TOSCA – sbohem a padající šáteček

I druhé ostravské obsazení nového nastudování Pucciniho Toscy dostalo šanci – i když ne před diváky v hledišti, tak aspoň on-line prostřednictvím přenosu TV Noe.  Možnost zhlédnout tu samou inscenaci v krátkém časovém sledu po premiéře znovu, ale s novým obsazením, dalo divákovi příležitost více proniknout do scénického konceptu a pochopitelně srovnávat.

I přesto pořád platí, že posuzovat inscenaci na základě jejího televizního přenosu, nikoliv na základě jejího komplexní vnímání jako diváka, který sedí v  hledišti Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě, může být zavádějící a neodrážející všechny zúčastněné složky divadelního představení.

Celkově druhé obsazení bylo „lyričtější“, Cavaradossi Martina Šrejmy je vlastně jeho prvním významným vstupem do spinto oboru. Jeho lehce zastřenému tenoru asi dost pomohla amplifikace nezbytná pro přenos internetového signálu, jeho hlas zněl svěže a vyrovnaně, možná některým jeho výškách chyběla větší dechová podpora. Ale na debutanta v této roli pěkný výkon, na kterém bude jistě dále pracovat, stejně tak na své herecké akci, která hned na počátku (kdy malíř bere do ruky štetec) nesla známky nepěkného manýristického naznačování. Petra Alvarez Šimková opět přesvědčila svojí muzikálností a perfekcionismem, i když dravá veristická diva zrovna není jejím nejvlastnějším oborem. Z její kreace je zjevné, že ke ztvárnění role přistupuje s velkou pokorou, její herecká akce je o poznání střízlivější (než premiérové Maidy Hundeling), takže vyšla lépe v detailních záběrech televizním přenosu. Podařilo se jí i šikovným scénickým jednáním „zahladit“ některé nesmyslné režií předepsané jevištní kroky (např. prohlížení se v zrcadle po Scarpiově vraždě). Daniel Čapkovič jako baron Scarpia předvedl úctyhodnou dramatickou postavu, technicky zvládnutou, ale na magické ovládnutí jeviště, jako se to podařilo Martinu Bártovi, mu chybí ještě znatelnější výraz a silnější osobní charisma. Martin Gurbaĺ jako kostelník bohužel nezanechal v divácích hlubší stopu ani po opakovaném výstupu v druhém večeru. Davidu Nyklovi se pěvecky vcelku dařilo, jeho herecká akce však působila křečovitě a trochu bezradně.  Provedení dirigenta Marka Šedivého i Orchestru Národního divadla moravskoslezského bohužel opět postrádalo nezbytné napětí, o kterém jsem psal už v minulém příspěvku.

Jak jsem na počátku poznamenal, druhé představení dalo možnost i hlouběji nahlédnout do režijního a scénického pojetí a tato bilance nedopadla lichotivě. Jsou operní tituly, které mají výtečnou hudbu, ale ne příliš kvalitní libreto, a proto je někdy žádoucí, aby jim tvůrci „vypomohli“ unikátním scénickým řešením. To však není případ Pucciniho Toscy, která je po hudební i dramaturgické stránce jednou z nejlépe napsaných oper vůbec a nepotřebuje jevištní experimenty. Pro tak zásadní změnu inscenačního stylu (mezi 2. a 3. jednáním) nenacházím dostatečné odůvodnění v samotném příběhu. „Počáteční“ inscenování opery jako „idylického“ světa Toscy plného přeplácanosti, nevkusu a kýčovitosti degraduje hlavní hrdinku. Jak poznamenal jeden můj blízký přítel, za skutečný inovativní nápad lze považovat závěrečné shození Tosčina šálu z hradeb Andělského hradu – to je ale na celou operu trochu málo.

Giacomo Puccini – Tosca, Národní divadlo moravskoslezské, druhá premiéra 15.2.2021