důsledně z libreta, obsahujícího velké množství scén téměř filmového střihu, u jejichž inscenování je zapotřebí rychle změnit prostředí a osoby, aniž by se přitom zapomínalo na vůdčí osobnosti příběhu – sestru Jeanne a Grandiera. Mohutná kostka umístěná na točně naplněná dokonalou hereckou akcí všech účinkujících a vybavená funkčními kostýmy Mel Page vyhovuje svrchovaným způsobem nárokům libreta a jeho interpretaci. Střídání realistických scén na jevišti s fantaskními až surrealistickými obrazy činí Stoneovo vnímání manipulovaného světa dráždivým a nesmírně přitažlivým. V jevištní realizaci jednotlivých situací je znát dokonalá režisérova obeznámenost s partiturou, jednotlivými zvuky a hudebními efekty, jejichž účinek vždy znásobuje přesvědčivou hereckou akcí. Moderní operní divadlo to nejsou jen krásně nasvícené vizuální obrazy, ale především detailní práce s textem a se vzájemnou interakcí postav na jevišti – a toho jsme byli svědky na první bavorské scéně v dokonalé podobě.
Nastudování nesnadné a krajně (i posluchačsky) obtížné partitury K. Pendereckého se ujal Wladimir Jurowski s neobyčejným zanícením a s mimořádnou schopností přecházet od velkých dramatických ploch k vybroušeným detailům hudební produkce. Výkon Orchestru Bayerische Staatsoper a Sboru BSO lze charakterizovat jako naprosto koncentrovaný a dechberoucí, který navíc umocněný vždy adekvátní scénickou akcí vede k silnému emocionálnímu ataku publika.
Litevská dramatická sopranistka Ausrine Stundyte je v současnosti vyhledávanou interpretkou psychologicky složitých postav světového operního repertoáru, je to opravdová „Singschauspielerin“ (zpívající herečka), která umí přesvědčit komplexností svého projevu. Poslední salcburská (Straussova) Elektra sice nevládne hlasem omračující velikosti, ale imponuje intenzivní a promyšlenou hereckou akcí a vždy ojedinělou interpretací textu a skladatelova zápisu. Přestože Stundyte má ve svém repertoáru tak náročné role jako je třeba Kateřina Izmailovna nebo pološílená Renáta v Ohnivém andělu, hlasově a výrazově náročná role Převorky u voršilek staví před pěvkyni nové výzvy, které naplňuje s neuvěřitelnou interpretační silou a obrovským osobním charismatem. Její Jeanne se stává přes svoji tělesnou slabost (žádostivost po Grandierově těle) nekontrolovaným nástrojem manipulace. Pěvkyně vedle svého zpěvního hlasu ve stavech, kdy je ovládána vnitřními démony, používá parlando připomínající holčičí štěbetání či naopak propůjčuje své tělo basovým tónům (externě dodaných) unikátně použitých Pendereckým pro vyjádření vnitřní rozpolcenosti Jeanniny komplikované osobnosti. Stundyte prostě převádí výkon, který stojí na samotném vrcholu toho, co dnes umělec dokáže, aby maximálně přesvědčivě interpretoval myšlenku autora a svoji postavu.
Hlavní mužskou roli vytvořil německý basbarytonista Wolfgang Koch, jehož krátce před generální zkouškou postihlo onemocnění COVID-19. Vedení BSO se podařil opravdu neuvěřitelný počin, když se během několika hodin podařilo za něj sehnat dva náhradníky, neboť se jedná o výjimečný titul, který není běžným repertoárovým kusem. Barytonista Jordan Shanahan se během několika hodin! naučil nesnadný part (který předtím nikdy nestudoval) a o premiéře jej zpíval z orchestřiště a činoherní umělec Robert Dölle ztvárňoval postavu Grandiera na jevišti včetně mluvených pasáží. Naštěstí na představení 7. července letošního roku byl již Wolfgang Koch již v plné formě a mohl (bohužel jen na jediném představení letošního festivalu) předvést svoji kreaci. Koch, jehož doménou je velký dramatický hlas, který uplatňuje především v dílech R. Wagnera a R. Strausse, tentokrát zaujal i ztišenou detailní interpretací textu a celkově hlubokým ponorem do role i po herecké stránce včetně zdařilé reprodukce mluveného textu.
Jeho hlavního protihráče Otce Barrého, vikáře z Chinonu, mistrovsky interpretoval Martin Winkler, který ovládal jeviště svým pedanstvím, fanatismem a zžírající jízlivostí. V obsazení Pendereckého opery najdeme celou řadu úloh pro charakterní tenory (často využívaných speciálně v operách německé provenience). Kevin Conners (lékárník Adam), Wolfgang Ablinger-Sperrhacke (královský komisař baron de Lauberdemont) nebo Ulrich Reß (Otec Mignon) se ujali velmi zodpovědně svých úloh a i omezené ploše se jim všem podařilo vytvořit výrazné, přesně vypointované charaktery. To platí i pro herecky a pěvecky zdatného barytonistu Jochena Kupfera v roli chirurga Mannouryho. Klášterní prostředí s titulní Jeanne výborně doplňovaly Ursula Hesse von Steinen (Claire), Naděžda Gulitskaya (Gabrielle) a Lindsay Ammann (Louise). Danae Kontora byla přesvědčivě svůdně nevinnou Philippe a Naděžda Karyazina se uplatnila jako mladá vdova Ninon.
Pendereckého tříaktová opera Ďáblové z Loudonu se hraje v Mnichově bez přestávky, cca 125 minut. Pro takový neobyčejný hluboce strhující zážitek z naprosté jednoty hudby, slova a jevištní akce, plný emocí se v německém prostředí vžilo označení GESAMTKUNSTWERK. Taková je nová inscenace jednoho z klíčových operních děl druhé poloviny 20. století. Bohužel v letošním roce již Die Teufel nejsou na hracím plánu BSO, ale do repertoáru se vrací opět na jaře 2023. A pro ty čtenáře, diváky, kteří by měli zájem se s dílem blíže seznámit, doporučuji záznam streamu z premiérového představení, který Mnichovská státní opera umístila dočasně na youtube.
Krzysztof Penderecki – Ďáblové z Loudonu (Die Teufel von Loudon), Bayerische Staatsoper, premiéra 29.6.2022, psáno z reprízy 7.7.2022
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.